Žena v bezvadně upravené zelenočerné uniformě námořní pěchoty, která stála na hlídce před kapitánovou kabinou, se pří jejich příchodu napřímila do pozoru. Honor jí zdvořile kývla na pozdrav, potom otevřela průchod a pokynula Henkeové, aby vešla. Vzápětí se zarazila při pohledu na své nové ubytování.

Tady je to velké, pomyslela si s nádechem bázně. Její věcí dopravili nahoru o den dříve a MacGuiness zrovna cosi kutil kolem modulu podpory života připevněného na přepážce, je­hož velikost nasvědčovala, že je zkonstruován pro stromovou kočku. Obrátil se a začal se zvedat do pozoru, když si všiml, že kapitán není sama, avšak Honor mu pokynula, ať zůstane v pohovu.

„Macu, seznamte se s komandérem Henkeovou. Miky, tohle je starší hlavní stevard MacGuiness - můj opatrovník.“ Hen­keová se zahihňala a MacGuiness odevzdaně potřásl hlavou. „Můžete se vrátit ke své práci, Macu,“ pokračovala Honor. „Komandér Henkeová a já jsme staré kamarádky.“

Žena v bezvadně upravené zelenočerné uniformě námořní pěchoty, která stála na hlídce před kapitánovou kabinou, se pří jejich příchodu napřímila do pozoru. Honor jí zdvořile kývla na pozdrav, potom otevřela průchod a pokynula Henkeové, aby vešla. Vzápětí se zarazila při pohledu na své nové ubytování.

Tady je to velké, pomyslela si s nádechem bázně. Její věcí dopravili nahoru o den dříve a MacGuiness zrovna cosi kutil kolem modulu podpory života připevněného na přepážce, je­hož velikost nasvědčovala, že je zkonstruován pro stromovou kočku. Obrátil se a začal se zvedat do pozoru, když si všiml, že kapitán není sama, avšak Honor mu pokynula, ať zůstane v pohovu.

„Macu, seznamte se s komandérem Henkeovou. Miky, tohle je starší hlavní stevard MacGuiness - můj opatrovník.“ Hen­keová se zahihňala a MacGuiness odevzdaně potřásl hlavou. „Můžete se vrátit ke své práci, Macu,“ pokračovala Honor. „Komandér Henkeová a já jsme staré kamarádky.“

„Jistě, mylady,“ zamumlala Henkeová a rozhlédla se po můstku. „Madam Oselliová, máte hlídku.“

„Rozkaz, madam. Přebírám hlídku,“ odpověděla Oselliová a Henkeová následovala Honor do přepravní kabinky. Dveře se za nimi zasunuly a formálnost komandérova chování se roz­plynula v širokánském úsměvu.

„Hergot, Honor, já tě tak ráda zase vidím!“ Objala nadří­zenou jednou paží a přitiskla ji pevně k sobě a potom natáhla ruku k Nimitzovi. Stromový kocour šťastné zapředl, jednou rukou stiskl její dlaň a ona se zasmála. „Tebe taky ráda vidím, Smraďochu. Pořád ještě loudíš celer na všech nešťastnících, co jsou kolem?“

Nimitz upjatě kníkl a švihl huňatým ohonem a Honor se na svého výkonného důstojníka usmála. Bylo u ní pravidlem, že nesnášela nenucená objetí a navzdory nedávnému povýšení do šlechtického stavu se v přítomnosti lidí z aristokratických výšin cítila nejistě, jenže Miky Henkeová byla pravidlem sama pro sebe. Nikdy nezneužívala toho, že její rodina je ,záložní‘ větví mantichorského vládnoucího rodu, ale dokázala jednat s lidmi a zvládat situace s nenucenou snadností, kterou jí Honor mohla jen závidět. Bydlely spolu na ostrově Saganami déle než tři roky a Henkeová strávila mnoho hodin tím, že se své stydlivé vytáhlé spolubydlící snažila vtlouci do hlavy základy mnoho­rozměrné matematiky, a ještě více hodin tím, že jí odhalovala tajemství etikety a společenského styku. Honořin zemanský původ ji nepřipravil na styk se šlechtou a ona sama často pře­mítala, zda to nebyl důvod, proč jí adjutant akademie přidělil společný pokoj právě s Henkeovou, ale ať už to bylo záměrné nebo ne, věděla dobře, jak jí Michellina nenucená a svěží sebe­důvěra pomohla.

