„Dobře, Smraďochu - už si můžeš přestat dělat starosti,“ řekla mu a jeho předení nabralo na svižnosti i na hlasitosti.
Dotkl se čenichem jejího nosu, švihl ocasem a Honor se za¬smála a znovu ho k sobě přivinula.
Ještě to nepřešlo. Věděla to. Ale alespoň už věděla, kam musí jít a co musí udělat, aby ty noční můry konečně uložila k odpočinku.
„Jo,“ řekla stromovému kocourovi. „Myslím, že už je na čase, abych se přestala litovat, co ty na to?“ Nimitz na souhlas švihl ocasem ještě silněji. „A je také na čase vrátit se na veli¬telskou palubu,“ dodala. „Pokud mě ovšem hlavouni budou chtít zpátky.“ Tentokrát v ní ta podmínka nevyvolala žádný čerstvý osten bolesti a Honor se vděčně usmála.

Strhla ho k sobě, zabořila mu větrem ozáblou tvář do měkké¬ho kožichu a těšila se z jeho tělesného tepla, stejně jako z toho hlubšího a drahocennějšího tepla vnitřního; a on předl, dokud ho znovu nepoložila a zhluboka se nenadechla.
Nabrala do plic studený vzduch časného podzimu, až ji z něho začalo píchat v prsou, a potom vydechla jedním dlou¬hým, nekonečným výdechem, který s sebou odnášel... cosi. Nedokázala to pojmenovat, avšak cítila, jak to odlétá a jak se na místo toho jakoby z dlouhého spánku probouzí něco jiného.
Už je příliš dlouho na planetě. Už nepatří na tuto milovanou horu, ze které křišťálovým chladným vzduchem shlíží na rodný dům. Poprvé za až příliš dlouho vnímala volání hvězd ne jako výzvu, ze které má strach, protože si není jistá, jestli jí ještě dokáže dostát, nýbrž se starou touhou být mezi nimi, a jak s ní Nimitz sdílel její myšlenky, ucítila změnu jeho emocí.

A hluboko uvnitř, kam nikdo jiný neviděl, se nacházely další jizvy.Ty sny už nemívala tak často, avšak zůstávaly studené a hořké. Tolik lidí zahynulo pod jejím velením... nebo proto, že nebyla poblíž, aby jim pomohla zůstat naživu. A se sny přicházely pochybnosti o sobě samé. Dokáže znovu čelit vý¬zvám, které s sebou přináší velitelská funkce? A i když to dokáže, svěří jí Loďstvo opět životy jiných lidí?
Nimitz se zase probudil, posadil se a opřel jí ruce o rame¬na. Zahleděl se do jejich čokoládově hnědých očí - jednoho vlastního, druhého vyrobeného z moderních kompozitních materiálů a molekulárních obvodů, a ona ucítila, jak do jejího vědomí proudí jeho podpora a náklonnost.

To ještě zhoršovalo srovnání s pocitem nepoškozených nervů na druhé straně obličeje a Ho¬nor pochybovala, zda si na to vůbec někdy opravdu zvykne. Vrátila se pohledem ke vzdálenému domu a přemítala, nako¬lik její melancholie pramení z měsíců napětí a bolestí. Nebylo pro ni jednoduché je přečkat, ani jí neuběhly rychle a nejednou se k spánku doslova proplakala, když jí v tváři žhnul nepři¬rozený oheň. Nehyzdily ji žádné jizvy - alespoň žádné viditelné - které by prozrazovaly rozsáhlou nápravu, tvář měla téměř stejně citlivou a svaly reagovaly skoro stejně jako dříve. Ale jen téměř. Dokázala ten rozdíl rozeznat, když na sebe hleděla do zrcadla a viděla lehounké zpoždění, se kterým se jí pohy¬boval levý koutek úst, slyšela tu a tam od toho zpoždění slitá slova, a dokonce vnímala rozdíl v pocitech, když jí do tváře zavál vítr.

