Když Honor opsala poslední zatáčku, ze slunce už zbýval jen zužující se červenooranžový proužek za vrcholky Měděných stěn. Vznášela se jako Sfinžský albatros pět kilometrů od po¬břeží a pobaveně mhouřila oči, když v hlubokém šeru na úpatí hor postřehla zářivou skvrnu. Jasná venkovní světla sídla Harringtonových prosvětlovala tmu, protože její stevard - který očividně zastával názor, že čtyřhodinová túra následovaná tří¬hodinovým plachtěním je na nedávného invalidu příliš velká zátěž - rozhodně nenechával přistání svého kapitána náhodě. Zašklebila se a pyšně zavrtěla hlavou. Let na závěsném klu¬záku patřil na Sfinze k národním vášním, jenže starší hlavní stevard MacGuiness pocházel ze sídelního světa Mantichory. Honor měla podezření, že MacGuiness považuje všechny Sfinžany (včetně jí samé) za šílence, kteří potřebují dohled. On rozhodně dělal, co jen ve svém postavení mohl, aby jejímu životu vládl železnou rukou, a byť by Honor nikdy nepřiznala, že jeho péče ji těší, musela připustit (sama pro sebe), že ten¬tokrát má stevard pravdu. Ona je zkušeným pilotem kluzáku už více než třicet standardních roků. Proto měla mít víc rozu¬mu na to, aby se vrátila domů, dokud měla dobré světlo na přistání. Jinými slovy, bude muset pokorně uznat jeho vždy tak uctivé výtky.