„Jistě, mylady,“ zamumlala Henkeová a rozhlédla se po můstku. „Madam Oselliová, máte hlídku.“

„Rozkaz, madam. Přebírám hlídku,“ odpověděla Oselliová a Henkeová následovala Honor do přepravní kabinky. Dveře se za nimi zasunuly a formálnost komandérova chování se roz­plynula v širokánském úsměvu.

„Hergot, Honor, já tě tak ráda zase vidím!“ Objala nadří­zenou jednou paží a přitiskla ji pevně k sobě a potom natáhla ruku k Nimitzovi. Stromový kocour šťastné zapředl, jednou rukou stiskl její dlaň a ona se zasmála. „Tebe taky ráda vidím, Smraďochu. Pořád ještě loudíš celer na všech nešťastnících, co jsou kolem?“

Nimitz upjatě kníkl a švihl huňatým ohonem a Honor se na svého výkonného důstojníka usmála. Bylo u ní pravidlem, že nesnášela nenucená objetí a navzdory nedávnému povýšení do šlechtického stavu se v přítomnosti lidí z aristokratických výšin cítila nejistě, jenže Miky Henkeová byla pravidlem sama pro sebe. Nikdy nezneužívala toho, že její rodina je ,záložní‘ větví mantichorského vládnoucího rodu, ale dokázala jednat s lidmi a zvládat situace s nenucenou snadností, kterou jí Honor mohla jen závidět. Bydlely spolu na ostrově Saganami déle než tři roky a Henkeová strávila mnoho hodin tím, že se své stydlivé vytáhlé spolubydlící snažila vtlouci do hlavy základy mnoho­rozměrné matematiky, a ještě více hodin tím, že jí odhalovala tajemství etikety a společenského styku. Honořin zemanský původ ji nepřipravil na styk se šlechtou a ona sama často pře­mítala, zda to nebyl důvod, proč jí adjutant akademie přidělil společný pokoj právě s Henkeovou, ale ať už to bylo záměrné nebo ne, věděla dobře, jak jí Michellina nenucená a svěží sebe­důvěra pomohla.

„Já tě taky ráda vidím, Miky,“ řekla prostě a krátce objetí opětovala. Potom se napřímila, protože výtah se zastavil. Hen­keová se na ni ušklíbla, pak stáhla tvář do náležitě formálního výrazu, dveře se otevřely a obě vykročily chodbou k Hono­řině ubikaci.