Bez regenerace docházelo vždy k určité ztrátě funkce. V je¬jím případě byla ztráta neobvykle rozsáhlá a komplikoval ji úporný sklon odmítat přírodní tkáňové štěpy. Dvě úplné trans¬plantace nervů selhaly; nakonec bylo třeba použít umělé nervy s výkonnými posilovači. Nekonečné operace, opakované ne¬úspěchy a dlouhá, mučivá terapie, během níž Honor bojovala s ovládnutím vyspělých technických náhrad, ji téměř zlomily. Ještě nyní jí odezva syntetických nervů připadala cizí a nějak zvláštní. Neměla ten správný pocit. Jako by implantáty byly špatně vyladěná soustava senzorů.

Dotkla se levé tváře a pod prsty stáhla lícní svaly. Vyžádalo si více než osm sfinžských měsíců - téměř celý standardní rok - plastické chirurgie a terapie, než to dokázala. Její otec byl jedním z nejlepších mantichorských neurochirurgů, avšak škoda, kterou napáchal disrupterový výboj, kladla nesmírné nároky i na jeho schopnosti. Honor totiž patřila k oné menšině lidí, která nereagovala na regenerativní terapie.

Kapitán dame Honor Harringtonová, hraběnka Harringto¬nová, rytíř-družiník řádu krále Rogera. Když na sobě měla uniformu, její kosmicky černá důstojnická blůza zářila stuž¬kami: Mantichorský kříž, Graysonská hvězda, Vyznamenání za vynikající službu, Medaile za chrabrost s ratolestí, krvavě rudý proužek Poděkování panovníka se dvěma ratolestmi, dva proužky označující zranění... Ten seznam pokračoval ještě dál a bývaly časy, kdy po těchto medailích prahla jako po potvrze¬ních svých úspěchů a schopností. I dnes na ně byla hrdá, ale už nebyly předmětem jejích snů. Příliš dobře teď věděla, jakou cenu je třeba za tyto kousky pentle zaplatit.
Nimitz zvedl hlavu a špičky drápů jí lehounce zaťal do kal¬hot, aby dal najevo nespokojenost se směrem jejích myšlenek. Omluvně ho podrbala za ušima, ale ty myšlenky nezaplašila; právě ony byly důvodem, proč čtyři hodiny šplhala sem nahoru na místo, které pro ni bývalo v dětství útočištěm. Nimitz ji chviličku upřené pozoroval, potom odevzdaně vzdychl, položil si bradu zpátky na ruce a zanechal ji úvahám.

Kapitán dame Honor Harringtonová, hraběnka Harringto¬nová, rytíř-družiník řádu krále Rogera. Když na sobě měla uniformu, její kosmicky černá důstojnická blůza zářila stuž¬kami: Mantichorský kříž, Graysonská hvězda, Vyznamenání za vynikající službu, Medaile za chrabrost s ratolestí, krvavě rudý proužek Poděkování panovníka se dvěma ratolestmi, dva proužky označující zranění... Ten seznam pokračoval ještě dál a bývaly časy, kdy po těchto medailích prahla jako po potvrze¬ních svých úspěchů a schopností. I dnes na ně byla hrdá, ale už nebyly předmětem jejích snů. Příliš dobře teď věděla, jakou cenu je třeba za tyto kousky pentle zaplatit.
Nimitz zvedl hlavu a špičky drápů jí lehounce zaťal do kal¬hot, aby dal najevo nespokojenost se směrem jejích myšlenek. Omluvně ho podrbala za ušima, ale ty myšlenky nezaplašila; právě ony byly důvodem, proč čtyři hodiny šplhala sem nahoru na místo, které pro ni bývalo v dětství útočištěm. Nimitz ji chviličku upřené pozoroval, potom odevzdaně vzdychl, položil si bradu zpátky na ruce a zanechal ji úvahám.

