Odsunula tu myšlenku stranou, rozložila rozkaz, jehož šus­tění znělo v tom tichu hlasité, a začala klidným, jasným hlasem číst

„Od admirála sira Luciena Cortéze, pátého vesmírného lorda Královského mantichorského námořnictva kapitánovi dame Ho­nor Harringtonové, hraběnce Harringtonové, rytíři-družiníkovi řádu krále Rogera, nositelce Mantichorského kříže, Graysonské hvězdy, Vyznamenání za vynikající službu, Medaile za chrab­rost, z Královského mantichorského námořnictva, dvacátého prvního dne šestého měsíce roku dvě stě osmdesát dva po při­stání. Madam:

Tímto Vám nařizujeme a pověřujeme Vás, abyste se dostavila na palubu hvězdoletu Jejího Veličenstva Niké, B C čtyři jedna tři, a převzala zde povinnosti a odpovědnost velícího důstojníka ve službách Koruny. Nezanedbejte tuto službu na vlastní nebezpečí. Podle rozkazu lady Francine Mau-rierové, baronky Morncreekové, prvního lorda admirality Krá­lovského mantichorského námořnictva, jménem Jejího Veličen­stva královny.“

Zvolna a pečlivě složila dokument, znovu přitom pocítila napětí chvíle a potom se obrátila ke komandéru Henkeové.

„Madam výkonný důstojníku, přebírám velení,“ pronesla.

„Kapitáne,“ odvětila Henkeová formálně, „velení je vaše.“

„Děkuji,“ řekla Honor a pohlédla zpět do kamery, která ji spojovala s dosud anonymní posádkou. „Toto je pro mne chvíle pýchy,“ začala a díky klidné vážnosti postrádala její slova ba­nální formálnost, které se obávala. „Jen málo kapitánů mělo tu čest velet lodi s takovými bojovými záznamy. Ještě méně se jich dočkalo té výsady, že ji mohli převzít přímo z rukou stavitelů, a nikdo z nich neměl nikdy příležitost zažít obojí více než jednou. Jako podílníci na tradici, která nám byla svě­řena, přejímáme velký závazek jejího dalšího budování, nicmé­ně vím, že až nadejde čas, abych předala loď do péče dalšího kapitána, bude stát před ještě větším závazkem než nyní my.“

Odmlčela se, aniž sebeméně uhnula pohledem, a potom se téměř potměšile usmála.

„Budete se cítit přepracovaní a nedocenění, než se zapra­cujeme, ale zkuste si zapamatovat, že to je pro dobro věci. Jsem si jistá, že se na vás všechny mohu spolehnout, že mi předvedete to nejlepší, co ve vás je. Já vám na oplátku slibuji, že udělám totéž pro vás.“ Kývla do kamery. „Pokračujte v prá­ci,“ řekla, vypnula obvod a obrátila se zpátky k Henkeové.

„Vítejte na palubě, kapitáne.“ Komandér napřáhla ruku k tradičnímu stisku na přivítanou a Honor ji pevně uchopila.

„Díky, Miky. Jsem ráda, že jsem tady.“

„Mohu vám představit vaše vyšší důstojníky?“ otázala se Henkeová a na Honořino přikývnutí vyzvala pokynem ruky čekající důstojníky, ať přistoupí.

„Komandér Ravicz, madam, náš inženýr.“

„Pane Raviczi,“ zamumlala Honor. Inženýrovy hluboko po­sazené oči měly podivně zvědavý výraz, když zdvořile přikývl, a Honor mu potřásla rukou a ohlédla se zpátky k Henkeové.

„Komandér Chandlerová, náš taktický důstojník,“ pokračo­vala Henkeová.

„Madam Chandlerová.“ Ohnivě rudá hlava drobné důstoj­nice nedosahovala Honor ani k rameni, ale žena vyhlížela hou­ževnatě a bystře a její modrý pohled byl stejně pevný jako její stisk.

„Myslím, že našeho lodního lékaře komandéra doktora Montoyu už znáte,“ řekla dál Henkeová a Honor se široce usmála, když brala Montoyovu ruku do obou svých. „Samozřejmě! Ráda vás zase vidím, Fritzi.“ „Já vás také, skippere.“ Montoya si chviličku prohlížel její levou tvář a potom přikývl. „Zvlášť když vypadáte tak dobře,“ dodal.