3. krátká vítězná válka

„Aha.“ Young přešel místnost a s potlačovaným zamrače¬ním se posadil na jedno z křesel u stolu. Vždycky ho rozčilo¬valo, když se musel spokojit s nějakým nižším důstojníkem, ale uznával, že to není Housemanova chyba. „Posaďte se, pro¬sím, komandére,“ ukázal na jiné křeslo a Houseman si sedl.
Young se opřel a prohlížel si štábního důstojníka zpod při¬vřených víček. Houseman. Nepochybně jeden z waldsheimských Housemanů z Nového Bavorska - vypadal na to. Young v duchu ohrnul nos. Housemanové byli pověstní svou krajně liberální politikou. Pořád kňourali něco o ,malém člověku‘ a ,sociální odpovědnosti‘. Což ovšem žádnému z nich ne¬bránilo těšit se všem výhodám, které jim skýtala urozenost a bohatství, pomyslel si Young. Jenom jim dodávalo samolibý pocit nadřazenosti, když se dívali podél zdviženého nosu na jiné lidi, kteří dělali totéž a neměli přitom plná ústa zbožných frází o vlastní mravní hodnotě.
„Řekl bych, že vám nedali vědět příliš dlouho předem, než vás sem poslali, pane,“ ozval se Houseman tónem člověka, který se snaží o zdvořilou konverzaci.
„Ne, to ne.“ Young pokrčil rameny. „Ale když vám admi¬ralita vydá naléhavé rozkazy, tak si nestěžujete. Prostě je pro¬vedete.“
„Moje slova. Ale alespoň vás pozdější přílet ušetřil toho, co jsme my ostatní museli snést včera, pane.“
„Včera?“ Young naklonil hlavu ke straně a Houseman se nevesele usmál.
„Byli jsme součástí krycího oddílu komodora Bantonové,“ řekl. Young se stále tvářil nechápavě a komandér nasadil ještě kyselejší úsměv. „Křižáka sejmuli spolu s jejími bitevními křiž¬níky, když odvážný kapitán naší vlajkové lodi vytáhl z rukávu své malé překvapení, pane.“
Young seděl nehybně a duševní antény se mu při Housemanově sarkastickém tónu rozechvěly. Uvažoval, zda si komandér uvědomil, kolik toho právě prozradil, a jiným koutkem mysli se divil, proč Houseman nemá Harringtonovou rád.
A pak mu to do sebe zapadlo. Houseman.
„Ne,“ opřel se nedbale v křesle a přehodil si nohu přes nohu. „Cvičení jsem zmeškal. Kapitána Harringtonovou samozřejmě znám už dlouho. Vlastně už od akademie.“
„Tak dlouho, pane?“ Nepřítomnost překvapení v Housemanově hlasu prozrazovala, že předtím nahodil udičku schválně, a jeho další slova to potvrdila. „Já sám ji znám jenom několik měsíců, ale samozřejmé jsem o ní už slyšel. Člověk se občas doslechne různé věci. Však víte, pane.“
„Jistě, vím.“ Young vycenil zuby v čemsi, co téměř připomínalo úsměv. „Pokud vím, docela si udělala za posledních pár let jméno.“ Pokrčil rameny. „Byla vždycky... dalo by se říct cílevědomá. Mně samotnému připadala trochu horkokrev¬ná, ale to v boji nejspíš není na závadu. Dokud ovšem neztratíte hlavu.“
„Souhlasím, pane. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda ,horkokrevný‘ je přesně ten výraz, kterým bych popsal vlaj¬kového kapitána. Je to příliš... příliš mírné slovo, pokud mi rozumíte.“
„Nejspíš je.“ Young opět vycenil zuby. Podněcovat důstoj¬níka ke kritice jednoho ze svých představených nebylo úplně v pořádku, jenže Houseman není jen tak nějaký důstojník. Je to náčelník štábu komodora, se kterým Harringtonová musí pravidelně jednat, a Van Slyke by musel být nadčlověk, aby na něj neměl vliv názor jeho náčelníka štábu na kapitána vlaj¬kové lodi.
„Vlastně jste možná uhodil hřebíček na hlavičku, koman¬dére,“ řekl, aby udržoval dlouhou - a užitečnou - konverzaci. „Pamatuji si, že tehdy na ostrově Saganami měla sklon ovládat druhé. Samozřejmě vždycky v mezích předpisů, nicméně jsem si vždycky myslel...“

3. krátká vítězná válka

„Opravdu, pane?“ Podařilo se jí udržet přirozený tón.