Kapitán dame Honor Harringtonová, hraběnka Harringto¬nová, rytíř-družiník řádu krále Rogera. Když na sobě měla uniformu, její kosmicky černá důstojnická blůza zářila stuž¬kami: Mantichorský kříž, Graysonská hvězda, Vyznamenání za vynikající službu, Medaile za chrabrost s ratolestí, krvavě rudý proužek Poděkování panovníka se dvěma ratolestmi, dva proužky označující zranění... Ten seznam pokračoval ještě dál a bývaly časy, kdy po těchto medailích prahla jako po potvrze¬ních svých úspěchů a schopností. I dnes na ně byla hrdá, ale už nebyly předmětem jejích snů. Příliš dobře teď věděla, jakou cenu je třeba za tyto kousky pentle zaplatit.
Nimitz zvedl hlavu a špičky drápů jí lehounce zaťal do kal¬hot, aby dal najevo nespokojenost se směrem jejích myšlenek. Omluvně ho podrbala za ušima, ale ty myšlenky nezaplašila; právě ony byly důvodem, proč čtyři hodiny šplhala sem nahoru na místo, které pro ni bývalo v dětství útočištěm. Nimitz ji chviličku upřené pozoroval, potom odevzdaně vzdychl, položil si bradu zpátky na ruce a zanechal ji úvahám.

„Ne, nevypověděly zase službu,“ řekla a prohrábla mu prsty načepýřenou srst. Znovu vzdychl, tentokrát nezastíranou spo¬kojeností, a s bzučivým předením se jí svinul na klíně. Cítila teplo, jak jí ochable a těžce spočíval na stehnech, a jeho spoko¬jenost se přelévala i do ní. Odjakživa věděla, že stromový ko¬cour vnímá její emoce, a občas přemítala, jestli i ona skutečné dokáže cítit ty jeho, nebo jestli si to jenom namlouvá. Před rokem jí definitivně dokázal, že empatické spojení je obou¬stranné, a Honor teď vychutnávala jeho spokojenost jako svou vlastní a hladila ho přitom po hřbetě.
Kolem se rozhostil klid, spíš podtrhovaný než narušovaný svěžím, ostrým větrem, a ona se do něho plné ponořila. Seděla na skalním výběžku, stejně jako to dělávala v dětských letech, jako paní všeho, kam až oko dohlédlo, a uvažovala, kdo vlastně skutečně je.

Pelášil nyní po holé skále k ní a Honor se připravila na náraz, když jí skočil do klína. Dopadl s citelným žuchnutím, neboť jeho více než devět standardních kilogramů ve zdejší gravitaci vydalo za téměř dvanáct a půl. Honor jen vyčítavě hekla.
Jemu to podle všeho nevadilo. Vztyčil se na zadku, opřel se rukotlapkami, prostředním párem končetin, o její ramena a jasnýma, trávově zelenýma očima se jí zahleděl do obličeje. Z těch velice nečlověčích očí ji zkoumala téměř lidská inteli¬gence a potom se dlouhými prsty ruky dotkl její levé tváře a tiše vzdychl úlevou, když sebou kůže při dotyku škubla.

Pelášil nyní po holé skále k ní a Honor se připravila na náraz, když jí skočil do klína. Dopadl s citelným žuchnutím, neboť jeho více než devět standardních kilogramů ve zdejší gravitaci vydalo za téměř dvanáct a půl. Honor jen vyčítavě hekla.
Jemu to podle všeho nevadilo. Vztyčil se na zadku, opřel se rukotlapkami, prostředním párem končetin, o její ramena a jasnýma, trávově zelenýma očima se jí zahleděl do obličeje. Z těch velice nečlověčích očí ji zkoumala téměř lidská inteli¬gence a potom se dlouhými prsty ruky dotkl její levé tváře a tiše vzdychl úlevou, když sebou kůže při dotyku škubla.

