„Leží vedle vašeho talíře, madam,“ pohlédl MacGuiness významně na hodinky. „Vaše večeře čeká,“ dodal a Honořiny koutky úst se zvedly do dalšího úsměvu.
„Aha,“ zamumlala. „Dobře, opláchnu se a potom vyřídím obojí, Macu.“
„Jak si přejete, madam,“ pravil MacGuiness bez sebemen¬šího náznaku triumfu.

Honor se cestou do jídelny krotila, aby nespěchala. Cítila kolem sebe ten starý tichý dům jako štít. Byla jedináček a její rodiče měli byt nedaleko svých ordinací ve městě Duvalier, téměř pět set kilometrů na sever odsud. Mimo víkendy se ,doma‘ vyskytovali jen zřídka a bez nich její rodný dům vyhlížel vždycky trochu prázdně. Bylo to zvláštní. Kdykoliv byla pryč, z nějakého důvodu si je vždycky představovala zde, jako by oni a dům byli jediná nedělitelná bytost, cosi jako strážný duch jejího dětství.
MacGuiness už čekal s ubrouskem úhledně přehozeným přes předloktí a Honor vklouzla na židli. Jednou z výsad jme¬novaných kapitánů byl trvale přidělený stevard, třebaže si Honor stále nebyla úplně jistá, jak se stalo, že se této povinnosti ujal právě MacGuiness. Byla to zkrátka jedna z nevyhnutelností života. Hlídal ji jako jestřáb a stanovil si vlastní železná pra¬vidla. Jedním z nich byla představa, že kapitána nesmí nic rušit od jídla, nanejvýš snad zuřivá bitva, a když nyní sáhla po ana¬chronické, ozdobné protlačované obálce, odkašlal si. Vzhlédla a on s přehnaným důrazem zdvihl poklop ze servírovací mísy.