Druhé a třetí divizi eskadry a jejich doprovodu velela komo¬dor Bantonová, zatímco první a čtvrté velel Sarnow, ale jen na papíře. Ve skutečnosti Sarnow pět minut po zahájení cvičení informoval Honor, že on a kapitán Rubenstein, nejvyšší důstoj¬ník 54. divize, právě padli a že velí ona.
To bylo veškeré upozornění, kterého se jí dostalo, ale bylo zjevné, že si to promýšlela předem, protože její rozkazy přichá¬zely bez zaváhání. Pomocí plošin s nadsvětelnou rychlostí přenosu vypátrala lodě Bantonové, rozdělila své síly na dvě divize po dvou lodích, zrychlila na záchytnou rychlost, potom vypnula pohony a přešla do elektronického a gravitického ekvi¬valentu ,tichého chodu‘. Ale u toho nezůstala, protože věděla, že Achilles Bantonové má stejnou schopnost jí vypátrat a sle¬dovat. A protože Honor věděla, že komodor zachytila její zá¬kladní kurz, ještě než omezila své emise, vypustila bezpilotní prostředky elektronického boje naprogramované tak, aby napo¬dobily signaturu pohonu jejího bitevního křižníku, po takovém kurzu, aby se zlomyslnou předvídavostí nalákaly Bantonovou do pozice, kterou si Honor určila.
Komodor na tu vějičku sedla - částečně možná proto, že nečekala, že by někdo při cvičení plýtval sondami v ceně osmi milionů dolarů za kus - a změnila kurz, aby je napadla. Než si uvědomila, co se doopravdy děje, Honor své divize navedla do její blízkosti po čistě balistických drahách, s klíny a bočními štíty do posledního okamžiku vypnutými, a přitom obě stále operovaly nezávisle a okatě přehlížely moudrosti konvenční taktiky. Napadla překvapenou formaci Bantonové ze dvou značně odlišných směrů a svým neortodoxním přístupem využila tradičnější formace Bantonové proti ní samé. Zasypá¬vala její vedoucí lodě palbou ze dvou stran a téměř dvě minuty se skrývala za její vedoucí divizí jako za štítem před odvetnou palbou zadních lodí. A aby to ještě vylepšila, přiměla koman¬déra Chandlerovou přeprogramovat klamné cíle doprovodných lodí tak, aby se těžké křižníky náhle jevily jako bitevní křiž¬níky.

Nu, mají všechny důvody být nesnesitelně domýšliví na sebe i na svého kapitána, pomyslela si Henkeová. Eskadra na sobě během týdne od odletu viceadmirála Parkse tvrdě praco¬vala. Stále se zlepšující hbitost a přesnost její činnosti si už vysloužily pochvalné úsměvy admirála Sarnowa a Niké ne¬mohla vyklouznout z opravárenského doku v lepší čas.
Henkeová nebyla jediným z Honořiných důstojníků, který se doslechl o obavách kapitána Dourneta, že by vynucená ne¬činnost mohla vlajkovou loď vyvést z tempa natolik, aby dělala jeho Agamemnónu ostudu, ale měla lepší postavení než ostat¬ní na to, aby s tím něco udělala. Honor příliš zaměstnávaly záležitosti eskadry, než aby se věnovala běžnému dennímu výcviku na Niké. Navíc tato neustálá činnost ve skutečnosti spadala do rámce odpovědnosti výkonného a všechny ty dlouhé a vyčerpávající hodiny simulací, kterými Henkeová posádku Niké oblažila, se ve včerejším cvičení nádherné vyplatily. Niké Agamemnónu ostudu rozhodně neudělala. Naopak Dournetova loď měla co dělat, aby své družce z divize alespoň z dálky stačila, a Henkeová se už těšila na příští setkání s výkonným důstojníkem Agamemnóna.
Niké při cvičení dosáhla i nejlepších výsledků ve střelbě a ke značnému znechucení její posádky přestřílela Nepřemo¬žitelného kapitána Daumierové o jasných osm procent, ale ani to ještě nebylo to nejlepší. Ne, vzpomínala Henkeová s po¬zvolným úsměvem, to nejlepší přišlo, když admirál Sarnow rozdělil svůj malý operační svaz na poloviny, které měly ope¬rovat proti sobě.

