3. krátká vítězná válka

„To je pravda. Ale můžeme třeba dvě eskadry poslat na cvičení a další dvě oficiálně převelet do Grendelsbane a přitom provést stejný trik, o němž už Caparelli mluvil v souvislosti s D’Orvillem. Ani admirálové, kterých se to bude týkat, nemu¬sejí nic vědět, dokud po přechodu do hyper neotevřou zapeče¬těné rozkazy, a všechny štěnice, které na nás liďáci napíchli, je uvidí odlétat správným směrem podle oficiálních pokynů. Můžeš se navíc zeptat Pat Givensové, jestli si myslí, že by se zmínka o jejich pohybech mohla připojit k plánovanému úniku informací, aniž by návnada byla příliš nápadná.“
„Hmm.“ Cromarty se na druhém konci linky zamračil a v očích měl zamyšlený pohled. Představa posílení Jelcinu se mu očividně zamlouvala. Několik okamžiků uvažoval a potom přikývl. „Dobře, myslím, že to navrhnu. Ale říkal jsi, že máš několik nápadů. Které jsou ty další?“
„Jestli se nemýlím, měl by Michael Mayhew zrovna být u nás na Mantichoře. Vím, že postgraduálně studuje na Krá¬lovské koleji - neodletěl třeba kvůli té krizi?“
Premiér ztuhl, potom zavrtěl hlavou a White Haven pokrčil rameny. „V tom případě máš možnost si promluvit s dědicem protektora Benjamina, prakticky s korunním princem Gray¬sonu. Nebude to sice totéž jako vést rozhovory s jejich hlavou státu, ale rozhodně to bude naše druhá nejlepší volba.“

„...jsem si jistý, že chápete, proč jsem vás pozval, lorde May¬hewe,“ pravil vévoda z Cromarty tiše. „Všichni moji nejvyšší důstojníci se shodují, že to představuje naši nejlepší strategic¬kou volbu, ovšem nutně to znamená, že bychom váš domovský svět vystavili nesmírnému riziku. A vzhledem k časové tísni doslova není čas o tom promluvit s protektorem Benjaminem.“
Michael Mayhew přikývl. Na postgraduálního studenta vy¬padal neuvěřitelně mladě (a také mladý byl), dokonce i na Man¬tichoře. Vlastně byl ještě dost mladý na to, aby jeho tělo mohlo přijmout původní, prvogenerační kúru na prodloužení života, která byla lidem izolovaného Graysonu před vstupem do Alian¬ce nedostupná. Nyní si Cromarty tu mladou, zamyšlené zamra¬čenou tvář prohlížel a uvažoval, jestli je Grayson připraven na dlouhověkost, kterou měly jeho děti zanedlouho dostat do vínku.
„Ten problém chápu, pane,“ promluvil Mayhew nakonec.
Vyměnil si pohled s graysonským velvyslancem a pokrčil ra¬meny. „Řekl bych, že nemáme příliš na vybranou, Andrewe.“
„Přál bych si, abychom si o tom mohli promluvit přímo s protektorem,“ vyslovil obavy velvyslanec a Mayhew znovu pokrčil rameny.
„Já také, ale myslím, že vím, co by řekl.“ Obrátil se opět ke Cromartymu a zadíval se na něj zpříma. „Vaše Milosti, můj bratr věděl, do čeho jde, když se rozhodl pro spojenectví s Man¬tichorou, místo aby nechal naši soustavu pohltit Havenem -nebo ještě hůř Masadou. Vždycky jsme věděli, že až dojde na konečnou přestřelku, budeme přímo uprostřed, takže jestli by nás stejně napadli, stojí za vyzkoušení všechno, co zvyšuje naše šance na vítězství. Kromě toho,“ dodal prosté a v upřených očích mu zableskla upřímná vřelost, „vám mnoho dlužíme.“
„Takže myslíte, že bychom se do toho měli pustit?“
„Ano. Vlastně vás jakožto místodržící Mayhew a dědic protektorského úřadu formálně žádám, abyste to udělali, pane ministerský předsedo.“

„Tomu nevěřím,“ zamumlal sir Thomas Caparelli. Složil struč¬ný, hutný, ručně psaný pokyn a zasunul jej zpět do obálky s jas¬né žlutými a černými proužky označujícími tajné zprávy. Obojí pak zasunul do složky vyřízených věcí na stole a vzhlédl k Pat¬ricii Givensové. „Ani ne pět hodin a máme zelenou.“
„Opravdu?“ Také hlas Givensové zněl překvapeně a Capa¬relli vyprskl smíchem.