3. krátká vítězná válka

Honor si uvědomila, že zírá s otevřenými ústy. Rychle je zavřela a Paul se na ni usmál. Hleděla mu do očí, snažila se přijít na to, kolik ze svých slov míní vážně a kolik toho říká, jen aby ji utěšil, a výraz její tváře se pozvolna uklidnil když pochopila, že to všechno myslí poctivě. Mohl se mýlit, ale neříkal to jenom kvůli tomu, aby se cítila lépe.
Znovu se k němu přitulila. Začala zkoumat aspekty Pavla Younga, o nichž dosud nikdy neuvažovala, a Paul ji nechal. Rozebírala ošklivou vzpomínku na noc ve sprchách z odlišné perspektivy a tentokrát pod jeho nenávistí postřehla i strach -hrůzu - když ho srazila k zemi. A vzpomněla si i na jiné věci. Na to, jak se Pavel Young vyhýbal kontaktním sportům nebo jak rychle couval při těch řídkých příležitostech, když se někdo, kdo se mu společensky vyrovnal, vzepřel jeho zlomyslnostem...
Nikdy ji nenapadlo, že z ní Young může mít hrůzu. Ona z něho po té noci hrůzu neměla. Rozhodně ne po fyzické stránce. Ale pokud se jí bojí...
„Možná máš pravdu,“ řekla přemítavě.
„Samozřejmě, že mám. Já mám vždycky pravdu,“ opáčil s hranou okázalostí a vyhekl, když se mu její prst zabořil do žeber. „Možná bych se tě měl bát já, ty násilnice!“ zalapal po dechu, třel si postižené místo a zašklebil se, když se zasmála. „To už je lepší. Jenom si pamatuj, že pokaždé, když se na tebe bude muset podívat nebo když bude muset převzít rozkaz z vlajkové lodi, vzpomene si, co jsi mu udělala - a co se stalo, když se ti pokusil vrazit nůž do zad. Kdysi kdosi řekl, že nej¬lepší pomsta je žít si dobře: tak si to užívej.“
„Pokusím se,“ řekla vážně a potom vzdychla. „Jenomže vě¬domí, že on je nešťastný, mě netěší tak, abych ho musela mít nablízku.“
„Kdyby tě to těšilo, nebylo by s tebou něco v pořádku,“ prohlásil stejně vážné a pohybem boků katapultoval Nimitze z lůžka. Kocour se ve vzduchu otočil a dopadl s pořádným žuchnutím na všech šest nohou. Paul se zasmál na Honor. „Kdybys zatím hledala něco, co by tě potěšilo, jsem připra¬vený,“ zapředl.

„Myslím, že už jsme tu všichni, takže začneme.“ Mark Sarnow kývl z obrazovky komunikátoru na shromážděné kapitány a vlajkové důstojníky. Terminál v Paulově ubikaci byl příliš malý, aby zobrazil všechny ostatní v životní velikosti, byl však dost velký na to, aby Honor dokázala rozeznat, kdo je kdo. Admirálova obrazovka byla samozřejmě dost velká, aby mu ukázala každou podrobnost, a Honor byla ráda, že se jí unifor¬ma v noci nezmačkala.
„Prvním bodem pochopitelně je kritická analýza včerejšího cvičení,“ pokračoval Sarnow. „Cvičení, které mimochodem pro některé z nás dopadlo lépe než pro jiné.“ Veselým tónem ulomil jakýkoliv hrot, který se mohl v jeho slovech skrývat, a komodor Bantonová se kysele ušklíbla.
„Chcete říct, pane, že někteří z nás hloupě skočili na špek,“ opáčila. Přejela očima k obrazu Honor a zavrtěla hlavou. „To bylo vážně mazané, dame Honor. Dokonale jste mě převezla.“
„Měla jsem štěstí, madam.“
„Štěstí!“ odfrkla Bantonová a pokrčila rameny. „No, možná ano, ale mám pocit, že někteří lidé si štěstí sami vyrábějí. Víte, příště vám sice samozřejmě natrhnu zadek, ale nepodceňujte se.“
Dva nebo tři další hlasy souhlasně zamumlaly a Honor cí¬tila, jak se červená.
„Souhlasím s hodnocením komodora Bantonové,“ prohlá¬sil pevně Sarnow, „což mě přivádí k dalšímu bodu. Už máme v plánu posílit salvy řízených střel pomocí přívěsných gondol. Co kdybychom také využili bezpilotní prostředky elektro¬nického boje stejným způsobem, jako to udělala dame Honor?“
„Myslíte proklouznout na dostřel řízených střel s vypnutým pohonem, zatímco se budou dívat jinam?“ ozval se komodor Prentis se zamyšlené svraštěným čelem. „Proti bojové stěně trochu riskantní, ne, pane? Jestli zachytí emise našeho řízení palby dříve, než—“
„Počkej, Jacku,“ přerušila ho Bantonová. „Admirál možná na něco přišel. I kdyby nás postřehli, zbývaly by nám ve vzdá¬lenosti optimálního dostřelu dvě až tři minuty na to, abychom spustili gravitory. Když je budeme udržovat v nejvyšší pohoto¬vosti, můžeme je mít nahozené za devadesát sekund. Boční štíty také - a ještě pořád stačíme vypálit.“
„To je pravda,“ řekl kapitán Rubenstein, „ale přesto...“
Debata se rozproudila. Honor zůstala sedět a spokojila se s tím, že naslouchala ostatním. Jí osobně se ten nápad líbil, přinejmenším jako jedna z možností. Na to, aby předem vy¬pracovávali podrobné plány, bude příliš mnoho záviset na sku¬tečné taktické situaci, nicméně rozhodně schvalovala způsob, jakým Sarnow zapojoval své důstojníky do porad. Když jeho kapitáni budou dopředu vědět, jak myslí, budou mnohem spíš rychle reagovat, místo aby čekali na podrobné rozkazy.
Diskuse přešla k drobnějším detailům manévrů a skončila aktuální zprávou Ernestiny Corellové a komandéra Turnera o úpravách systému řízení palby pro přívěsné gondoly. Vcelku to vypadá dobře, usoudila Honor. Stále ještě se ozýval podtón úzkosti - operační skupina si byla až příliš dobře vědoma toho, jak zranitelná tady zůstala - ale už si vzala příklad z kapitánů Sarnowových bitevních křižníků a snažila se se svou situací něco udělat.
„...to by tedy bylo asi tak všechno,“ řekl Sarnow nakonec. „Kapitán Corellová pro vás všechny bude mít ta nová zamě¬řovací schémata do oběda a já bych si, Isabello, s vámi a s ko¬mandérem Turnerem rád prošel definitivní verzi palebných kódů přívěsů. Můžete se mi ozvat, ehm, ve třináct nula nula?“
„Jistě, pane.“
„V tom případě, dámy a pánové, na shledanou. Můžete se jít nasnídat.“ Obličeje lidí na obrazovkách, kteří se chystali vypnout spojení, se na něj usmály a Honor strnula s prstem na klávese, když pohlédl přímo na ni.
„Počkejte ještě chviličku, dame Honor,“ požádal ji. Honor se trochu zmateně znovu posadila, zatímco ostatní tváře mizely.
Když zůstali sami, Honor pozvedla obočí. „Chtěl jste něco zvláštního, pane?“
„Ano, Honor, chtěl.“ Opřel se, přejel si prstem po kníru a vzdychl. „Myslel jsem, že byste měla vědět, že v žebříčku velení komodora Van Slykea došlo ke změně.“