Zase jste nechala doma komunikátor, madam,“ ozval se mírný, uctivě káravý hlas, když vstoupila na zasklenou verandu.
„Opravdu?“ opáčila nevinné. „To ode mne bylo nedbalé. Musela jsem jej zapomenout.“
„Jistě,“ přisvědčil MacGuiness a Honor otočila hlavu, aby ho obdařila zářivým úsměvem. On její úsměv opětoval, avšak v očích měl pečlivé skrývaný soucit. Levá strana Honořiných úst byla stále méně pohyblivá a citlivá, takže její úsměv byl trochu pokřivený, i když tato nesouměrnost se dala spíš tušit než vidět. „Skutečnost, že by vás někdo mohl zavolat dříve zpátky, s tím určitě nemá vůbec nic společného,“ dodal a Honor se zahihňala.
„Vůbec nic,“ řekla, přešla verandu a opřela zplihlý kluzák do kouta.
„Čirou náhodou jsem se skutečně pokoušel k vám dovolat, madam,“ řekl MacGuiness po chvilce už vážnějším hlasem. „Odpoledne přišel dopis z admirality.“
Honor na okamžik ztuhla a potom s přehnanou pečlivostí upravila polohu kluzáku. Admiralita pro většinu účelů použí¬vala elektronickou poštu; úřední dopisy byly posílány jen ve velmi zvláštních případech. Přiměla se zklidnit tvář a potlačit náhlý příval vzrušení a teprve potom se otočila a zdvihla obočí. „Kde je?“