„Já tě taky ráda vidím, Miky,“ řekla prostě a krátce objetí opětovala. Potom se napřímila, protože výtah se zastavil. Hen­keová se na ni ušklíbla, pak stáhla tvář do náležitě formálního výrazu, dveře se otevřely a obě vykročily chodbou k Hono­řině ubikaci.

„Měla jsem skvělého doktora - vlastně dva,“ opáčila Honor a ještě jednou mu stiskla ruku, než se obrátila k dalšímu důs­tojníkovi na seznamu Henkeové.

„Podplukovník Klein, velitel našeho oddílu námořní pěcho­ty,“ pravila Henkeová.

„Podplukovníku.“ Námořní pěšák současně s uchopením Honořiny ruky odpověděl ostrým uctivým pokývnutím hlavy. Měl tvář, která toho prozrazovala jen velmi málo, nicméně stuž­ky na jeho černé blůze vyhlížely působivě. A tak to bylo správ­ně. Niké nesla celý prapor námořní pěchoty a admiralita jméno jeho velitele rozhodné jen tak netahala z klobouku.

„Komandér-poručík Monet, náš spojovací důstojník,“ po­kračovala Henkeová dolů po žebříčku postavení.

„Pane Monete.“ Spojovací důstojník byl opakem jejího no­vého taktického důstojníka: vysoký, hubený, téměř bezbarvý chlapík s neveselými rysy. Ruku jí stiskl vcelku pevně, avšak téměř mechanicky.

„Komandér-poručík Oselliová, náš astrogátor.“ Henkeová nepatrně zdůraznila slovo ‚astrogátor‘ a Honořiny rty sebou zaškubaly, protože její vlastní astrogační umění mělo k doko­nalosti daleko.

„Madam Oselliová.“ Honor potřásla astrogátorce rukou, po­těšená tím, co vidí. Oselliová měla stejně tmavé vlasy a oči jako Honor a z jejího úzkého, téměř liščího obličeje vyzařovala sebedůvěra a inteligence.

„A jako poslední, ale rozhodné ne nejméně významný ko­mandér-poručík Jasper, náš zásobovací důstojník.“

„Pane Jaspere.“ Honor věnovala zásobovacímu důstojníkovi Niké drobný úsměv, ve kterém se mísilo spiklenectví a soucit. „Mám takový pocit, že se spolu budeme v nejbližší době vídat často, komandére. Budu se snažit nechtít po vás nemožné, ale víte sám, jací kapitáni jsou.“

„Obávám se, že ano, mylady.“ Jasperův hluboký baryton zabarvil pobavený tón. „Momentálně vím takřka přesné, jak na tom jsme a co ještě potřebujeme. Určitě je vám ale jasné, že se to ještě bude bez dalšího upozornění měnit, než nás lo­děnice pustí.“

„Určitě,“ přisvědčila Honor, založila si ruce za záda a přejela pohledem celou skupinku. „Nuže, dámy a pánové, máme před sebou spoustu práce a nepochybuji o tom, že vás v jejím prů­běhu poznám blíž. Prozatím se můžete vrátit k tomu, co jste dělali, než vás můj příchod vyrušil, ale zvu vás všechny, abyste se mnou v osmnáct nula nula povečeřeli, pokud se vám to bude hodit.“

Všichni přikyvovali a mumlali cosi na souhlas a Honor se v duchu ušklíbla. Důstojník, kterému by se ,nehodilo‘ poveče­řet s novým kapitánem v první den jeho velení, byl vskutku vzácností! Zdvořile přikývla na znamení, že je propouští, ale pokynem ruky zadržela Henkeovou, která se také chystala k odchodu.

Okamžik, výkonný. Byla bych ráda, kdybyste mě mohla doprovodit do mé kajuty. Musíme probrat spoustu věcí.“

Odsunula tu myšlenku stranou, rozložila rozkaz, jehož šus­tění znělo v tom tichu hlasité, a začala klidným, jasným hlasem číst

„Od admirála sira Luciena Cortéze, pátého vesmírného lorda Královského mantichorského námořnictva kapitánovi dame Ho­nor Harringtonové, hraběnce Harringtonové, rytíři-družiníkovi řádu krále Rogera, nositelce Mantichorského kříže, Graysonské hvězdy, Vyznamenání za vynikající službu, Medaile za chrab­rost, z Královského mantichorského námořnictva, dvacátého prvního dne šestého měsíce roku dvě stě osmdesát dva po při­stání. Madam:

Tímto Vám nařizujeme a pověřujeme Vás, abyste se dostavila na palubu hvězdoletu Jejího Veličenstva Niké, B C čtyři jedna tři, a převzala zde povinnosti a odpovědnost velícího důstojníka ve službách Koruny. Nezanedbejte tuto službu na vlastní nebezpečí. Podle rozkazu lady Francine Mau-rierové, baronky Morncreekové, prvního lorda admirality Krá­lovského mantichorského námořnictva, jménem Jejího Veličen­stva královny.“

Zvolna a pečlivě složila dokument, znovu přitom pocítila napětí chvíle a potom se obrátila ke komandéru Henkeové.

„Madam výkonný důstojníku, přebírám velení,“ pronesla.

„Kapitáne,“ odvětila Henkeová formálně, „velení je vaše.“

„Děkuji,“ řekla Honor a pohlédla zpět do kamery, která ji spojovala s dosud anonymní posádkou. „Toto je pro mne chvíle pýchy,“ začala a díky klidné vážnosti postrádala její slova ba­nální formálnost, které se obávala. „Jen málo kapitánů mělo tu čest velet lodi s takovými bojovými záznamy. Ještě méně se jich dočkalo té výsady, že ji mohli převzít přímo z rukou stavitelů, a nikdo z nich neměl nikdy příležitost zažít obojí více než jednou. Jako podílníci na tradici, která nám byla svě­řena, přejímáme velký závazek jejího dalšího budování, nicmé­ně vím, že až nadejde čas, abych předala loď do péče dalšího kapitána, bude stát před ještě větším závazkem než nyní my.“

Odmlčela se, aniž sebeméně uhnula pohledem, a potom se téměř potměšile usmála.

„Budete se cítit přepracovaní a nedocenění, než se zapra­cujeme, ale zkuste si zapamatovat, že to je pro dobro věci. Jsem si jistá, že se na vás všechny mohu spolehnout, že mi předvedete to nejlepší, co ve vás je. Já vám na oplátku slibuji, že udělám totéž pro vás.“ Kývla do kamery. „Pokračujte v prá­ci,“ řekla, vypnula obvod a obrátila se zpátky k Henkeové.

„Vítejte na palubě, kapitáne.“ Komandér napřáhla ruku k tradičnímu stisku na přivítanou a Honor ji pevně uchopila.

„Díky, Miky. Jsem ráda, že jsem tady.“

„Mohu vám představit vaše vyšší důstojníky?“ otázala se Henkeová a na Honořino přikývnutí vyzvala pokynem ruky čekající důstojníky, ať přistoupí.

„Komandér Ravicz, madam, náš inženýr.“

„Pane Raviczi,“ zamumlala Honor. Inženýrovy hluboko po­sazené oči měly podivně zvědavý výraz, když zdvořile přikývl, a Honor mu potřásla rukou a ohlédla se zpátky k Henkeové.

„Komandér Chandlerová, náš taktický důstojník,“ pokračo­vala Henkeová.

„Madam Chandlerová.“ Ohnivě rudá hlava drobné důstoj­nice nedosahovala Honor ani k rameni, ale žena vyhlížela hou­ževnatě a bystře a její modrý pohled byl stejně pevný jako její stisk.

„Myslím, že našeho lodního lékaře komandéra doktora Montoyu už znáte,“ řekla dál Henkeová a Honor se široce usmála, když brala Montoyovu ruku do obou svých. „Samozřejmě! Ráda vás zase vidím, Fritzi.“ „Já vás také, skippere.“ Montoya si chviličku prohlížel její levou tvář a potom přikývl. „Zvlášť když vypadáte tak dobře,“ dodal.

Když komandér Henkeová doprovázela Honor na můstek, mlčela. Tvář měla obdivuhodně vážnou, avšak v očích jí hrály veselé ohníčky a Honor se ulevilo, když to viděla. Naposledy se viděly před šesti standardními roky a tehdy měla Henkeová vyšší hodnost; nyní nejenže stála o celé dvě hodnosti níže než Honor, ale byla také jejím výkonným důstojníkem a přímou podřízenou a Honor nemohla zcela vyloučit, že tato změna nebyla přijata s radostí.