„Ano. Kapitán Young je služebně nejstarší ze všech jeho velících důstojníků. To z něj dělá Van Slykeova zástupce.“
„Chápu,“ řekla Honor tiše.
„Myslel jsem si to.“ Sarnow se na okamžik zamračil a po¬krčil rameny. „Nejsem z toho právě šťastný, ale nedá se to nijak změnit. Bojím se, že budeme Van Slykeovi muset pomoct dostat Younga do tempa, a proto jsem chtěl, abyste se to do¬zvěděla ode mne.“
„Děkuji, pane. Cením si toho.“
„Ano.“ Sarnow znovu pokrčil rameny a potom se napřímil. „Nu, tak to bychom měli nepříjemné zprávy za sebou. Nechcete se mnou poobědvat? Vezměte s sebou komandéra Henkeovou a uděláme z toho pracovní oběd.“
„Jistě, pane. Budeme tam.“
„Dobře.“ Sarnow se s ní kývnutím rozloučil a vypnul spo¬jení. Honor se opřela a vzala Nimitze do náručí.
„Zbývá ti čas na snídani, než půjdeš?“ zavolal na ni Paul z přilehlé malé jídelny a ona se zachvěla.
„Samozřejmě,“ odpověděla mu, „a doufám, že máš nějaký celer pro jednoho chlupatého zbojníka.“

Pavel Young vystoupil z tunelu spojujícího jeho šalupu s člunovým dokem HMS Křižák. Křižák byl starší a menší než jeho Warlock, avšak ani Young nemohl nic vytknout říznosti čestné stráže nebo čistotě galerie doku. Kývnutím hlavy to schválil, protože úhledná loď je účinná loď.
„Vítejte na palubě, lorde Youngu. Jsem komandér Lovatová, výkonný důstojník. Komodor mě požádal, abych vás dopro¬vodila do jeho brífingové místnosti.“
„Ovšem, komandére.“ Young si prohlížel složitý účes kašta¬nových vlasů a přitažlivé klenutou postavu štíhlé ženy a zářivé se na ni usmál. Nevadilo by mu mít ji za svého výkonného. Když šel za ní k výtahu, nenápadně šilhal po jejích bocích a pohledně naditých kalhotách.
Lovatová ho beze slova zavedla k vlajkové brífingové míst¬nosti a stiskla vchodový signál.
„Jsme zde, pane.“ Hlas měla příjemný, ale chladný, a když se průchod otevřel, Young jí věnoval další, ještě zářivější úsměv.
„Děkuji, komandére. Doufám, že se ještě setkáme.“ Jak vstupoval dovnitř, otřel se o ni. Vtom se zarazil, protože před sebou neviděl komodora, nýbrž jiného komandéra s ramenní šňůrou štábního důstojníka.
„Dobré ráno, lorde Youngu,“ oslovil ho komandér. „Jsem Arthur Houseman, náčelník štábu komodora Van Slykea. Obá¬vám se, že komodora na poslední chvíli něco zdrželo, když už jste byl na cestě. Požádal mě, abych vás ujistil, že přijde hned, jak to jen bude možné, a abych se postaral o vaše pohodlí, než dorazí.“

3. krátká vítězná válka

Honor si uvědomila, že zírá s otevřenými ústy. Rychle je zavřela a Paul se na ni usmál. Hleděla mu do očí, snažila se přijít na to, kolik ze svých slov míní vážně a kolik toho říká, jen aby ji utěšil, a výraz její tváře se pozvolna uklidnil když pochopila, že to všechno myslí poctivě. Mohl se mýlit, ale neříkal to jenom kvůli tomu, aby se cítila lépe.
Znovu se k němu přitulila. Začala zkoumat aspekty Pavla Younga, o nichž dosud nikdy neuvažovala, a Paul ji nechal. Rozebírala ošklivou vzpomínku na noc ve sprchách z odlišné perspektivy a tentokrát pod jeho nenávistí postřehla i strach -hrůzu - když ho srazila k zemi. A vzpomněla si i na jiné věci. Na to, jak se Pavel Young vyhýbal kontaktním sportům nebo jak rychle couval při těch řídkých příležitostech, když se někdo, kdo se mu společensky vyrovnal, vzepřel jeho zlomyslnostem...
