HMS Niké byla takřka hotová.

Dokaři a jejich automaty se vznášeli kolem a lezli po ní jako pilní mravenečci a zploštělé vřeteno trupu z pancéřové oceli, které ještě čekalo na smaltovou povrchovou úpravu, vypadalo jako pokryté skvrnami. Ale v otevřených zbraňových šachtách se už krčily zející chřtány výmetnic střel a zlověstné čenichy laserů a graserů a mechanici už dokončovali obšívku kolem posledních uzlů pohonné sou­stavy. Ještě dva, nanejvýš tři týdny do předávacích zkoušek, pomyslela si Honor. Ještě před dvaceti lety by předávací pro­cedura byla mnohem delší, protože přejímce a vlastním zkouškám námořnictva by předcházely ještě výstupní testy výrobce a zalátání, ale v dnešní době na to nebyl čas. Tempo výroby bylo téměř panické, protože důvod tohoto nekonečného spěchu dokázal vyděsit každého.

Obešla roh zatáčky galerie a hlídka námořní pěchoty u vněj­šího vchodu do naloďovacího tunelu Niké ztuhla a vypjala se do pozoru, zatímco k ní Honor kráčela odměřeným krokem. Opětovala jejich pozdrav a podala identifikační kartu velícímu seržantovi, který ji krátce, avšak důkladně prozkoumal a s dal­ším zasalutováním ji vrátil.