„Ne, nevypověděly zase službu,“ řekla a prohrábla mu prsty načepýřenou srst. Znovu vzdychl, tentokrát nezastíranou spo¬kojeností, a s bzučivým předením se jí svinul na klíně. Cítila teplo, jak jí ochable a těžce spočíval na stehnech, a jeho spoko¬jenost se přelévala i do ní. Odjakživa věděla, že stromový ko¬cour vnímá její emoce, a občas přemítala, jestli i ona skutečné dokáže cítit ty jeho, nebo jestli si to jenom namlouvá. Před rokem jí definitivně dokázal, že empatické spojení je obou¬stranné, a Honor teď vychutnávala jeho spokojenost jako svou vlastní a hladila ho přitom po hřbetě.
Kolem se rozhostil klid, spíš podtrhovaný než narušovaný svěžím, ostrým větrem, a ona se do něho plné ponořila. Seděla na skalním výběžku, stejně jako to dělávala v dětských letech, jako paní všeho, kam až oko dohlédlo, a uvažovala, kdo vlastně skutečně je.