Dospěly na můstek a Honor se kolem sebe uznale rozhlédla. Když přebírala velení předchozí lodi, byla stejné nová jako nyní Niké a Honor věděla, jaké má navzdory rychlému rozšiřo­vání mantichorského námořnictva štěstí, že dostala dvě zbrusu nové lodě za sebou. Přestože těžký křižník Neohrožený byl nádherný, jeho můstek vedle můstku Niké bledl a nad rozsáh­lým taktickým úsekem se Honor takřka sbíhaly sliny. Bitevní křižníky byly v Mantichoře favorizovaným typem lodí, ideální pro taktiku rychlých úderů, kterou námořnictvo používalo už déle než čtyři standardní století, a Honor doslova cítila ve vzdu­chu smrtonosnost svého nového působiště.

Setřásla ze sebe tu chvilku skoro smyslného potěšení a za­mířila ke kapitánskému křeslu. Chystala se přimět Nimitze, aby jí seskočil z ramene na opěradlo, ale zarazila se. Je to jeho chvíle stejně jako její, a tak se rozhodla nechat ho, kde je. Na­táhla ruku a stiskla tlačítko na boční opěrce křesla.

Ze všech reproduktorů na lodi zazněl jasný, pronikavý signál hlášení určeného všem členům posádky a na komunikačních obrazovkách se rozsvítila její tvář. Sáhla do kapsy blůzy a vy­táhla tuhý papír. Zahleděla se přímo do kamery, přinutila se neodkašlat si a koutkem mysli se podivila, proč je tak nervózní. Jako by to ještě nikdy nedělala!

Původní osadníci, které do svých řad přilákala Mantichor­ská kolonizační s. r. o., pocházeli zejména ze západní polokoule Staré Země a pět set standardních roků přispělo ke značnému sjednocení genetické výbavy jejich potomků. Existovaly sice výjimky - jako sama Honor, jejíž matka, emigrantka z velmi dávno kolonizovaného světa Beowulfu, pocházela z téměř čisté linie Asiatů ze Staré Země - avšak všeobecně bylo obtížné na pohled odhadnout původ něčích předků.

Její nový výkonný důstojník však byla výjimkou. Kdovíjakou hříčkou genů se u komandéra ctihodné Michelle Henkeové projevil genotyp jejích prvních mantichorských předků. Kůži měla sotva o odstín světlejší než kosmicky černou uniformu, vlasy měla ještě kudrnatější než Honor... a výrazné, zřetelné rysy královského rodu Wintonů si nebylo možné zmýlit.

U vchodu čekala úplná čestná stráž. Řadoví členové posádky se vypjali do pozoru, bocmanova elektronická píšťalka podbarvila archaický rituál a komandér v uniformě bez poskvrnky v čele hloučku vyšších důstojníků vystřihla zasalutování, na které by byli pyšní i na ostrově Saganami.

Honor pozdrav opětovala se stejnou formálnosti a cítila, že Nimitz na jejím rameni sedí naprosto klidně. Dalo jí dost práce vtlouci mu do hlavy nutnost zachovávat náležité dekorum a ulevilo se jí, když zjistila, že její námaha přinesla výsledky.

Nimitz sice nestál o důvěrnosti hned tak od někoho, nicméně s těmi, které se rozhodl zařadit do úzkého okruhu svých přátel, míval ve zvyku se zdravit okázale.

„Dovolíte mi vstoupit na palubu, madam?“ otázala se Honor velmi formálně, když spustila ruku po pozdravu.

„Svolení uděleno, mylady,“ odvětila komandér tichým sa­metovým kontraaltem a ustoupila, aby uvolnila vchod.

Učinila tak zvláštním půvabným gestem. Nikoliv vědomě, nýbrž na téměř instinktivní úrovni a Honor potlačila další úsměv. Byla o dobrých čtrnáct centimetrů vyšší než její pod­řízená, avšak nikdy neměla takové vystupování, takovou ne­nucenou schopnost ovládat prostor kolem sebe, a pochybovala, že toho kdy dosáhne.

„Děkuji, mylady,“ řekl řízně a Honořin horní ret sebou za­škubal. Stále si teprve zvykala na příslušnost k vyšší šlechtě království - třebaže k ní přesně vzato nepatřila - nicméně potlačila nutkání k úsměvu a převzala zpět kartu s vážným přikývnutím.

