Strhla ho k sobě, zabořila mu větrem ozáblou tvář do měkké¬ho kožichu a těšila se z jeho tělesného tepla, stejně jako z toho hlubšího a drahocennějšího tepla vnitřního; a on předl, dokud ho znovu nepoložila a zhluboka se nenadechla.
Nabrala do plic studený vzduch časného podzimu, až ji z něho začalo píchat v prsou, a potom vydechla jedním dlou¬hým, nekonečným výdechem, který s sebou odnášel... cosi. Nedokázala to pojmenovat, avšak cítila, jak to odlétá a jak se na místo toho jakoby z dlouhého spánku probouzí něco jiného.
Už je příliš dlouho na planetě. Už nepatří na tuto milovanou horu, ze které křišťálovým chladným vzduchem shlíží na rodný dům. Poprvé za až příliš dlouho vnímala volání hvězd ne jako výzvu, ze které má strach, protože si není jistá, jestli jí ještě dokáže dostát, nýbrž se starou touhou být mezi nimi, a jak s ní Nimitz sdílel její myšlenky, ucítila změnu jeho emocí.