3. krátká vítězná válka

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
„Díky Bohu.“
Komandér Ogilve si konečně oddechl, když se PNS Napo¬leon vynořil z hyperprostoru a před ním zazářila hvězda sou¬stavy Seaford devět. Přísně vzato z toho byli venku už od chvíle, kdy do hyperprostoru vstoupili, avšak spánek mu kazily noční můry, v nichž se mu zjevovaly různé katastrofy, které mu mohly zabránit doručit údaje.
Pohlédl na svého spojovacího důstojníka.
„Zaznamenejte zprávu s nejvyšší naléhavostí pro admirála Rollinse osobně, Jamie. Začátek zprávy: Pane, můj nejnovější sběr dat ze sítě Argus potvrzuje úplné - opakuji, úplné - stažení mantichorské bojové stěny z Hancocku. Analýza údajů nasvěd¬čuje tomu, že zbývající síly v Hancocku se skládají nanejvýš z jedné eskadry bitevních křižníků a doprovodných jednotek. Napoleon s úplným souborem dat směřuje k setkání s vaší vlajkovou lodí, odhadovaný čas příletu—“ střelil pohledem na displej, „—dva celé dva hodiny. Ogilve konec. Konec zprá¬vy, Jamie.“
„Rozkaz, pane.“
Ogilve přikývl, opřel se a poddal se únavě. Přitom si v ži¬vých barvách představoval hemžení a rozruch, které jeho hláše¬ní zanedlouho vyvolá na vlajkové lodi admirála Rollinse. Pak uslyšel kroky a Ogilve vzhlédl ke svému výkonnému.
„Myslím si, že to našim kariérám určitě neuškodí, pane,“ poznamenal výkonný.
„Ne, to určitě ne,“ přisvědčil Ogilve bez úsměvu. Jeho vý¬konný důstojník pocházel z prominentní legislativecké vrstvy a komandér ho neměl ani trochu v lásce. A co hůř, nevěřil ani v jeho schopnosti. Jenže občas se zdálo, že v Lidovém námoř¬nictvu záleží jen na politickém vlivu, a to znamenalo, že pokud už komandér Ogilve musí svého výkonného táhnout na hřbetě, měl by raději mít dobře vyvinuté zádové svalstvo.
A jestli z toho kápne povýšení, pomyslel si kysele, když se výkonný vrátil na své stanoviště, možná s ním bude spojeno i převelení, které ho zbaví alespoň jednoho neschopného pi¬tomce.

Admirál Jurij Rollins zavrtěl hlavou, aby setřásl přetrvávající pocit tupé nevíry. Obrazy nasbírané sítí Argus se v hlavní holosféře jeho vlajkové lodi právě přehrály už potřetí.
„Tomu nedokážu uvěřit,“ mumlal. „Proč by, sakra, Parks měl dělat něco tak pitomého? To musí být past.“
„Ve vší úctě, pane, nevidím důvod, proč by to měla být past,“ namítl kapitán Holcombe. „Aby to byla past, museli by vědět o operaci Argus, a o té se dozvědět nemohli.“
„Nic není nemožné, kapitáne,“ opáčila kontradmirál Čchin mrazivě a náčelník Rollinsova štábu při tónu jejího hlasu zrudl.
„Nechtěl jsem tím říct, že by principiálně nemohli naše ptáčky odhalit, madam,“ odpověděl poněkud upjatě. „Měl jsem na mysli to, že kdyby o nich věděli, už by je vyřídili.“
„Opravdu? A co když o nich vědí a rozhodli se pro lstivost místo hrubé síly? Proč je ničit, když je mohou využít k tomu, aby nám podstrčili falešné informace?“
„To není pravděpodobné,“ bránil se Rollins téměř proti své vůli. „I kdyby jim tahle lest přinesla nějakou taktickou výhodu, rozhodně by ji více než vyvážily strategické škody, které jim síť přináší v ostatních soustavách. Ne,“ zavrtěl hlavou, „kdyby věděli, že tam je, nenechali by ji být.“
„A co když je admirál Parks zatím jediný, kdo si plošin všiml?“ nadhodila Čchin. „Jestli se o nich teprve dozvěděl, mohl se rozhodnout využít je sám za sebe a současné vyslat kurýry k velitelům jiných stanic, aby je upozornil na nebez¬pečí.“
„To je možné, ale opět nepravděpodobné.“ Rollins se od¬vrátil od displeje a zasunul ruce do kapes blůzy. „Kdyby o nich věděl, musel by nejspíš vědět také to, že pokrývají celou peri¬ferii soustavy. To znamená, že nedokáže proklouznout zpátky, aby nastražil nějakou léčku, aniž by ho senzory zachytily. A nemyslím si, že by záměrně riskoval a nechal nám otevřenou cestu do soustavy kvůli matné šanci, že by nám snad dokázal zkřížit cestu z nějakého vzdáleného postavení.“
