KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Robert Stanton Pierre vyvedl malé nenápadné vznášedlo z hlavního dopravního proudu a přepnul palubní počítač na dispečink Hoskinsova věžáku. Pohodlně se usadil, vyhlížel dolů na blikající oceány a světelné hory, ve které se proměnila Nouveau Paris, hlavní město Lidové republiky, a ve tváři měl zachmuřený, tvrdý výraz, který si za denního světla nedovolil.
Tak pozdě v noci nebyl provoz příliš hustý. Svým způsobem si Pierre přál, aby byl; ztratil by se v chaosu ostatních vozidel. Jenže oficiální denní program měl příliš nabitý, než aby mohl takhle vyklouznout za dne, zejména když ho gorily z Bezpeč¬nosti Palmerové-Levyové sledovaly jako ostříži.
Pochopitelně to nebyli příliš chytří ostříži. Sevřená ústa se mu prohnula do kyselého úsměvu navzdory bolesti, která ho hryzala hluboko v nitru. Když jste jim ukázali, co čekali, že uvidí, mohli jste se spolehnout, že to uvidí - a přestanou se dívat po něčem jiném. Právě proto se dobře postaral, aby věděli o jeho setkáních s SOP. Strana občanských práv byla součástí systému už tak dlouho, že si její vedení až na nepatrné čestné výjimky nevidělo ani na špičku nosu, a vzhledem k této ne¬schopnosti nemohlo být ničím víc než jen vhodnou zástěrkou pro jeho skutečnou činnost. Ne že by SOP nebyla užitečná, jestli - až - přijde čas. Jenom to nebude ta SOP, o které by Palmerová-Levyová (nebo i většina současných vůdců SOP) něco věděla.
Dispečink přivedl jeho vznášedlo blíž k útesu věžáku a on plně zaměřil pozornost na něj.
Hoskinsův věžák měl o něco víc než čtyři sta pater a kilo¬metr v průměru - obrovský dutý šestiúhelník z oceli a keramobetonu, tečkovaný výletovými otvory pro vzdušnou dopravu a vyčnívající ze zeleně, nacházející se hluboko dole. Bývaly doby, kdy věžáky - každý z nich vlastně samostatné malé město - bývaly pýchou Nouveau Paris, avšak údajné prakticky nezničitelný keramobeton Hoskinsova věžáku začal praskat a odlupovat se po sotva třiceti letech. Při pohledu zblízka byl povrch věžáku pokryt leprózní vyrážkou provizorních oprav a záplat, a třebaže to zvenčí nebylo patrné, Pierre věděl, že nejvyšších třiadvacet pater bylo před pěti roky opuštěno a za¬vřeno kvůli rozsáhlým poruchám na vodovodním potrubí. Hoskins se stále nacházel na seznamu žadatelů opravárenských čet, které se jednoho dne snad k jeho vodovodům dostanou. Za předpokladu, že je byrokrati nepřevelí k nějakým naléha¬vějším nouzovým akcím (jako třeba k opravě bazénu prezidenta Harrise) ...nebo že opravárenští dělníci neusoudí, že na sociál¬ních dávkách je život snadnější, a prostě nedají výpověď.
Pierre neměl Hoskinsův věžák rád. Připomínal mu příliš mnoho věcí z vlastní minulosti a skutečnost, že ani představitel dávkařů s jeho vlivem nebyl schopen zajistit opravu tamního vodovodu, ho rozčilovala. Jenže tohle byl ,jeho‘ městský ob¬vod. Kontroloval hlasy lidí, kteří v Hoskinsu žili, a ti se díky němu mohli těšit ze svého podílu na prebendách systému veřejného blahobytu. To z něho v jejich očích činilo velmi důle¬žitého člověka - a díky tomu zde měl k dispozici utajení, jaké neměla ani Palmerová-Levyová... a jakým nedokázala ani ona proniknout.
Pierre se zašklebil. Dispečink ho navedl nad kráter upro¬střed věžáku a vznášedlo začalo klesat nesouvisle osvětlenou šachtou. Navzdory fyzické kondici, kterou mu propůjčila kúra prodlužování života, mu bylo jedenadevadesát standardních roků a pamatoval lepší časy. Časy, kdy se probojovával nahoru z dávkařských vrstev, než v nich zakoření příliš hluboko. Časy, kdy by vodovod v Hoskinsově věžáku byl opraven během ně¬kolika dní - a kdy odhalení, že úředníci odpovědní za stavbu obrovské budovy použili podřadný materiál a obešli stavební předpisy, aby si nepředstavitelně namastili kapsy, by vedlo k obžalobám a trestům vězení. Dnes to nikoho ani nezajímalo.