„Přesně tak. Ti z nás, kdo touží po radikální reformě, by si měli raději včas uvědomit, že dosáhnout takového cíle bude dlouhý a náročný úkol. A ti, kdo se spíš než o reformu starají o vlastní moc - a takoví lidé v téhle místnosti jsou,“ dodal s neveselým úsměvem, „by si měli uvědomit, že bez alespoň nějaké reformy nebude za deset let čemu vládnout. Reformátoři potřebují moc, aby mohli jednat; mocichtivci potřebují refor¬mu, aby přežili. Na tohle nezapomínejte. Čas bojovat o po¬litická rozhodnutí přijde až potom, co legislativci padnou, ne dříve. Rozuměli jste?“
Přejel je chladnýma očima a uslyšel souhlasné mumlání.
„Dobrá.“ Zamnul si hřbet nosu a pokračoval v proslovu přes zdviženou ruku. „Nepochybně se všichni divíte, proč jsem vás sezval a říkám vám to všechno právě teď. Nuže,“ spustil ruku a nasadil tvrdý pohled, „mám pro to dobrý důvod. Všichni jste slyšeli zprávy o incidentech mezi námi a manťáky, je to tak?“ Jeho posluchači znovu přikývli a on si hořce odfrkl. „Sa¬mozřejmé, že jste je slyšeli. Média je omílají do omrzení a hrají na strunu krize, jen aby nám ucpali ústa. Co nám ale neříkají, je, že manťáci za nic nemohou. To my záměrně koordinujeme tyto incidenty jako předehru k rozhodujícímu útoku na Manti¬chorskou alianci.“
Kdosi hlasitě zalapal po dechu a Pierre znovu přikývl.
„Správně, konečně se do toho dali - poté, co nechali manťá¬ky zesílit a za-kopat se v pozicích až po uši. Tohle nebude jako jiné naše ,války‘. Na to jsou manťáci tvrdý oříšek, a po pravdě řečeno, naši admirálové jsou příliš podělaní a neschopní.“ Tvář se mu zkřivila bolestí, ale pak znovu nasadil klidný výraz a na-klonil se nad stůl.
„Ti idioti z Oktagonu narychlo splácali ,tažení‘ a prodali je vládě. Neznám všechny podrobnosti, ale i kdyby to byl ten nejlepší plán, jaký kdy vznikl, nevěřím, že by jej naše ná¬mořnictvo dokázalo provést. Rozhodně ne proti někomu tak dobrému, jako jsou manťáci. A vím, že už v prvních fázích je potkalo několik katastrof, které utajili dokonce i před Kvórem.“
Zachmuřeně se díval na posluchače, a když znovu pro¬mluvil, měl hlas víc než jen chraptivý. Zošklivěl mu nenávistí a oči mu zaplály.
„Mezi těmi katastrofami byla jedna, která se mé osobně dotýká. Můj syn a polovina jeho eskadry zahynuli - byli anihilováni - když prováděli jednu z těch jejich ,menších provo¬kací‘. Ti parchanti je prosté použili, zahodili bez užitku, a teď dokonce odmítají přiznat, že se jim něco stalo. Kdybych neměl ve vojsku vlastní zdroje...“
Zarazil se, divoce shlédl na své pěsti zaťaté na stole a v sá¬le bylo mrtvé ti-cho.
„Zde tedy máte můj motiv, dámy a pánové,“ řekl posléze a hlas měl přitom chladný a klidný. „Poslední kapka, která mnou pohnula od plánování a přemýšlení k akci. Ale jakkoliv osobní moje důvody mohou být, nezpochybňují nic z toho, co jsem řekl, ani mě nevehnaly do nějakého divokého nepro¬myšleného dobrodružství. Chci, aby mi ti parchanti, kteří mi pro nic zabili syna, za to zaplatili, a abych toho dosáhl, musím uspět. Což znamená, že vy všichni musíte uspět se mnou. Máte zájem?“
Pozvedl pohled k posluchačům a sledoval jejich výraz, když je zasáhla jeho výzva. Viděl jejich strach a úzkost - ale také jejich pokušení - a uvědomil si, že je má.
„Dobrá,“ řekl tiše a potlačil bolest v hlase. „My tady spo¬lečně s mými dalšími kontakty - včetně těch ve vojenských složkách, o kterých jsem se zmiňoval - máme sílu to provést. Ne hned. Potřebujeme náležité podmínky, správný sled udá-lostí, ale ty přijdou. Cítím, že přicházejí. A až budou tady, máme eso v rukávu.“

„Přesně tak. Ti z nás, kdo touží po radikální reformě, by si měli raději včas uvědomit, že dosáhnout takového cíle bude dlouhý a náročný úkol. A ti, kdo se spíš než o reformu starají o vlastní moc - a takoví lidé v téhle místnosti jsou,“ dodal s neveselým úsměvem, „by si měli uvědomit, že bez alespoň nějaké reformy nebude za deset let čemu vládnout. Reformátoři potřebují moc, aby mohli jednat; mocichtivci potřebují refor¬mu, aby přežili. Na tohle nezapomínejte. Čas bojovat o po¬litická rozhodnutí přijde až potom, co legislativci padnou, ne dříve. Rozuměli jste?“
Přejel je chladnýma očima a uslyšel souhlasné mumlání.
