„Děkuji, mylady,“ řekl řízně a Honořin horní ret sebou za­škubal. Stále si teprve zvykala na příslušnost k vyšší šlechtě království - třebaže k ní přesně vzato nepatřila - nicméně potlačila nutkání k úsměvu a převzala zpět kartu s vážným přikývnutím.

„Já děkuji vám, seržante,“ řekla a vykročila k tunelu, ale pak se zarazila, když viděla, jak seržant jednu ruku sune ke komunikátoru. Strnul a ona se tentokrát skutečně usmála. „To je v pořádku, seržante. Jen do toho.“

„Ehm, ano, mylady.“ Seržant se začervenal, pak se uvolnil a odpověděl vlastním lehkým úsměvem. Někteří kapitáni s ob­libou posádku překvapovali, avšak Honor to vždycky pova­žovala za zbytečné - a bláhové. Pokud si výkonný důstojník posádku zcela neznepřátelil, pošlou mu beztak avízo hned, jak bude kapitán z dohledu. A výkonného důstojníka Niké posádka na holičkách zaručeně nenechá.

Sama pro sebe se usmála, překročila výstražný červený pruh vyznačující hranici nulové gravitace a odrazila se k elegantní­mu beztížnému klouzavému letu.