„C... co se děje, tati?“ zašeptala. „Liďáci... liďáci ubližují mamince? Dohoní taky nás?“
„Pssst, Helenko,“ vypravil ze sebe skrz slzy. Přitiskl jí tvář do vlasů, vdechl její dětskou vůni, znovu zavřel oči a jemně se s ní kolébal.
„Liďáci nás nedostanou, holčičko,“ zašeptal. „Už jsme v bezpečí.“ Trhaně se nadechl. „Maminka se o to postarala.“

Niké nasadila kurz k domovu, a když se Miky Henkeová po¬dívala přes můstek na kapitána, zadržela poťouchlý úsměv. Honor zřídkakdy dávala najevo spokojenost s vlastním výko¬nem, zejména na můstku. Spokojenost s výkony důstojníků a osádky ano; své vlastní schopnosti však považovala za něco, co by mělo být samozřejmé. Dnes se však pohodlně rozložila na anatomickém čalounění velitelského křesla, jednu nohu přehozenou přes druhou, a na rtech jí pohrával úsměv, zatímco Nimitz se zcela bezostyšně naparoval na opěradle.
Henkeová se zahihňala a ohlédla se k taktickému úseku, aby vítězoslavně zamrkala na Eve Chandlerovou. Drobná zrzka se v odpověď zašklebila a zvedla nad hlavu sepjaté ruce a Hen¬keová zaslechla, jak kdosi další za jejími zády vyprskl smí¬chem.

Anton Zilwicki seděl na plstí potaženém stupínku podlahy, oči zavřené a ruce pevně sevřené kolem čtyřleté holčičky, která mu vzlykala do blůzy. Je příliš malá, než aby to chápala všech¬no, ale chápe toho dost, pomyslel si prázdně, když naslouchal hlasům, které mu zněly za zády: hlasům důstojníků na můstku Carnarvonu, kteří se s napjatými tvářemi shlukli kolem hlav¬ního displeje obrovské transportní lodě.
„Panebože,“ zašeptal výkonný. „Podívejte se na tohle!’’
„Tamhle vybuchl další,“ řekl někdo chraplavě. „Nebyl to jeden z křižníků?“
„Ne. Myslím, že to byla další plechovka a...“
„Heleďte - heleďte! To byl jeden z těch liďáckých parchantů! A tamhle další!“
Ježíšikriste! To byl křižník!“ zasténal někdo a Zilwicki zavřel oči ještě pevněji a kvůli dcerce zadržoval slzy. Věděl, že Carnarvon vyškrabuje všechny zbytky energie pohonné soustavy a bláznivě se řítí pryč od svých druhů, aby v rozptý¬lení hledal prchavé bezpečí. Jestli je po dvou liďácích, alespoň jedna obchodní loď to přežije... ale která?
„Panebože, ona dostala dalšího!“ zalapal kdosi po dechu a Zilwicki k sobě přitiskl dítě pevněji.
„A co tamhleten?“ zeptal se někdo.
„Ne, ten tam ještě je. Odnesla to jenom jeho plachta, ale to by mělo... Proboha!“
Hlasy zmlkly, jako když je odřízne, a jemu se sevřelo srdce. Věděl, co to ticho znamená, a zvolna zvedl hlavu. Většina důstojníků se dívala jinam, ale kapitán Carnarvonu ne. Ženě tekly po tvářích slzy, ale bez zachvění opětovala jeho pohled.
„Je pryč,“ řekla tiše. „Všichni už jsou pryč. Ale vzala s se¬bou tři z nich a nejméně jeden ze zbylých přišel o plachtu.
Já... si nemyslím, že by pokračovali v pronásledování jen s jed¬nou lodí, i kdyby byla nepoškozená, když mají ochromenou loď, kterou musí odtáhnout ven.“
Zilwicki přikývl a matně se podivil, jak jen vesmír dokáže pojmout tolik bolesti. Ramena se mu začala otřásat, jak i jemu konečně vytryskly slzy, a dcerka se mu pověsila na krk a pevně se držela.