Když komandér Henkeová doprovázela Honor na můstek, mlčela. Tvář měla obdivuhodně vážnou, avšak v očích jí hrály veselé ohníčky a Honor se ulevilo, když to viděla. Naposledy se viděly před šesti standardními roky a tehdy měla Henkeová vyšší hodnost; nyní nejenže stála o celé dvě hodnosti níže než Honor, ale byla také jejím výkonným důstojníkem a přímou podřízenou a Honor nemohla zcela vyloučit, že tato změna nebyla přijata s radostí.

Dospěly na můstek a Honor se kolem sebe uznale rozhlédla. Když přebírala velení předchozí lodi, byla stejné nová jako nyní Niké a Honor věděla, jaké má navzdory rychlému rozšiřo­vání mantichorského námořnictva štěstí, že dostala dvě zbrusu nové lodě za sebou. Přestože těžký křižník Neohrožený byl nádherný, jeho můstek vedle můstku Niké bledl a nad rozsáh­lým taktickým úsekem se Honor takřka sbíhaly sliny. Bitevní křižníky byly v Mantichoře favorizovaným typem lodí, ideální pro taktiku rychlých úderů, kterou námořnictvo používalo už déle než čtyři standardní století, a Honor doslova cítila ve vzdu­chu smrtonosnost svého nového působiště.

Setřásla ze sebe tu chvilku skoro smyslného potěšení a za­mířila ke kapitánskému křeslu. Chystala se přimět Nimitze, aby jí seskočil z ramene na opěradlo, ale zarazila se. Je to jeho chvíle stejně jako její, a tak se rozhodla nechat ho, kde je. Na­táhla ruku a stiskla tlačítko na boční opěrce křesla.

Ze všech reproduktorů na lodi zazněl jasný, pronikavý signál hlášení určeného všem členům posádky a na komunikačních obrazovkách se rozsvítila její tvář. Sáhla do kapsy blůzy a vy­táhla tuhý papír. Zahleděla se přímo do kamery, přinutila se neodkašlat si a koutkem mysli se podivila, proč je tak nervózní. Jako by to ještě nikdy nedělala!