Při pouhém pomyšlení na sfinžskou zimu se jinoplaneťané třásli. S jistým zdráháním by snad připustili, že Mantichora B IV, jinak známá jako Gryf, má divočejší podnebí, byla však teplejší a její rok byl mnohem kratší. Přinejmenším se tam roční doby měnily více než třikrát rychleji. Nic tedy nemohlo zvrátit mí¬nění jinoplaneťanů, že ten, kdo dobrovolně žije na Sfinze po celý rok, musí být šílenec.
Honor se tomu jen usmála, zatímco si prohlížela kamenný dům, kde se narodilo už dvacet generací Harringtonů, nicméně něco pravdy na tom bylo. Podnebí a gravitace vypěstovaly na Sfinze houževnaté a nezávislé obyvatele. Nebyli možná šílenci, ale byli soběstační a neústupní - snad by se dokonce dalo říct paličatí.
Zašustilo listí a Honor otočila hlavu. Z pseudovavřínu za ní sjela rozmazaná šmouha smetanovošedé kožešiny. Šestinohý stromový kocour pocházel z lesů korunních dubů nižších po¬loh, ale byl doma i zde na Měděných stěnách. Když byla Honor ještě dítě, strávili spolu potulkami po jejich svazích dost času na to, aby si zde zvykl.

Dame Honor Harringtonová odložila podlouhlý, v plátnu za¬vinutý balík a sundala si klobouk, jaký by přede dvěma tisícile¬tími na Staré Zemi nazývali fedora. Otřela si pot kapesníkem a potom se s povzdechem úlevy posadila na ošlehaný skalní výstupek, položila klobouk vedle sebe a rozhlédla se po nádher¬ném panoramatu.
Vítr, dost chladný na to, aby byla ráda, že na sobě má ko¬ženou bundu, jí čechral propocené vlasy, které měla delší než před rekonvalescencí. Pořád byly sice kratší, než jak diktovala současná móda, přesto si je prohrábla s podivně provinilou smyslností. Kvůli přilbám skafandrů a kvůli stavu beztíže je nosila ostříhané na ježka tak dlouho, že zapomněla, jak uspoko¬jivý pocit může hedvábná tíha jejich kudrnatého vodopádu přinášet.
Spustila ruce a zahleděla se před nekonečnou rozlohu Tannermanova oceánu. I zde, tisíc metrů nad jeho zvlněnou modří a stříbrem, cítila v chladném větru sůl. Byla to vůně, do které se narodila, ale byla pro ni věčně nová. Nejspíš proto, že od svého vstupu do námořnictva před devětadvaceti standardními roky trávila na Sfinze tak málo času.
Otočila hlavu a podívala se dolů, až k místu, kde začala s výstupem. Od pozadí rudozlaté a žluté barvy podzimem přešlé trávy se drze kontrastně odlišovala malá skvrnka jasné zeleně a Honor stáhla svaly levého očního důlku způsobem, jemuž se naučila během nekonečných měsíců terapie.
Na okamžik ztratila orientaci, zaplavil ji pocit, že někam letí, třebaže seděla nehybně, a zelená skvrnka byla náhle mno¬hem větší. Honor zamrkala, neboť tomuto efektu dosud nepřivykla. To jí připomnělo, že by s novým okem měla více cvičit - ale vzápětí to pustila z hlavy, protože teleskopická funkce zaostřila protézu na členitou stavbu se zelenou střechou a na skleníky nahloučené v jejím okolí.
Ta střecha byla strmá, aby se na ní nedržel sníh, protože Sfinga ležela od složky G0 dvojhvězdy Mantichora tak daleko, že jen díky výjimečně aktivnímu cyklu oxidu uhličitého byla vůbec obyvatelná. Byl to chladný svět s rozlehlými polárními čepičkami, s rokem o délce šedesáti tří standardních měsíců a s dlouhými, pomalu se měnícími ročními obdobími. Dokonce i zde, sotva čtyřicet pět stupňů pod rovníkem, měřili místní obyvatelé sněhové srážky v metrech a děti narozené na podzim - jako Honor - se do jara naučily chodit.