Nikdy ji nenapadlo, že z ní Young může mít hrůzu. Ona z něho po té noci hrůzu neměla. Rozhodně ne po fyzické stránce. Ale pokud se jí bojí...
„Možná máš pravdu,“ řekla přemítavě.
„Samozřejmě, že mám. Já mám vždycky pravdu,“ opáčil s hranou okázalostí a vyhekl, když se mu její prst zabořil do žeber. „Možná bych se tě měl bát já, ty násilnice!“ zalapal po dechu, třel si postižené místo a zašklebil se, když se zasmála. „To už je lepší. Jenom si pamatuj, že pokaždé, když se na tebe bude muset podívat nebo když bude muset převzít rozkaz z vlajkové lodi, vzpomene si, co jsi mu udělala - a co se stalo, když se ti pokusil vrazit nůž do zad. Kdysi kdosi řekl, že nej¬lepší pomsta je žít si dobře: tak si to užívej.“
„Pokusím se,“ řekla vážně a potom vzdychla. „Jenomže vě¬domí, že on je nešťastný, mě netěší tak, abych ho musela mít nablízku.“
„Kdyby tě to těšilo, nebylo by s tebou něco v pořádku,“ prohlásil stejně vážné a pohybem boků katapultoval Nimitze z lůžka. Kocour se ve vzduchu otočil a dopadl s pořádným žuchnutím na všech šest nohou. Paul se zasmál na Honor. „Kdybys zatím hledala něco, co by tě potěšilo, jsem připra¬vený,“ zapředl.

„Myslím, že už jsme tu všichni, takže začneme.“ Mark Sarnow kývl z obrazovky komunikátoru na shromážděné kapitány a vlajkové důstojníky. Terminál v Paulově ubikaci byl příliš malý, aby zobrazil všechny ostatní v životní velikosti, byl však dost velký na to, aby Honor dokázala rozeznat, kdo je kdo. Admirálova obrazovka byla samozřejmě dost velká, aby mu ukázala každou podrobnost, a Honor byla ráda, že se jí unifor¬ma v noci nezmačkala.
„Prvním bodem pochopitelně je kritická analýza včerejšího cvičení,“ pokračoval Sarnow. „Cvičení, které mimochodem pro některé z nás dopadlo lépe než pro jiné.“ Veselým tónem ulomil jakýkoliv hrot, který se mohl v jeho slovech skrývat, a komodor Bantonová se kysele ušklíbla.
„Chcete říct, pane, že někteří z nás hloupě skočili na špek,“ opáčila. Přejela očima k obrazu Honor a zavrtěla hlavou. „To bylo vážně mazané, dame Honor. Dokonale jste mě převezla.“
„Měla jsem štěstí, madam.“
„Štěstí!“ odfrkla Bantonová a pokrčila rameny. „No, možná ano, ale mám pocit, že někteří lidé si štěstí sami vyrábějí. Víte, příště vám sice samozřejmě natrhnu zadek, ale nepodceňujte se.“
Dva nebo tři další hlasy souhlasně zamumlaly a Honor cí¬tila, jak se červená.
„Souhlasím s hodnocením komodora Bantonové,“ prohlá¬sil pevně Sarnow, „což mě přivádí k dalšímu bodu. Už máme v plánu posílit salvy řízených střel pomocí přívěsných gondol. Co kdybychom také využili bezpilotní prostředky elektro¬nického boje stejným způsobem, jako to udělala dame Honor?“
„Myslíte proklouznout na dostřel řízených střel s vypnutým pohonem, zatímco se budou dívat jinam?“ ozval se komodor Prentis se zamyšlené svraštěným čelem. „Proti bojové stěně trochu riskantní, ne, pane? Jestli zachytí emise našeho řízení palby dříve, než—“
„Počkej, Jacku,“ přerušila ho Bantonová. „Admirál možná na něco přišel. I kdyby nás postřehli, zbývaly by nám ve vzdá¬lenosti optimálního dostřelu dvě až tři minuty na to, abychom spustili gravitory. Když je budeme udržovat v nejvyšší pohoto¬vosti, můžeme je mít nahozené za devadesát sekund. Boční štíty také - a ještě pořád stačíme vypálit.“
„To je pravda,“ řekl kapitán Rubenstein, „ale přesto...“
Debata se rozproudila. Honor zůstala sedět a spokojila se s tím, že naslouchala ostatním. Jí osobně se ten nápad líbil, přinejmenším jako jedna z možností. Na to, aby předem vy¬pracovávali podrobné plány, bude příliš mnoho záviset na sku¬tečné taktické situaci, nicméně rozhodně schvalovala způsob, jakým Sarnow zapojoval své důstojníky do porad. Když jeho kapitáni budou dopředu vědět, jak myslí, budou mnohem spíš rychle reagovat, místo aby čekali na podrobné rozkazy.