„To nejspíš ne.“ Čchin založila paže na prsou a vyčítavě se zadívala do sféry. „V tom případě je mi záhadou, co má za lubem.“
„Myslím, že to je další důkaz, že o síti Argus neví, madam,“ prohlásil kapitán Holcombe. Podívala se na něj a pozvedla obočí a on pokrčil rameny. „Když není v Hancocku, bude nej¬spíš hlídkovat v soustavách Aliance někde v té oblasti. A pokud je tomu tak, je možné, že odkryl Hancock právě proto, že si myslí, že o tom nemůžeme vědět. Koneckonců, jedním z hlav¬ních cílů operace Argus bylo zastavit normální průzkumné lety, aby mantichorští velitelé nabyli přehnané sebedůvěry a začali dělat přesně takovéhle chyby.“
„To je pravda.“ Čchin našpulila rty a pak přikývla. „Jenom mi připadá podezřelé, že tak najednou udělal přesně to, co od něho chceme.“
„Opravdu to chceme?“ ozval se Rollins a oba podřízení se k němu překvapeně obrátili. „Sice nám to nabízí dokonalou příležitost rozdrtit Hancock, jenže to také znamená, že budeme útočit na spoustu prázdného prostoru, aniž bychom vyřadili válečné lodě. Bitevní křižníky? Pche!“ Vytáhl ruku z kapsy, pohrdavě jí mávl a zastrčil ji zpátky. „Chtěli jsme dostat bojové eskadry, ale ty jsou teď někde jinde. Na druhou stranu, jak dlouho si myslíte, že admirál Parks zůstane pryč? Admiralita mu nedovolí nechat Hancock bez ochrany dlouho, ať už má v úmyslu cokoliv, takže jestli chceme využít jeho nepřítom¬nosti, musíme vyrazit hned.“
„Bez schválení admirála Parnella?“ Čchin to vyslovila spíš jako konstatování než jako otázku a Rollins přikývl.
„Přesně tak. Dokonce i kurýrnímu člunu trvá přeprava zprá¬vy odsud k Barnettu osmnáct dní. To znamená šestatřicet dní tam a zpátky. Když budeme čekat tak dlouho, Hancock zatím určitě dostane posily.“
„Nemůžeme počkat na plánovaný termín, pane?“ otázala se Čchin a Rollins se zamračil. Harmonogram operací měl ofi¬ciálně znát jenom on a jeho štáb, nicméně Čchin přizval na¬vzdory tomu, že byla nejníže postaveným velitelem bojové eskadry pod jeho velením, protože důvěřoval jejímu úsudku. A pokud od ní chtěl nějaký přínosný názor, musela znát jeho problémy v plné šíři.
„Pochybuji,“ řekl nakonec. „Pokud admirál Parnell ne¬rozhodne o odložení, máme se dát do pohybu ode dneška za jedenatřicet dní.“
Čchin přikývla a v jejím výrazu se neobjevila ani stopa ra¬dosti z toho, že konečně zjistila datum předpokládaného zahá¬jení války.
„V tom případě máte samozřejmě pravdu, pane. Jestli na ně chceme udeřit, než se vzpamatují, nemůžeme čekat.“
„Říkal jsem od začátku, že celá ta záležitost je přecentralizovaná,“ zamumlal Holcombe. „Tak těsná koordinace operací při takových vzdálenostech je—“
„Je něco, čemu se musíme přizpůsobit,“ prohlásil Rollins maličko příkře. Jeho náčelník štábu s klapnutím zavřel ústa a Rollins pokrčil rameny. „Jsem sice nakloněn s vámi souhlasit, Ede, ale musíme vycházet z věcí tak, jak jsou.“
„Co tedy máte v plánu, pane?“ otázala se Čchin.
„Já nevím,“ vzdychl Rollins. „Předpokládám, že to závisí na tom, co je důležitější - zařízení Hancocku, nebo tamní ope¬rační svaz.“
Složil se do křesla, natáhl si nohy, zamračil se do podlahy a uvažoval o svých možnostech.
Původní plán přinášel dobrou šanci úspěchu v Hancocku. Přílet admirála Coatswortha z Barnettu měl zvýšit jeho ‚oficiál¬ní‘ stavy o více než padesát procent a manťáci by ani nevěděli, že se Coatsworth blíží, dokud by v jejich týlu nenapadl Zanzibar. S Coatsworthem za zády a se seaforským operačním sva¬zem před sebou by se tak ocitli v kleštích.
Jenže pokud je Hancock prázdný, celý plán operace mohou rovnou vyhodit přechodovou komorou. Nedá se ani určit, kde manťáci jsou a v jaké síle - alespoň dokud sběrné lodě operace Argus nedodají nové informace. Na druhé straně, Hancock je jediným mantichorským opravárenským zařízením v celém sektoru. Zbavit je možnosti oprav bude neocenitelný první krok nastávající války.
Zhluboka se nadechl a napřímil se. Holcomba a Čchin ten pohyb přiměl, aby se k němu obrátili.