To ještě zhoršovalo srovnání s pocitem nepoškozených nervů na druhé straně obličeje a Ho¬nor pochybovala, zda si na to vůbec někdy opravdu zvykne. Vrátila se pohledem ke vzdálenému domu a přemítala, nako¬lik její melancholie pramení z měsíců napětí a bolestí. Nebylo pro ni jednoduché je přečkat, ani jí neuběhly rychle a nejednou se k spánku doslova proplakala, když jí v tváři žhnul nepři¬rozený oheň. Nehyzdily ji žádné jizvy - alespoň žádné viditelné - které by prozrazovaly rozsáhlou nápravu, tvář měla téměř stejně citlivou a svaly reagovaly skoro stejně jako dříve. Ale jen téměř. Dokázala ten rozdíl rozeznat, když na sebe hleděla do zrcadla a viděla lehounké zpoždění, se kterým se jí pohy¬boval levý koutek úst, slyšela tu a tam od toho zpoždění slitá slova, a dokonce vnímala rozdíl v pocitech, když jí do tváře zavál vítr.