„Já děkuji vám, seržante,“ řekla a vykročila k tunelu, ale pak se zarazila, když viděla, jak seržant jednu ruku sune ke komunikátoru. Strnul a ona se tentokrát skutečně usmála. „To je v pořádku, seržante. Jen do toho.“

„Ehm, ano, mylady.“ Seržant se začervenal, pak se uvolnil a odpověděl vlastním lehkým úsměvem. Někteří kapitáni s ob­libou posádku překvapovali, avšak Honor to vždycky pova­žovala za zbytečné - a bláhové. Pokud si výkonný důstojník posádku zcela neznepřátelil, pošlou mu beztak avízo hned, jak bude kapitán z dohledu. A výkonného důstojníka Niké posádka na holičkách zaručeně nenechá.

Sama pro sebe se usmála, překročila výstražný červený pruh vyznačující hranici nulové gravitace a odrazila se k elegantní­mu beztížnému klouzavému letu.

HMS Niké byla takřka hotová.

Dokaři a jejich automaty se vznášeli kolem a lezli po ní jako pilní mravenečci a zploštělé vřeteno trupu z pancéřové oceli, které ještě čekalo na smaltovou povrchovou úpravu, vypadalo jako pokryté skvrnami. Ale v otevřených zbraňových šachtách se už krčily zející chřtány výmetnic střel a zlověstné čenichy laserů a graserů a mechanici už dokončovali obšívku kolem posledních uzlů pohonné sou­stavy. Ještě dva, nanejvýš tři týdny do předávacích zkoušek, pomyslela si Honor. Ještě před dvaceti lety by předávací pro­cedura byla mnohem delší, protože přejímce a vlastním zkouškám námořnictva by předcházely ještě výstupní testy výrobce a zalátání, ale v dnešní době na to nebyl čas. Tempo výroby bylo téměř panické, protože důvod tohoto nekonečného spěchu dokázal vyděsit každého.

Obešla roh zatáčky galerie a hlídka námořní pěchoty u vněj­šího vchodu do naloďovacího tunelu Niké ztuhla a vypjala se do pozoru, zatímco k ní Honor kráčela odměřeným krokem. Opětovala jejich pozdrav a podala identifikační kartu velícímu seržantovi, který ji krátce, avšak důkladně prozkoumal a s dal­ším zasalutováním ji vrátil.

Osobní potrubní dráha je vyložila u doku na samém okraji trupu Héfaista. Pokaždé, když Honor tuto kosmickou stanici viděla, připadala jí větší... nejspíš proto, že skutečně byla. Héfaistos byl hlavní loděnice Královského mantichorského námořnictva a stále se stupňující tempo programů výstavby námořnictva se odráželo ve stejně nepřetržitém růstu velikosti stanice. Ta byla nyní více než čtyřicet kilometrů dlouhá - neuspořádaný, ne­ohrabaný slepenec stavebních a opravárenských doků, dílen, vesmírných sléváren a obytných bloků pro tisíce dělníků, který neustával v růstu.

Honor pohlédla skrz stěnu z pancéřového plastu, jež uzaví­rala galerii kosmického doku, spolu s MacGuinessem zamířila k naloďovacímu tunelu a musela se vší mocí přemáhat, aby nezírala s otevřenými ústy jako kadet při prvním umístění, ne­boť štíhlý a mocný obrys, který se vznášel v kotevních tažných paprscích doku, ji doslova vyzýval k tomu, aby se zastavila a chtivě hleděla skrz pancéřový plast.

Raketoplán pro dopravu v rámci soustavy se usadil v kotevních náraznících Kosmické stanice Jejího Veličenstva Héfaistos. Honor ťukla do ukládací klávesy svého záznamníku a vstala ze sedadla, které se nacházelo hned u vchodu.

Když zpod levé výložky vytáhla bílý baret velitele hvězdo­letu, vzrušení, které prožívala, se jí ve tváři nezračilo ani náznakem. Když si jej nasazovala, v duchu se ušklíbla, protože jej nenosila už déle než jeden standardní rok a neuvědomila si, jak jí za tu dobu povyrostly vlasy. Mezi důstojníky RMN* se věřilo, že vyměnit první bílý baret za nový přináší smůlu. (*Royal Manticoran Navy neboli Královské mantichorské námořnictvo.) To znamená, že se bud bude muset nechat ostříhat, nebo si nechat baret popustit, pomyslela si a natáhla ruce k Nimitzovi.

