Zkrátka a dobre,

situace byla zralá na hození bílého rucníku do ringu se jménem Pacifik. Spojenci se proto orientovali na zpětné ovládnutí nekterých důležitých strategických bodů. Ty se měly stát základnou k široce založenému útoku. Spojenecká vojska se po tuhých a krvavých bojích opět zmocnila Guadal-canalu, ostrovů Attu a Kisky v západní cásti Aleut, vetšiny ostrovů v Korálovém moři, Gilbertových a Lagunových ostrovů. Težké boje o ostrovy Bougainville, Novou Británii a Novou Guineu trvaly až do samého závěru války. Japonsko si však i přesto nadále udržovalo vysokou bojeschopnost. Pozemní vojska měla jen minimální ztráty a spolu s výkonným letectvem a loďstvem zůstávala i nadále značnou silou. Rozvíjela útočné akce v Číně a odrazila několik spojeneckých protiútoků v Barmě.

valka-ASIE

Japonským útokem na americkou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941 se válka rozšírila do jihovýchodní Asie a Tichomorí. SSSR, USA a Velká Británie navázaly spojenecké svazky a utvořily jádro mezinárodní antifašistické koalice.
Nepříznivě se po Pearl Harboru vyvíjela situace pro západní spojence také v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Japonské námořnictvo a letectvo se zmocnilo strategické nadvlády na moři i ve vzduchu a vytvářelo předpoklady k rozvíjení útoku pozemních sil na všech rozhodujících směrech. Kromě rozsáhlých oblastí Číny, Indočíny a Thajska ovládlo Japonsko další území s bohatými zdroji surovin a levné pracovní síly. Spojenci ztratili Hongkong, Barmu, Malajsko, duležitou pevnost Singapur, Filipíny, část Nové Guineje, Bismarckovo souostroví a Šalamounovy ostrovy.

A proto musí být cesta, po níž ustupujeme, střežena na všech místech, kudy by případně mohl nepřítel vyslat své jednotky s úkolem pokusit se o obklíčení. Je třeba mít síť spojek, abychom měli možnost rychle upozornit na nebezpečí obklíčení tu jednotku, k níž by se blížil nepřítel.

V boji budeme mít i nebojující muže. Jejich úkolem bude sebrat zbraně padlých a raněných a zbraně odzbrojených nepřátel, budou mít na starosti zajatce , odnos raněných, předávání zpráv.

Munice je velkým problémem

partyzánské války. Zbraně se opatří snadněji a jakmile je jednou partyzánská jednotka získá, již jí zůstanou, zatímco munice se vystřílí. Krom toho se obvykle zmocníme zbraně a jejího střeliva, ale nikdy nebo jen málokdy se zmocníme samotné munice. Každá zbraň, jíž se zmocníme, má nanejvýš plný zásobník, který stačí pro ni, nikoliv však pro další zbraně. Taktická zásada hospodárné palby je tedy základní taktickou zásadou partyzánské války.

Partyzánský velitel, chce-li být dobrým velitelem, nesmí nikdy promeškat včasný odchod. Odchod musí být vždy rychlý a musí být proveden v pravý čas tak, aby umožnil zachránit všechnu výzbroj jednotky, tlumoky, munici, raněné, atp. Partyzán se při odchodu nesmí nikdy dát nepřítelem překvapit, natožpak obklíčit.

Podle způsobu palby

v boji lze určit polohu bojujících stran: z jedné strany zuřivá silná palba vojáka pravidelné armády, který má dostatek střeliva a je také palbě zvyklý, a z druhé strany metodická, sporadická palba partyzána, který zná cenu každého náboje, rozhodne se ho použít vždy jen s dokonalým úmyslem pro hospodárnost a nevystřelí o jediný náboj víc, než je nutno. Přesto přese všechno není rozumné nechat nepřítele uniknout, nebo plně nevyužít nastražené léčky jen proto, abychom ušetřili střelivo. Je však nutno pokaždé předem propočítat, kolik munice můžeme v dané situaci vystřílet a řídit se tímto výpočtem.

Nikdy nemůžeme příliš věřit

v mlčenlivost vesničanů,protože mají především pochopitelnou tendenci povědět někomu v rodině či někomu, komu důvěřují, co se dověděli , komentovat události. Za druhé bestialita, s jakou obyvatelstvo týrají nepřátelští vojáci, když utrpí porážku, rozsévá mezi lidmi hrůzu, a to může vést k tomu, že někdo, kdo si chce předem zachránit život, poví víc, než by měl, a prozradí i věci pro nepřítele důležité.

Pro léčky je většinou nutno vybírat místa vzdálená alespoň den pochodu od obvyklého rozmístění partyzánské jednotky, jež nepřítel již víceméně zná.

Konečně ho tedy měl Vojtěch doma. Smál se, něco mlel, nabízel kde co, omlouval se, „to víš, starý mládenec", sháněl kouření a uprazdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám; ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.
Karel seděl zachmuřen a roztržit. Udělalo se tíživé ticho. „Něco se ti stalo?“ vyhrkl Vojtěch.
„Nic.“
Vojtěch zavrtěl hlavou. Takhle bratra neznal. Bylo z něho cítit víno a holky. A je to přece ženatý člověk; má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou; po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj, vzor životní eko¬nomie; trochu tvrdý, metodický, přesný, sebe sama si nadmíru vážící muž. Byl kdysi velice nemocen; od té doby založil si život úžasně hygienický a pravidelný, jako by život sám stál za to, být denně a denně vykupován pořádkem a sebekázní: A nyní tu sedl, nasupen, mračné střízliv jako člověk; který se probouzí po pro¬hýřené noci; tuhle sedí s výrazem nevýslovno jak napiatým a tvrdě, zle cosi překusuje. Vidíš přece, jak ukrutné je, co se v něm děje!
Byly tři hodiny zrána. Vojta se uhodil do čela. „Ten čaj, proboha,“ vzpomněl si s ženskou horlivostí a hnal se do kuchyňky. Zima ho roz¬rážela. Zabalil se houní jako babka a vařil vodu nad modrým plamenem lihovým, tuze potěšen, že se může mechanicky zaměstnat. Chystal šálky a cukr, upokojoval se důvěrným cinkáním věcí; jen štěrbinou nahlédl do pokoje, a tam, hle, stojí bratr u otevřeného okna, jako by na¬slouchal hukotu vltavských jezů, širému a pev¬nému hlasu, jejž jako závoj obestírá sychravý šelest deště.
„Není ti zima?“ staral se Vojtěch.
„Ne.“