Nevím, proč by měly, paní ministryně. Jejich loďstvo jednoduše není dost velké na to, aby si mohlo dovolit stejné ztráty jako my. Pokud se jim nějak nepodaří zvrátit poměr ztrát významně v náš neprospěch, měla by to být docela krátká válka.“
„To jsem si myslela,“ pravila Palmerová-Levyová spoko¬jeně. „A určité množství ztrát může dokonce zapůsobit v náš prospěch. Jsem si jistá, Duncane, že tomu dokážete dát správný směr a budete moci využít smrti našich statečných obránců k mobilizaci veřejného mínění v době pro nás kritické, co vy na to?“
„To určitě půjde.“ Jessup se při vyhlídce na takový velko¬lepý propagandistický tah div neolizoval - a skutečně si mnul ruce - a ani si nevšiml hněvivého záblesku v Parnellových očích. „Dokonce bychom možná mohli získat vyváženou pod¬poru pro budoucí potřeby, když k tomu přistoupíme správné. Rozhodně vznikne situace na hony vzdálená sílícímu neklidu, jakého jsme svědky dnes.“
„Tady to tedy máte,“ řekla Palmerová-Levyová. „To, co potřebujeme, je krátká vítězná válka... a myslím, že všichni víme, kde nějakou najdeme, ne?“

„To je pravda.“ De La Sanglierův hlas zněl téměř tak, jako by v to doufal. „Lidové kvórum se odjakživa smiřuje se zmra¬zením sociálních dávek po dobu trvání bojových operací.“
„Samozřejmě,“ odfrkla Dumarestová. „Vědí, že bojujeme za více pomejí do jejich koryt!“
Harrisem její sžíravý cynismus trhl. Dobře, že Elaine vedla ministerstvo války a ne nějaké jiné, které bylo veřejnosti více na očích, napadlo ho. Nicméně její analýzu nemohl dost dobře zpochybnit.
„Přesně tak.“ Palmerová-Levyová pohlédla na Parnella a chladně se přitom usmívala. „Říkáte, že v boji proti Man¬tichořanům můžeme mít ztráty, admirále?“ Parnell přikývl. „A budou operace proti nim trvat dlouho?“

To byl jeden z těch jednoznačnějších ‚protestních hlasů‘, přemítal Harris chmurně. Naprosto chápal paniku, kterou myš¬lenky na skutečné krácení sociálních dávek vyvolávaly u jeho kolegů ve vládě.
„S ohledem na tyto skutečnosti,“ pokračoval De La Sang¬liere, „musíme získat přístup k soustavám za Mantichorou, zejména ke Slezské konfederaci. Pokud někdo z vás zná způ¬sob, jak se jich zmocnit, aniž bychom nejdříve museli bojovat s Mantichorou, nesmíme rád si ho poslechnu.“
„Žádný neexistuje.“ Palmerová-Levyová se rozhlédla kolem stolu, jako by vyzývala všechny, kdo se odvažují s jejím kate¬gorickým tvrzením nesouhlasit, aby vystoupili. Nikdo nic ne¬namítal a Jessup její výrok potvrdil energickým přikývnutím. Elegantní ministr zahraničí Bergren se tvářil ještě nešťastněji než jeho kolegové, ale i on neochotně přikývl na souhlas. „Kro¬mě toho,“ pokračovala ministryně bezpečnosti, „zahraniční krize může uklidnit domácí frontu, alespoň krátkodobě. Zatím to tak vždycky fungovalo.“

„Aha.“ Harris si opět zamnul hřbet nosu a potom se rozhlédl kolem stolu. „Připomínky, dámy a pánové?“
„Pokud máme udržet úroveň sociálních dávek, musíme rozšiřovat naši ekonomickou základnu,“ řekl De La Sangliere ztěžka. „A jestli Waltera vyřídila UOP, myslím, že bychom měli k nějakému krácení dávek přistupovat velice opatrně.“
Harris zachmuřeně přikývl. Na podpoře žily v současnosti dvě třetiny obyvatel havenského domovského světa a bující inflace byla neoddiskutovatelnou realitou ekonomického ži¬vota. Vzhledem ke stavu státní pokladny, která byla už déle
než jedno století prakticky prázdná, dohnalo Frankela zoufal¬ství k návrhu zvyšovat nadále sociální dávky jen o míru inflace, aby se tak kupní síla zachovala, ale nerostla. Pečlivě formulo¬vané ,úniky informací‘, které Jessup zařídil, aby prosondoval možné dopady tohoto nápadu, vyvolaly nepokoje prakticky ve všech proletářských sídlištích a dva měsíce nato Kanamaši napumpoval Frankelovi do hrudi dvanáct výbušných šipek z pulzeru, v důsledku čehož se státní pohřeb musel konat se zavřenou rakví.

