U vchodu čekala úplná čestná stráž. Řadoví členové posádky se vypjali do pozoru, bocmanova elektronická píšťalka podbarvila archaický rituál a komandér v uniformě bez poskvrnky v čele hloučku vyšších důstojníků vystřihla zasalutování, na které by byli pyšní i na ostrově Saganami.

Honor pozdrav opětovala se stejnou formálnosti a cítila, že Nimitz na jejím rameni sedí naprosto klidně. Dalo jí dost práce vtlouci mu do hlavy nutnost zachovávat náležité dekorum a ulevilo se jí, když zjistila, že její námaha přinesla výsledky.

Nimitz sice nestál o důvěrnosti hned tak od někoho, nicméně s těmi, které se rozhodl zařadit do úzkého okruhu svých přátel, míval ve zvyku se zdravit okázale.

„Dovolíte mi vstoupit na palubu, madam?“ otázala se Honor velmi formálně, když spustila ruku po pozdravu.

„Svolení uděleno, mylady,“ odvětila komandér tichým sa­metovým kontraaltem a ustoupila, aby uvolnila vchod.

Učinila tak zvláštním půvabným gestem. Nikoliv vědomě, nýbrž na téměř instinktivní úrovni a Honor potlačila další úsměv. Byla o dobrých čtrnáct centimetrů vyšší než její pod­řízená, avšak nikdy neměla takové vystupování, takovou ne­nucenou schopnost ovládat prostor kolem sebe, a pochybovala, že toho kdy dosáhne.