3. krátká vítězná válka

Bohužel to nemuselo znamenat, že by se jim nedařila ope¬race jako celek. Ačkoliv přeskupení sil, kterým chtěl hrozbě čelit, nebylo zdaleka tak drastické, jak si představoval zpočát¬ku, operační svazy a eskadry stále po celém prostoru Aliance hrály ,škatule, hejbejte se‘, což v něm vzbuzovalo pocit, že je vyvedený z rovnováhy, přinucený bránit se a pasivně reagovat, místo aby se chopil iniciativy. Někteří z místních velitelů na tom byli podle všeho stejně. Každopádně dospívali k rozhod¬nutím, která z jeho celkového pohledu vypadala značné po¬chybně.
Poklepal prsty na pult a zamračil se ještě víc. Talbot a Poicters mu dělaly největší starosti, protože v jejich oblasti vy¬víjeli liďáci velkou aktivitu. Obě hvězdné soustavy ležely přímo na ráně a incidenty, k nimž v nich došlo, mohly jednoduše představovat klasický průzkum. Výzvědné akce větších usku¬pení lodí, jež během průzkumu před bojem náhodou potkala - nebo spíš převálcovala, pomyslel si zachmuřené - místní hlídky. Až na to, že jejich načasování svědčilo spíše o tom, že liďáci už měli podrobné informace.
Jelcin a Hancock mu naopak dělaly starosti tím, že v jejich oblastech nedocházelo k žádným akcím kromě původního pře¬padu konvoje u Jelcinu a záhadných chalífových ztrát v Zanzibaru. Možná tomu tak bylo proto, že na ně pohlížel jako na svá nejzranitelnější místa, nicméně klid kolem obou hvězd ho nutil k otázce, pročpak asi liďáci nechtějí, aby se těmito oblast¬mi znepokojoval.
Z rozhodnutí admirála Parkse odkrýt Hancock by se které¬mukoliv prvnímu vesmírnému lordu udělaly vředy. Chápal sice Parksovo odůvodnění, ale nebyl si úplné jistý, jestli má na věc stejný názor. Zašel dokonce tak daleko, že nanečisto sepsal depeši, v níž Parksovi nařizoval návrat do Hancocku, ale na¬konec ji neodeslal a spokojil se s tím, že nařídil admirálu Danislavovi urychlit přesun. K tradicím RMN patřilo, že admiralita neměnila rozhodnutí člověka velícího přímo na místě, pokud neměla k dispozici velmi konkrétní informace rozvědky. Jenže ty sir Thomas Caparelli neměl... a jediné, čeho měl momentálně nadbytek, byl právě nedostatek konkrétních informací.
„Oni to udělají, Pat,“ zamumlal s očima stále upřenýma na displej. „Oni to opravdu udělají.“
Bylo to poprvé, kdy to někdo z nich řekl takhle naplno, avšak Givensová jen přikývla.
„Ano, pane, udělají,“ souhlasila stejně tichým hlasem.
„Musí existovat nějaký způsob, jak jim rozhodit plány,“ zamumlal první vesmírný lord a zabubnoval prsty na pult ještě hlasitěji. „Nějak tu věc obrátit tak, aby kousla do zadku je.“
Givensová si ještě chviličku hryzala spodní ret, potom se zhluboka nadechla a znovu sáhla do displeje. Udělala z dlaně kornoutek kolem Jelcinovy hvězdy a Caparelli vzhlédl, aby se na ni přivřenýma očima podíval.
„Možná, že existuje, pane,“ řekla Givensová klidně.

„Abych se ujistil, že jsem vám správné rozuměl, sire Thomasi.“ Vévoda Cromarty mluvil velmi tiše. „Vy navrhujete, abychom LRH záměrně vyprovokovali k útoku na Jelcinovu hvězdu?
„Ano, pane.“ Caparelli se díval ministerskému předsedovi přímo do očí.
„A jaký k tomu máte důvod?“ vyzvídal Cromarty.
„V podstatě tak liďakům nastražíme past, pane.“ Caparelli si odkašlal a zapnul v zasedací místnosti pro přísně tajné porady hned vedle Cromartyho úřadovny malou holomapu soustavy Jelcin.
„V současné době představuje Jelcin naše největší soustře¬dění sil hned po samotné Domovské flotile, Vaše Milosti,“ vy¬světloval. „Udělali jsme všechno pro to, abychom naši přesnou sílu v této soustavě udrželi v tajnosti.