„Dobrá.“ Zamnul si hřbet nosu a pokračoval v proslovu přes zdviženou ruku. „Nepochybně se všichni divíte, proč jsem vás sezval a říkám vám to všechno právě teď. Nuže,“ spustil ruku a nasadil tvrdý pohled, „mám pro to dobrý důvod. Všichni jste slyšeli zprávy o incidentech mezi námi a manťáky, je to tak?“ Jeho posluchači znovu přikývli a on si hořce odfrkl. „Sa¬mozřejmé, že jste je slyšeli. Média je omílají do omrzení a hrají na strunu krize, jen aby nám ucpali ústa. Co nám ale neříkají, je, že manťáci za nic nemohou. To my záměrně koordinujeme tyto incidenty jako předehru k rozhodujícímu útoku na Manti¬chorskou alianci.“
Kdosi hlasitě zalapal po dechu a Pierre znovu přikývl.
„Správně, konečně se do toho dali - poté, co nechali manťá¬ky zesílit a za-kopat se v pozicích až po uši. Tohle nebude jako jiné naše ,války‘. Na to jsou manťáci tvrdý oříšek, a po pravdě řečeno, naši admirálové jsou příliš podělaní a neschopní.“ Tvář se mu zkřivila bolestí, ale pak znovu nasadil klidný výraz a na-klonil se nad stůl.
„Ti idioti z Oktagonu narychlo splácali ,tažení‘ a prodali je vládě. Neznám všechny podrobnosti, ale i kdyby to byl ten nejlepší plán, jaký kdy vznikl, nevěřím, že by jej naše ná¬mořnictvo dokázalo provést. Rozhodně ne proti někomu tak dobrému, jako jsou manťáci. A vím, že už v prvních fázích je potkalo několik katastrof, které utajili dokonce i před Kvórem.“
Zachmuřeně se díval na posluchače, a když znovu pro¬mluvil, měl hlas víc než jen chraptivý. Zošklivěl mu nenávistí a oči mu zaplály.
„Mezi těmi katastrofami byla jedna, která se mé osobně dotýká. Můj syn a polovina jeho eskadry zahynuli - byli anihilováni - když prováděli jednu z těch jejich ,menších provo¬kací‘. Ti parchanti je prosté použili, zahodili bez užitku, a teď dokonce odmítají přiznat, že se jim něco stalo. Kdybych neměl ve vojsku vlastní zdroje...“
Zarazil se, divoce shlédl na své pěsti zaťaté na stole a v sá¬le bylo mrtvé ti-cho.

A když to nevyjde, on a Canning pochopitelné velmi brzy ,zmizí‘.
Sestoupil na kurt a přešel ke stolku, který Canning postavil doprostřed. Z protilehlých řad sedadel na něj hledělo asi sedmdesát mužů a žen a na každé z těch tváří bylo vidět jinou směsici úzkosti a vzrušení. Obzvlášť napjatě se tvářilo dvanáct lidí v první řadě, protože to byli jediní příslušníci osmdesáti-členného ústředního výboru SOP, kterým věřil natolik, aby je pozval.
Pierre se posadil do připraveného křesla a položil ruce na desku stolku. Canning zůstal stát za ním. Pierre seděl tiše, přejížděl zvolna pohledem všechny obličeje a u každého se na okamžik zastavil, až dospěl na konec. Potom si odkašlal.
„Děkuji vám, že jste přišli.“ Jeho hlas rezonoval rozlehlým sálem a on se kysele usmál. „Uvědomuji si, že tohle není nej¬vhodnější místo, a také jsem si vědom rizika, které s sebou nese to, že jsme se všichni sešli na jednom místě, ale usoudil jsem, že je to nezbytné. Někteří z vás se dosud navzájem nesetkali, ale ujišťuji vás, že já jsem se sešel s každým z těch lidí, které neznáte. Kdybych jim nevěřil, nebyli by tady. Můj úsudek samozřejmě může být chybný, nicméně...“
Pokrčil rameny a na tvářích jednoho nebo dvou posluchačů se objevil úsměv. Potom se však naklonil kupředu a jeho tvář ztvrdla; ostatní okamžitě zvážněli.
„Důvod, proč jsem vás sem dnes v noci pozval, je prostý. Nadešel čas, abychom přestali o změnách jen mluvit a začali je uskutečňovat.“
Odpovědělo mu tiché zasyčení vdechovaného vzduchu a on zvolna přikývl.
