Honor ležela na břiše a vzdychala do polštáře, zatímco jí silné zkušené prsty hnětly ramena a propracovávaly se podél páteře dolů. Během let už zažila spoustu masáží, avšak Paul byl jeden z nejšikovnějších masérů, jaké kdy potkala... třebaže jeho do¬teky byly poněkud neprofesionální.
Při té myšlence se zahihňala a potom, když ty jemné prsty vklouzly pod ni a polaskaly její ňadra, se s tichým hrdelním předením prohnula. Rozhodně neprofesionální, pomyslela si blaženě. S potěšením si vychutnávala jeho dotek a na zátylku ucítila dech těsné předtím, než se jí dotkly jeho rty.
„Už se cítíme lépe?“ zamumlal a zabořil jí palce jemně do kříže, zatímco ostatní prsty vytočil ven a masíroval ji jimi v pase.
„Hmmmmmm, o hodně lépe,“ vzdychla a pak se zachicho¬tala. „Ty jsi opravdu hrozný člověk, Paule Tankersley.“
„Hrozný?“ opakoval rádoby ublíženým tónem a ona při¬kývla.
„Hrozný. Jenom si vezmi, jak mě rozptyluješ od povin¬ností.“
„Aha, ano,“ zašeptal, sklouzl rukama na hýždě a naklonil se, aby ji políbil na záda. „Sladké rozptýlení, jež splétá roz¬páraný rukáv starostí.“
„Myslím, že jsi to tak docela nepochopil,“ řekla, převrátila se na záda a natáhla po něm ruce. „Ale komu to vlastně vadí?“ „No?“ Paul nalil čerstvé víno, podal jí sklenku a uvelebil se vedle ní. Naklonila se, aby kolem ní mohl ovinout ruku, a potom se opřela a přitiskla k němu. Sice byl menší než ona, ale hodně dělaly její dlouhé nohy a ve chvílích, jako byla tato, měl přesně tu správnou výšku.
„Co ,no‘?“ opáčila.
„No, nechceš si popovídat o jistém otravném kapitánovi?“
Otočila hlavu a oči jí potemněly, avšak jeho chápavý úsměv otupil náhlý osten probuzeného napětí. Otevřela ústa a pak se zarazila, když do nohou lůžka vyskočil Nimitz.
„Vidím, že ještě někdo chce přispět se svou troškou do mlý¬na,“ pravil Paul suše. Od oné první noci Nimitze už z ložnice nevykázal a Honor často uvažovala, jestli to poprvé udělal víc kvůli sobě, nebo kvůli ní. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, dopracoval se tím, že bral kocoura takového, jaký je, dál, než se většině lidí vůbec kdy podařilo. Nyní mu pouze kývl na pozdrav a zašklebil se, když Nimitz přecupital po Honořině přikrytém těle, aby se jim oběma rozplácl na klín.
„Ty požitkáři!“ obvinil ho a zasmál se, když kocour spo¬kojeně kníkl na souhlas. Pak se jeho úsměv vytratil a znovu se zadíval na Honor. „Jak jsem říkal, než nás tenhle zbojník vyrušil, nemáš chuť si o tom popovídat?“
„O čem si mám povídat?“ Honor sklopila pohled ke svým prstům a začala obírat přikrývku. „Je tady. Já jsem tady také. Nějak s ním budu muset vyjít.“ Pokrčila rameny. „Když budu muset, vydržím to.“
„Takže pohoda!“ rýpl si a ona s lehkým úsměvem vzhlédla.
„Možná ne tak docela. Ale...“ Znovu pokrčila rameny a Paul se zamračil.
„Honor, pořád z něj máš strach?“ zeptal se velmi něžně.
Začervenala se, ale pohled neodvrátila a v klíně jí vibrovalo Nimitzovo povzbudivé předení.
„Já ne—“ začala, ale pak si povzdechla. „Ano, myslím, že mám,“ připustila, zatímco prsty oždibovala přikrývku. „Nejspíš ani ne tak z toho, co by se mohl pokusit udělat teď, jako z to¬ho, co mi připomíná. Měla jsem z něho noční můry celé roky a pokaždé, když na něj pomyslím, všechno se mi to vrací. Kromě toho,“ konečně sklopila oči, „mě děsí vědomí, že do¬kážu vůbec někoho tak nenávidět jako jeho.“
„Je to přesně tak, jak jsem si myslel.“ Sevřel ji pevněji, přiměl ji, aby mu položila hlavu na rameno, a jeho hlas jí rezo¬noval v uchu. „Na druhou stranu si zkus představit, jak se právě teď asi cítí on.“
„Jak se cítí on, mě opravdu nezajímá!“ opáčila ostentativně a on se zasmál.
„Ale mělo by! Honor, Pavel Young teď musí být jeden z nej¬nešťastnějších důstojníků celého Loďstva - a ty za to můžeš.“
Zprudka se posadila, až s ní spadla přikrývka a zakryla Ni¬mitze, a překvapeně na něj vytřeštila oči.
„Věř tomu, Honor. Podívej se na to takhle. Jeho kariéra po Bazilišku zamrzla, zatímco tvoje letí nahoru jako střela. On někde stranou všeho dění doprovázel obchodníky nebo aktua¬lizoval hvězdné mapy, zatímco ty jsi byla v akci. A co hůř, všichni v Loďstvu věděli, co se ti snažil provést - a jak jsi mu v tom parádně namočila ksicht. A kde se ocitl teď? U operač¬ního svazu, kde ty jsi kapitán vlajkové lodi!“ Ironicky zavrtěl hlavou. „Nenapadá mě nic, co by pro něj mohlo být ještě víc ponižující.“
„No, ano, ale—“
„Žádné ale.“ Přikryl jí ústa prsty. „Navíc to má ještě jednu stránku. Nevšimla sis, jaký je to zbabělec?“
„Zbabělec?“
„Dokonalý, Honor. Dělal jsem mu výkonného skoro dva zatracené standardní roky. Za takovou dobu člověka poznáš a Pavel Young je posera. Výsady hodnosti jsou mu dobré, ale ani za milion by neriskoval svou kariéru tak, jako ty jsi risko¬vala v Bazilišku. A kdyby byl v Jelcinu on, ustavil by na úprku nový hyperrychlostní rekord. Stručně řečeno, zlato, má morálku a odvahu švába a ty jsi ho spráskala, když ti bylo sotva deva¬tenáct standardních roků. Věř mi, že jemu se v nejhorších nočních můrách zdá, že se ti dostal do rukou a teď si to zopa¬kuješ!“