3. krátká vítězná válka

Takže Parnell do Jelcinu nemohl ,vidět‘ tak dobře, jak by si přál. Možná je problém v něm samém. Zvykl si využívat podrobnější výzvědné infor¬mace, než jaké měl právo očekávat.
„Nějaká zpráva od Rollinse?“ zeptal se.
„Ne, pane.“ Perot pohlédl na časový a datový displej na stěně a zašklebil se. „Lodě zapojené do operace Argus sice nemohou dodržovat nějaký zaručený rozvrh, ale jestli létají tak pravidelně jako obvykle, měl dostat poslední dávku infor¬mací z Hancocku nejpozději včera.“
„Což znamená dalších sedmnáct dní, než ji dostaneme my,“ zavrčel Parnell.
Opřel se a začal se popotahoval za spodní ret. Sedmnáct dní bylo na čekání příliš dlouhých. Barnett ležel sto čtyřicet šest světelných let od Jelcinu, což pro superdreadnoughty zna¬menalo třítýdenní cestu, a Parnell měl k dispozici okno sotva šestadvaceti dnů. Nebude tedy moci odkládat rozhodnutí až do příchodu Rollinsova hlášení, a současně když odletí, bude se muset obejít bez tří bojových eskader admirála Ruize, které se nacházely teprve na cestě k Barnettu. Mohl by místo nich vzít dvě eskadry určené podle původního plánu rozmístění k posílení Seafordu a poslat všechny Ruizovy síly do Seafordu místo nich... jenže jestli se Ruiz opozdí, Rollinsovi se může zoufale nedostávat sil k dosažení jeho cíle.
To bylo dilema. Hlavní plán předpokládal útok na Jelcin s drtivou převahou sil, výslovně proto, aby odřízl a zničil veš¬keré tam rozmístěné manťácké jednotky jako první krok k de¬moralizaci a osekávání RMN. Jestli odtamtud Caparelli skuteč¬ně stáhl čtyři eskadry, velikost kořisti se zmenšila zhruba na polovinu - za předpokladu, že původní odhady velikosti usku¬pení sil rozmístěných v Jelcinu byly přesné - a jemu se nelíbilo, že by se měl vzdát dalších zničených cílů. Na druhou stranu by morální účinek mohl být vyšší, protože malý svaz mohl být úplně zničen bez větších havenských ztrát. A v hloubi duše skutečně dával přednost úderu proti relativně slabšímu odporu, když neměl dosud příležitost zhodnotit rozdíl technické úrovně na vlastní oči. Dostupná bojová hlášení nasvědčovala tomu, že to je přinejmenším tak zlé, jak se obával, možná ještě horší, a to v něm probouzelo pokušení co nejvíce zvyšovat početní převahu ve svůj prospěch, dokud to nebude vědět jistě.
Nejhorší bylo, že to bude znamenat v rychlosti zpřeházet celý plán operace. Jeho síly a síly ze Seafordu měly jednat koordinovaně a dát se do pohybu současně na definitivní rozkaz k útoku vydaný z Barnettu. Když se on pustí nyní do akce, válka začne v okamžiku, kdy vstoupí do prostoru Jelcinu, jenže toho ví příliš málo o situaci v oblasti Seaford-Hancock, než aby si mohl být jist, že Rollins - dokonce i s Ruizem - má dostatečnou převahu, aby mohl provést svou část plánu.
Vzdychl a znovu si pohladil spánky. Tohle byl důvod, proč vůbec přesunul svůj hlavní štáb na základnu DuQuesne, řekl si - a také důvod, proč ho prezident Harris oprávnil, aby operaci definitivně načasoval podle vlastního uvážení. Jenže on očeká¬val postupnější rozvoj, ne takovouto bleskovou změnu dostup¬ných údajů na poslední chvíli.
Na chvilku zavřel oči, potom se ostře nadechl a nechal opě¬radlo křesla napřímit.
„Půjdeme do toho,“ řekl řízně.
„Ano, pane.“ Perotův hlas se zachvěl potlačovaným vzruše¬ním, ale i on byl profesionál. „A admirál Rollins, pane?“
„Pošlete k němu kurýrní člun. Nebo raději dva, pro případ, že by se jednomu něco stalo. Vzkažte mu, že za osmačtyřicet hodin odlétáme se všemi dostupnými silami.“
„Se všemi dostupnými silami, pane?“
„Bez operačního svazu admirála Coatswortha určeného pro Seaford,“ dodal Parnell. Zamnul si bradu a přikývl. „Jestli toho odveleli tolik, nebudeme seafordský odřad vůbec potřebovat, a stejně je přečíslíme dvě ku jedné. Naopak neznáme přesnou situaci v Rollinsově sektoru. Může tam potřebovat větší sílu, než jsme původně předpokládali, a tak mu vzkažte, že jemu přidělené oddíly odletí z Barnettu, jakmile dorazí admirál Ruiz, nebo nejpozději za osm dní. Nechám zde rozkazy, aby se Ruiz připojil ke Coatsworthovi - to pro všechny případy posílí Rollinsovu bojovou sestavu.“
„Ano, pane.“ Perot si zuřivým tempem naťukával do zá¬znamníku poznámky.
„Jakmile tyhle depeše budou na cestě, vzburcujete operační úsek základny. Dám jim osmačtyřicet hodin, když to bude nut¬né, ale to jim neříkejte. Pokud to vůbec je možné, chci být připraven k odletu za čtyřiadvacet. Zajistěte, aby každá bojová eskadra dostala kopie všech našich simulací Jelcinu. Chci, aby si je cestou k cíli projížděli dopředu i pozpátku.“
„Ano, pane.“
„A zanechte výslovný pokyn admirálu Coatsworthovi, aby před svým odletem poslal kurýra k Rollinsovi. Já vím, že by to stejně udělal, ale uložte mu to oficiálně. Rollins musí znát jeho časový rozvrh - a vědět, jestli je s ním Ruiz - aby mohl koordinovat své pohyby, a nemůžeme si dovolit žádné fiasko, když už takhle měníme plány za pochodu.“
„Ano, pane.“
„Potom budeme muset informovat prezidenta. Já pro něj nahraji depeši, zatímco vy budete rozhýbávat to ostatní, a budu potřebovat dalšího kurýra, který ji dopraví na Haven.“
Tentokrát Perot pouze přikývl, zatímco si naťukával po¬známky, a admirál se usmál sevřenými rty.
„Předpokládám, že bych měl vymyslet také nějakou drama¬tickou památnou větu pro Veřejnou informovanost a historické knihy, ale ať se propadnu, jestli mě něco napadá. Kromě toho by neznělo příliš dobře, kdybych přiznal pravdu.“
„Pravdu, pane?“
„Pravda, Russele, je, že jsem v tomhle okamžiku podělaný strachy. A řekl bych, že ani Veřejná informovanost by z toho nevytloukla nic vzletného a úderného.“
„Nejspíš ne, pane... ale rozhodně to výstižně shrnuje moje pocity. Na druhou stranu...“
„Na druhou stranu, jestli jsou naše údaje spolehlivé, nachy¬táme je v nedbalkách...“ souhlasil Parnell. Zachvěl se a vstal. „Nu, i kdyby ne, měli bychom je zahlédnout včas na to, aby¬chom se stačili vypařit do hyper. Každopádně to budeme muset tak či onak zjistit.“