Diskuse přešla k drobnějším detailům manévrů a skončila aktuální zprávou Ernestiny Corellové a komandéra Turnera o úpravách systému řízení palby pro přívěsné gondoly. Vcelku to vypadá dobře, usoudila Honor. Stále ještě se ozýval podtón úzkosti - operační skupina si byla až příliš dobře vědoma toho, jak zranitelná tady zůstala - ale už si vzala příklad z kapitánů Sarnowových bitevních křižníků a snažila se se svou situací něco udělat.
„...to by tedy bylo asi tak všechno,“ řekl Sarnow nakonec. „Kapitán Corellová pro vás všechny bude mít ta nová zamě¬řovací schémata do oběda a já bych si, Isabello, s vámi a s ko¬mandérem Turnerem rád prošel definitivní verzi palebných kódů přívěsů. Můžete se mi ozvat, ehm, ve třináct nula nula?“
„Jistě, pane.“
„V tom případě, dámy a pánové, na shledanou. Můžete se jít nasnídat.“ Obličeje lidí na obrazovkách, kteří se chystali vypnout spojení, se na něj usmály a Honor strnula s prstem na klávese, když pohlédl přímo na ni.
„Počkejte ještě chviličku, dame Honor,“ požádal ji. Honor se trochu zmateně znovu posadila, zatímco ostatní tváře mizely.
Když zůstali sami, Honor pozvedla obočí. „Chtěl jste něco zvláštního, pane?“
„Ano, Honor, chtěl.“ Opřel se, přejel si prstem po kníru a vzdychl. „Myslel jsem, že byste měla vědět, že v žebříčku velení komodora Van Slykea došlo ke změně.“

Honor ležela na břiše a vzdychala do polštáře, zatímco jí silné zkušené prsty hnětly ramena a propracovávaly se podél páteře dolů. Během let už zažila spoustu masáží, avšak Paul byl jeden z nejšikovnějších masérů, jaké kdy potkala... třebaže jeho do¬teky byly poněkud neprofesionální.
Při té myšlence se zahihňala a potom, když ty jemné prsty vklouzly pod ni a polaskaly její ňadra, se s tichým hrdelním předením prohnula. Rozhodně neprofesionální, pomyslela si blaženě. S potěšením si vychutnávala jeho dotek a na zátylku ucítila dech těsné předtím, než se jí dotkly jeho rty.
„Už se cítíme lépe?“ zamumlal a zabořil jí palce jemně do kříže, zatímco ostatní prsty vytočil ven a masíroval ji jimi v pase.
„Hmmmmmm, o hodně lépe,“ vzdychla a pak se zachicho¬tala. „Ty jsi opravdu hrozný člověk, Paule Tankersley.“
„Hrozný?“ opakoval rádoby ublíženým tónem a ona při¬kývla.
„Hrozný. Jenom si vezmi, jak mě rozptyluješ od povin¬ností.“
„Aha, ano,“ zašeptal, sklouzl rukama na hýždě a naklonil se, aby ji políbil na záda. „Sladké rozptýlení, jež splétá roz¬páraný rukáv starostí.“
„Myslím, že jsi to tak docela nepochopil,“ řekla, převrátila se na záda a natáhla po něm ruce. „Ale komu to vlastně vadí?“ „No?“ Paul nalil čerstvé víno, podal jí sklenku a uvelebil se vedle ní. Naklonila se, aby kolem ní mohl ovinout ruku, a potom se opřela a přitiskla k němu. Sice byl menší než ona, ale hodně dělaly její dlouhé nohy a ve chvílích, jako byla tato, měl přesně tu správnou výšku.
„Co ,no‘?“ opáčila.
„No, nechceš si popovídat o jistém otravném kapitánovi?“
Otočila hlavu a oči jí potemněly, avšak jeho chápavý úsměv otupil náhlý osten probuzeného napětí. Otevřela ústa a pak se zarazila, když do nohou lůžka vyskočil Nimitz.