Kocour se vyšplhal na vycpaný ramenní díl blůzy, s tichým kníknutím se tam uvelebil a potom na měkký bílý baret majet­nický položil ruku. Honor potlačila zlomyslný úsměv, který by důstojnosti staršího kapitána rozhodně neslušel, a Nimitz s pobavenou tolerantností odfrkl. Věděl, co pro ni tento sym­bol znamená, a neviděl naprosto žádný důvod, proč by to ne­měla dávat najevo.

Honor vlastně musela připustit, že vlastně ještě nepotřebuje nasazovat ,kapitánský výraz‘, jelikož kromě MacGuinesse ni­kdo v raketoplánu neví, co je zač nebo proč je tady. Ale potře­buje praxi. I v raketoplánu si po takové době mimo velitelskou palubu připadala zvláštně a jen málo věcí je důležitějších než nastoupit nové velení správnou nohou. A kromě toho...

Rázně roztěkané myšlenky uťala a přiznala si pravdu. Ne­připadala si jen ,zvláštně‘; měla obavy a pod fasádou radosti z nové cesty do vesmíru se jí stahoval žaludek. Strávila sice v simulátorech veškerý čas, který jí mezi jednotlivými ope­racemi a terapiemi povolili, ale nebylo ho tolik, kolik by se jí líbilo. Naneštěstí je těžké přít se s lékařem, když je to zároveň váš otec, a i kdyby jí doktor Harrington povolil strávit simula­cemi všechen čas, který chtěla, simulátory nejsou totéž, co sku­tečnost. Kromě toho Niké bude její dosud největší a nejsilnější loď - osm set osmdesát tisíc tun s více než dvoutisícičlennou posádkou - a to stačilo, aby kdokoliv, kdo ztvrdl na tak dlouho na povrchu planety, znervózněl bez ohledu na simulátory.

Nicméně věděla, že dlouhá pracovní neschopnost není jedi­ným důvodem pro její úzkost. Dostat na povel Niké byla obrov­ská profesionální poklona, zejména pro kapitána, který ještě nikdy bitevnímu křižníku nevelel. Kromě jiného to znamenalo výslovné schválení jejího výkonu na posledním velitelském místě, jakkoliv její vlastní pocity z něho byly smíšené, a jasný důkaz toho, že s ní admiralita do budoucna počítá pro vlajkovou hodnost. Ale tahle mince měla i svůj rub. S příležitostí přichází ruku v ruce odpovědnost... a větší pravděpodobnost selhání. Zhluboka se nadechla, napřímila se, přejela rukou tři zlaté hvězdy našité na blůze a hluboko v duchu se zasmála svým reakcím. Každá z těchto hvězd symbolizovala předchozí velení hyperprostorové lodi a ona při každém procházela téměř přes­ně stejným duševním cyklem. Ano, jsou tu jisté rozdíly, ale ty jsou tu vždycky a pod nimi ukrytá pravda se nikdy nemění. Po ničem ve vesmíru netoužila tolik jako po velení... a nic ji neděsilo víc než myšlenka na neúspěch, kdykoliv je dostala. Nimitz jí znovu tiše kníkl do ucha. Ten zvuk zněl chlácho­livě, nicméně zároveň káravě a Honor se po něm ohlédla. Nedůtklivé zívnutí, líný a sebevědomý úšklebek predátora, odhalilo bílé tesáky ostré jako jehly a Honor pobaveně při­mhouřila oči, podrbala ho za ušima a s MacGuinessem v patách zamířila k východu.

„Taťkovi by to určitě nevadilo... za těchto okolností.“

„Aha. Mohu tedy předpokládat, že jste dostala dobré zprávy, madam?“

„To rozhodně.“ Odkašlala si a téměř nábožně poklepala na papír. „Vypadá to, Macu, že zdravotní správa ve své nekonečné moudrosti rozhodla, že jsem zase schopna služby, a admirál Cortéz pro mne našel loď.“ Vzhlédla od rozkazů s náhlým oslni­vým úsměvem. „Představte si, že mi dávají Niké!“

MacGuiness, kterého obvykle nic nevyvedlo z míry, na ni zůstal hledět s pokleslou čelistí. HMS Niké nebyla jen tak ně­jaký bitevní křižník. Byla Bitevní Křižník, předmět touhy a nej­prestižnější ocenění, o jakém jen mohl každý kapitán snít. Už od dob Edwarda Saganamiho, zakladatele Královského man­tichorského námořnictva, byla vždy ve stavu jedna loď jménem Niké s celým seznamem bojových poct a současná Niké byla nejnovější a nejmocnější bitevní křižník v celém Loďstvu.