„A když se Mantichora rozhodne nepřijmout naše mírové podmínky a pokračovat v operacích?“ otázala se Palmerová-Levyová.
„V tom případě budeme pokračovat Perseem tři - pokud bychom mezitím neutrpěli větší ztráty, než odhaduji - nebo ustoupíme na předválečné pozice a budeme vyjednávat odtam¬tud. Druhá možnost by byla mnohem nevýhodnější, nicméně by byla stále dosažitelná, i kdyby nám vojenské operace úplně vybouchly.“
„Dáváme některému z těch plánů přednost, Amosi?“ zeptal se Harris.
„Já osobně se přikláním k Perseu tři, pokud nám jde o ko¬nečné řešení, nebo k Perseu čtyři, který značně snižuje cel¬kové riziko, pokud si klademe omezenější cíle. Rozsah našich skutečných cílů závisí ovšem na politickém rozhodnutí, pane prezidente.“

Existují dvě možné varianty. Jedna z nich předpokládá posílení našich jednotek na Seafordu devět a přímý útok na Hancock, zatímco druhá znamená vyslat vyčleněný operační svaz z Bar¬nettu, který by dobyl Zanzibar a odtamtud zamířil k severu, zatímco naše síly ze Seafordu devět zaútočí k jihozápadu, čímž sevřeme Hancock do kleští. Bezprostředním cílem je zničit jedinou významnější manťáckou základnu v oblasti a obsadit Zanzibar, Alizon a Yorik, načež bychom nabídli vyjednávání o příměří. Ztráta tří obydlených soustav - zejména když se nacházejí v oblasti, která se k Alianci připojila teprve nedávno - otřese ostatními spojenci manťáků a držení tohoto prostoru nás postaví do docela výhodné pozice pro pozdější zahájení Persea jedna nebo tři.“

Účelem je donutit Mantichoru rozdělit síly proti oběma směrům hrozby. Je zde sice jisté rizi¬ko, že soustředí veškeré síly, aby jeden z útoků zcela rozdrtili, ale je to málo pravděpodobné vzhledem k rizikům, která by z toho plynula jim od druhého směru naší ofenzívy. Podle názoru mého štábu snižuje pravděpodobnost takového útoku z jejich strany i to, že bychom byli schopni rozhodnout se, kdy na kterém směru přitlačit, a tím diktovat tempo operací. Nakonec tu je Perseus čtyři. Na rozdíl od ostatních není založen na úplném dobytí Mantichory jediným úderem ale na omezené ofenzívě s cílem oslabit Alianci. V tomto případě bychom opět zaútočili na severozápad proti stanici Hancock.

Soustředili bychom síly na základně DuQuesne v soustavě Barnett, což je tak daleko od hranic, že Mantichora nedokáže odhadnout, k čemu se chys¬táme. Odtamtud bychom vedli útok na jihozápad proti Jelcinu jakožto nejslabšímu bodu jejich obranného pásma. S Jelcinem v rukou bychom postupovali přímo proti Mantichoře a přitom zneškodňovali jejich základny, abychom si chránili týl. Ztráty by byly vyšší než při úspěšném Perseu jedna, zato bychom se ovšem vyhnuli riziku úplné zkázy, které při Perseu jedna hrozí. Perseus tři je varianta Persea dva, při které povedeme útok z Barnettu dvěma směry, jeden hrot proti Jelcinu a druhý na severozápad proti Hancocku.