„Měla jsem skvělého doktora - vlastně dva,“ opáčila Honor a ještě jednou mu stiskla ruku, než se obrátila k dalšímu důs­tojníkovi na seznamu Henkeové.

„Podplukovník Klein, velitel našeho oddílu námořní pěcho­ty,“ pravila Henkeová.

„Podplukovníku.“ Námořní pěšák současně s uchopením Honořiny ruky odpověděl ostrým uctivým pokývnutím hlavy. Měl tvář, která toho prozrazovala jen velmi málo, nicméně stuž­ky na jeho černé blůze vyhlížely působivě. A tak to bylo správ­ně. Niké nesla celý prapor námořní pěchoty a admiralita jméno jeho velitele rozhodné jen tak netahala z klobouku.

„Komandér-poručík Monet, náš spojovací důstojník,“ po­kračovala Henkeová dolů po žebříčku postavení.

„Pane Monete.“ Spojovací důstojník byl opakem jejího no­vého taktického důstojníka: vysoký, hubený, téměř bezbarvý chlapík s neveselými rysy. Ruku jí stiskl vcelku pevně, avšak téměř mechanicky.

„Komandér-poručík Oselliová, náš astrogátor.“ Henkeová nepatrně zdůraznila slovo ‚astrogátor‘ a Honořiny rty sebou zaškubaly, protože její vlastní astrogační umění mělo k doko­nalosti daleko.

„Madam Oselliová.“ Honor potřásla astrogátorce rukou, po­těšená tím, co vidí. Oselliová měla stejně tmavé vlasy a oči jako Honor a z jejího úzkého, téměř liščího obličeje vyzařovala sebedůvěra a inteligence.

„A jako poslední, ale rozhodné ne nejméně významný ko­mandér-poručík Jasper, náš zásobovací důstojník.“

„Pane Jaspere.“ Honor věnovala zásobovacímu důstojníkovi Niké drobný úsměv, ve kterém se mísilo spiklenectví a soucit. „Mám takový pocit, že se spolu budeme v nejbližší době vídat často, komandére. Budu se snažit nechtít po vás nemožné, ale víte sám, jací kapitáni jsou.“

„Obávám se, že ano, mylady.“ Jasperův hluboký baryton zabarvil pobavený tón. „Momentálně vím takřka přesné, jak na tom jsme a co ještě potřebujeme. Určitě je vám ale jasné, že se to ještě bude bez dalšího upozornění měnit, než nás lo­děnice pustí.“

„Určitě,“ přisvědčila Honor, založila si ruce za záda a přejela pohledem celou skupinku. „Nuže, dámy a pánové, máme před sebou spoustu práce a nepochybuji o tom, že vás v jejím prů­běhu poznám blíž. Prozatím se můžete vrátit k tomu, co jste dělali, než vás můj příchod vyrušil, ale zvu vás všechny, abyste se mnou v osmnáct nula nula povečeřeli, pokud se vám to bude hodit.“

Všichni přikyvovali a mumlali cosi na souhlas a Honor se v duchu ušklíbla. Důstojník, kterému by se ,nehodilo‘ poveče­řet s novým kapitánem v první den jeho velení, byl vskutku vzácností! Zdvořile přikývla na znamení, že je propouští, ale pokynem ruky zadržela Henkeovou, která se také chystala k odchodu.

Okamžik, výkonný. Byla bych ráda, kdybyste mě mohla doprovodit do mé kajuty. Musíme probrat spoustu věcí.“