Honor se hlasitě zasmála a poklepala na druhý list papíru.

„Podle tohohle se máme nalodit ve středu,“ řekla. „Jste při­praven vrátit se zase do služby v kosmu, Macu?“MacGuiness se jí podíval do očí, potom se zachvěl a jeho tvář se rozzářila stejně širokým úsměvem.

„Ano, madam. Myslím, že to přenesu přes srdce - a dnes večer rozhodně je vhodná příležitost pro Delacourt!“

„Ještě ne, Macu,“ zamumlala a zlomila pečeť. MacGuiness vzdychl a poklop položil zpátky. Nimitz ze svého místa komen­toval jejich divadélko tichým pobaveným kníknutím a stevard odpověděl káravým zamračením.

Honor otevřela obálku a vytáhla dva listy stejně archaického papíru. Ty hlasitě zašustily a její oči - to organické i to kyber­netické - se otevřely doširoka, když přelétly po formálních slovech vytištěných na první stránce. Ostře se nadechla a cítila, jak MacGuiness za jejím ramenem při tom zvuku ztuhl. Přečetla si to podruhé, potom si prohlédla druhý list a vzhlédla k němu.

„Myslím, že je vhodná chvíle načít láhev něčeho dobrého, Macu,“ řekla zvolna. „Co takhle Delacourt, ročník ‘27?“

„Delacourt, madam?“

„Leží vedle vašeho talíře, madam,“ pohlédl MacGuiness významně na hodinky. „Vaše večeře čeká,“ dodal a Honořiny koutky úst se zvedly do dalšího úsměvu.
„Aha,“ zamumlala. „Dobře, opláchnu se a potom vyřídím obojí, Macu.“
„Jak si přejete, madam,“ pravil MacGuiness bez sebemen¬šího náznaku triumfu.

Honor se cestou do jídelny krotila, aby nespěchala. Cítila kolem sebe ten starý tichý dům jako štít. Byla jedináček a její rodiče měli byt nedaleko svých ordinací ve městě Duvalier, téměř pět set kilometrů na sever odsud. Mimo víkendy se ,doma‘ vyskytovali jen zřídka a bez nich její rodný dům vyhlížel vždycky trochu prázdně. Bylo to zvláštní. Kdykoliv byla pryč, z nějakého důvodu si je vždycky představovala zde, jako by oni a dům byli jediná nedělitelná bytost, cosi jako strážný duch jejího dětství.
MacGuiness už čekal s ubrouskem úhledně přehozeným přes předloktí a Honor vklouzla na židli. Jednou z výsad jme¬novaných kapitánů byl trvale přidělený stevard, třebaže si Honor stále nebyla úplně jistá, jak se stalo, že se této povinnosti ujal právě MacGuiness. Byla to zkrátka jedna z nevyhnutelností života. Hlídal ji jako jestřáb a stanovil si vlastní železná pra¬vidla. Jedním z nich byla představa, že kapitána nesmí nic rušit od jídla, nanejvýš snad zuřivá bitva, a když nyní sáhla po ana¬chronické, ozdobné protlačované obálce, odkašlal si. Vzhlédla a on s přehnaným důrazem zdvihl poklop ze servírovací mísy.

Zase jste nechala doma komunikátor, madam,“ ozval se mírný, uctivě káravý hlas, když vstoupila na zasklenou verandu.
„Opravdu?“ opáčila nevinné. „To ode mne bylo nedbalé. Musela jsem jej zapomenout.“
„Jistě,“ přisvědčil MacGuiness a Honor otočila hlavu, aby ho obdařila zářivým úsměvem. On její úsměv opětoval, avšak v očích měl pečlivé skrývaný soucit. Levá strana Honořiných úst byla stále méně pohyblivá a citlivá, takže její úsměv byl trochu pokřivený, i když tato nesouměrnost se dala spíš tušit než vidět. „Skutečnost, že by vás někdo mohl zavolat dříve zpátky, s tím určitě nemá vůbec nic společného,“ dodal a Honor se zahihňala.
„Vůbec nic,“ řekla, přešla verandu a opřela zplihlý kluzák do kouta.
„Čirou náhodou jsem se skutečně pokoušel k vám dovolat, madam,“ řekl MacGuiness po chvilce už vážnějším hlasem. „Odpoledne přišel dopis z admirality.“
Honor na okamžik ztuhla a potom s přehnanou pečlivostí upravila polohu kluzáku. Admiralita pro většinu účelů použí¬vala elektronickou poštu; úřední dopisy byly posílány jen ve velmi zvláštních případech. Přiměla se zklidnit tvář a potlačit náhlý příval vzrušení a teprve potom se otočila a zdvihla obočí. „Kde je?“