„Každý z nás má své vlastní důvody, proč je tady. Musím vás hned zpočátku varovat, že ne všichni vaši kolegové jsou motivováni altruismem nebo zásadovostí - upřímně řečeno, takové vlastnosti revolucionáře jenom kazí.“ Jeden nebo dva lidé sebou při tom označení trhli a on se mrazivě usmál. „Uspět při něčem takovém vyžaduje silné osobní zaujetí. Zásadovost je sice krásná věc, ale je zapotřebí něco víc a vás jsem vybral proto, že to něco víc máte. Na tom, jestli je to osobní urážka, vztek na něco, co provedli vám nebo vašim blízkým, nebo prostě jen ctižádost, záleží mnohem méně než na síle vaší moti¬vace a na tom, jestli jste dost chytří, abyste jí účinné využili. Věřím, že je to případ vás všech.“
Opřel se a s rukama stále položenýma na stole se na chvíli odmlčel. Když znovu promluvil, měl hlas chladný a chraplavý.
„Pro úplnost, dámy a pánové, nebudu předstírat, že jsem jednal ušlechtile nebo altruisticky, když jsem navázal styky s UOP a SOP. Naopak. Snažil jsem se ochránit svou mocenskou základnu a proč bych také neměl? Strávil jsem šedesát roků zajišťováním své současné pozice v Kvóru. Bylo jen přirozené, že jsem si hlídal záda.
Ale to nebyl jediný můj motiv. Každý, kdo má oči, vidí, že LRH má potíže. Naše ekonomika vůbec nestojí za řeč, pro¬duktivita práce už dvě standardní století ustavičně klesá - exis¬tujeme pouze jako parazit, který vysává živobytí z hvězdných soustav, které si naše ,vláda‘ podrobila, aby naplnila pokladnu. Jenže čím jsme větší, tím jsme zpuchřelejší. Legislativci jsou rozdrobení na frakce a každá z nich si hlídá svoje teplá mís¬tečka. Námořnictvo je zpolitizované stejně. Naši takzvaní ,vůdcové‘ se perou o koryta, zatímco infrastruktura republiky pod nimi uhnívá - tak, jako tento věžák - a nikdo se o to oči¬vidně nestará. Přinejmenším nikdo neví. jak to zastavit.“
Odmlčel se a počkal, až k nim jeho slova proniknou, a po¬tom navázal tišším, avšak ostřejším hlasem.
„Jsem starší než většina z vás. Pamatuji doby, kdy vláda byla odpovědná alespoň Lidovému kvóru. Dnes už není. Jsem v Kvóru považován za veličinu, a tak vám říkám, že už z něj zůstalo sotva razítko. Děláme, co nám řeknou, když nám to řeknou, a na oplátku dostaneme svůj kus žvance. A tím, že to děláme, necháváme legislativce tvořit plány a formulovat po¬litiku inspirovanou jejich zájmy, nikoliv našimi. Plány, které vedou celou republiku přímo do katastrofy.“
„Do katastrofy, pane Pierre?“
Pierre vzhlédl. Otázka přišla od drobné zlatovlasé ženy v první řadě. Měla na sobě křiklavé šaty, jaké se nosily mezi dávkaři, ale jejich střih byl o něco méně vyumělkovaný, než bývalo běžné, a neměla přehnaně zmalovaný obličej, jak velela současná móda.
„Do katastrofy, paní Ransomová,“ opakoval Pierre klidně. „Rozhlédněte se kolem sebe. Dokud vláda drží růst sociálních dávek nad inflací, lidé jsou šťastní, ale podívejte se, co je pod povrchem. Stavby se rozpadají, služby jsou stále nespoleh¬livější, vzdělávací soustava je v naprostém chaosu, násilí pá¬chané gangy je v proletářských věžácích na denním pořádku - a peníze stále jdou na sociální dávky, veřejnou zábavu... a na Vnitřní bezpečnost. Jdou na to, aby nás udrželi nažrané a spo¬kojené a aby se legislativci udrželi u moci, ne do investic a oprav.
Ale i když pomineme civilní ekonomiku, podívejte se na vojsko. Námořnictvo odsává obrovské procento našeho celko¬vého rozpočtu a admirálové jsou stejně zkorumpovaní a sobecky chamtiví jako naši političtí papaláši. A co hůř, jsou neschopní.“
Poslední větu vyhrkl chraptivé. Několik lidí na sebe vý¬znamně pohlédlo, když zaťal ruce v pěst. Ale Ransomová se ještě nevzdala.
„A vy vidíte řešení v odstranění celého systému?“ zeptala se.
Pierre si odfrkl. „To nejde,“ řekl a vycítil mezi posluchači vlnu ulehčení. „To nikdo nedokáže. Tomuto systému trvalo dvě století, než se vyvinul. I kdybychom chtěli, nedokážeme jej přebudovat za noc. Sociální dávky jsou životní realitou a v dohledné budoucnosti jí musí zůstat. S nutností vykořis¬ťovat jiné planety - a přiznejme si čestně, že právě to děláme - abychom měli v pokladně alespoň něco, budeme muset po¬čítat ještě celá desetiletí, ať už v naší ekonomice zahájíme jakékoliv změny. Když se budeme snažit vytáhnout příliš rychle příliš mnoho cihel, celá struktura nám spadne na hlavu. Tahle planeta se ani nenají bez vnějších zdrojů potravin! Co myslíte, že by se stalo, kdybychom se náhle ocitli bez deviz, za které ty potraviny nakupujeme?“
Odpovědělo mu ticho a on zachmuřeně přikývl.