„Vidím, že ještě někdo chce přispět se svou troškou do mlý¬na,“ pravil Paul suše. Od oné první noci Nimitze už z ložnice nevykázal a Honor často uvažovala, jestli to poprvé udělal víc kvůli sobě, nebo kvůli ní. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, dopracoval se tím, že bral kocoura takového, jaký je, dál, než se většině lidí vůbec kdy podařilo. Nyní mu pouze kývl na pozdrav a zašklebil se, když Nimitz přecupital po Honořině přikrytém těle, aby se jim oběma rozplácl na klín.
„Ty požitkáři!“ obvinil ho a zasmál se, když kocour spo¬kojeně kníkl na souhlas. Pak se jeho úsměv vytratil a znovu se zadíval na Honor. „Jak jsem říkal, než nás tenhle zbojník vyrušil, nemáš chuť si o tom popovídat?“
„O čem si mám povídat?“ Honor sklopila pohled ke svým prstům a začala obírat přikrývku. „Je tady. Já jsem tady také. Nějak s ním budu muset vyjít.“ Pokrčila rameny. „Když budu muset, vydržím to.“
„Takže pohoda!“ rýpl si a ona s lehkým úsměvem vzhlédla.
„Možná ne tak docela. Ale...“ Znovu pokrčila rameny a Paul se zamračil.
„Honor, pořád z něj máš strach?“ zeptal se velmi něžně.
Začervenala se, ale pohled neodvrátila a v klíně jí vibrovalo Nimitzovo povzbudivé předení.
„Já ne—“ začala, ale pak si povzdechla. „Ano, myslím, že mám,“ připustila, zatímco prsty oždibovala přikrývku. „Nejspíš ani ne tak z toho, co by se mohl pokusit udělat teď, jako z to¬ho, co mi připomíná. Měla jsem z něho noční můry celé roky a pokaždé, když na něj pomyslím, všechno se mi to vrací. Kromě toho,“ konečně sklopila oči, „mě děsí vědomí, že do¬kážu vůbec někoho tak nenávidět jako jeho.“
„Je to přesně tak, jak jsem si myslel.“ Sevřel ji pevněji, přiměl ji, aby mu položila hlavu na rameno, a jeho hlas jí rezo¬noval v uchu. „Na druhou stranu si zkus představit, jak se právě teď asi cítí on.“
„Jak se cítí on, mě opravdu nezajímá!“ opáčila ostentativně a on se zasmál.
„Ale mělo by! Honor, Pavel Young teď musí být jeden z nej¬nešťastnějších důstojníků celého Loďstva - a ty za to můžeš.“
Zprudka se posadila, až s ní spadla přikrývka a zakryla Ni¬mitze, a překvapeně na něj vytřeštila oči.
„Věř tomu, Honor. Podívej se na to takhle. Jeho kariéra po Bazilišku zamrzla, zatímco tvoje letí nahoru jako střela. On někde stranou všeho dění doprovázel obchodníky nebo aktua¬lizoval hvězdné mapy, zatímco ty jsi byla v akci. A co hůř, všichni v Loďstvu věděli, co se ti snažil provést - a jak jsi mu v tom parádně namočila ksicht. A kde se ocitl teď? U operač¬ního svazu, kde ty jsi kapitán vlajkové lodi!“ Ironicky zavrtěl hlavou. „Nenapadá mě nic, co by pro něj mohlo být ještě víc ponižující.“
„No, ano, ale—“
„Žádné ale.“ Přikryl jí ústa prsty. „Navíc to má ještě jednu stránku. Nevšimla sis, jaký je to zbabělec?“
„Zbabělec?“
„Dokonalý, Honor. Dělal jsem mu výkonného skoro dva zatracené standardní roky. Za takovou dobu člověka poznáš a Pavel Young je posera. Výsady hodnosti jsou mu dobré, ale ani za milion by neriskoval svou kariéru tak, jako ty jsi risko¬vala v Bazilišku. A kdyby byl v Jelcinu on, ustavil by na úprku nový hyperrychlostní rekord. Stručně řečeno, zlato, má morálku a odvahu švába a ty jsi ho spráskala, když ti bylo sotva deva¬tenáct standardních roků. Věř mi, že jemu se v nejhorších nočních můrách zdá, že se ti dostal do rukou a teď si to zopa¬kuješ!“