Při pouhém pomyšlení na sfinžskou zimu se jinoplaneťané třásli. S jistým zdráháním by snad připustili, že Mantichora B IV, jinak známá jako Gryf, má divočejší podnebí, byla však teplejší a její rok byl mnohem kratší. Přinejmenším se tam roční doby měnily více než třikrát rychleji. Nic tedy nemohlo zvrátit mí¬nění jinoplaneťanů, že ten, kdo dobrovolně žije na Sfinze po celý rok, musí být šílenec.
Honor se tomu jen usmála, zatímco si prohlížela kamenný dům, kde se narodilo už dvacet generací Harringtonů, nicméně něco pravdy na tom bylo. Podnebí a gravitace vypěstovaly na Sfinze houževnaté a nezávislé obyvatele. Nebyli možná šílenci, ale byli soběstační a neústupní - snad by se dokonce dalo říct paličatí.
Zašustilo listí a Honor otočila hlavu. Z pseudovavřínu za ní sjela rozmazaná šmouha smetanovošedé kožešiny. Šestinohý stromový kocour pocházel z lesů korunních dubů nižších po¬loh, ale byl doma i zde na Měděných stěnách. Když byla Honor ještě dítě, strávili spolu potulkami po jejich svazích dost času na to, aby si zde zvykl.