Zamířila ke světlu, s pečlivou přesností přenesla váhu těla, aby ustálila úhel klesání, a země se jí náhle řítila vstříc úžasnou rychlostí. Pak se jasné světlo ocitlo přímo před ní, spuštěnou nohou se dotkla země a Nimitz potěšeně kníkal, zatímco s nad¬šeným smíchem dobíhala po přistání.
Zastavila se, poklekla na jedno koleno, položila kluzák na rudozlatou trávu před domem a pravé ucho jí pohladil studený čenich s vousky, čímž Nimitz dával najevo svou spokojenost. Odepjala jeho popruhy a kocour zlehka seskočil na zem a po¬sadil se, aby pozoroval, jak Honor rozepíná vlastní popruhy, vstává a protahuje se, až jí praská v ramenou, a šklebí se na něj jako školačka. Potom několika zkušenými pohyby složila kluzák - ne úplně, jenom natolik, aby se dal jakž takž pohodlně přenášet - sebrala jej pod paži a zamířila k domu.

Když Honor opsala poslední zatáčku, ze slunce už zbýval jen zužující se červenooranžový proužek za vrcholky Měděných stěn. Vznášela se jako Sfinžský albatros pět kilometrů od po¬břeží a pobaveně mhouřila oči, když v hlubokém šeru na úpatí hor postřehla zářivou skvrnu. Jasná venkovní světla sídla Harringtonových prosvětlovala tmu, protože její stevard - který očividně zastával názor, že čtyřhodinová túra následovaná tří¬hodinovým plachtěním je na nedávného invalidu příliš velká zátěž - rozhodně nenechával přistání svého kapitána náhodě. Zašklebila se a pyšně zavrtěla hlavou. Let na závěsném klu¬záku patřil na Sfinze k národním vášním, jenže starší hlavní stevard MacGuiness pocházel ze sídelního světa Mantichory. Honor měla podezření, že MacGuiness považuje všechny Sfinžany (včetně jí samé) za šílence, kteří potřebují dohled. On rozhodně dělal, co jen ve svém postavení mohl, aby jejímu životu vládl železnou rukou, a byť by Honor nikdy nepřiznala, že jeho péče ji těší, musela připustit (sama pro sebe), že ten¬tokrát má stevard pravdu. Ona je zkušeným pilotem kluzáku už více než třicet standardních roků. Proto měla mít víc rozu¬mu na to, aby se vrátila domů, dokud měla dobré světlo na přistání. Jinými slovy, bude muset pokorně uznat jeho vždy tak uctivé výtky.

„Ale teď je také na čase,“ řekla už živěji, „abychom oba vzlétli.“
Vstala, odložila Nimitze na skálu a sehnula se nad podlouhlý balík. Rozepnula popruhy, které jej držely pohromadě, a slitina zacinkala, jak z trubek obratnými, zkušenými prsty sestavovala kostru kluzáku. Ona a Nimitz objevili divokou radost z plachtění v nádherných větrech v okolí Měděných stěn, ještě než jí bylo dvanáct standardních roků, a kocour povzbudivě kníkal, zatímco na kostru napínala nesmírné pevnou, pavučinově ten¬kou tkaninu.
Sestavit závěsný kluzák a pečlivě zkontrolovat každý spoj trvalo necelou půlhodinu. Vklouzla do postroje se speciálně upravenými popruhy i pro Nimitze a on jí skočil na záda a držel se jejích ramenou, než je kolem něj utáhla. Cítila, jak jeho potěšení a očekávání prostupuje jejím vlastním nadšením, a ve vlastním oku jí zajiskřilo, když připnula ke kluzáku závěsné popruhy postroje a uchopila hrazdu.
„Drž se, jedeme!“ řekla mu a se zavýsknutím čirého pot쬚ení se odrazila přes okraj dlouhého a hlubokého srázu.