„Kontakt! Nepřátelské plavidlo ve směru nula pět tři na nula nula šest, vzdálenost pět sedm čtyři tisíc kilometrů!“
Pierre sebou ve velitelském křesle trhl a obrátil se za ná¬hlou, nečekanou zprávou svého operačního důstojníka. Mají se nacházet jedenáct světelných minut od cíle! Co to ta ženská sakra žvaní?!
„Potvrzuji kontakt!“ zvolal taktický důstojník Selima a do¬dal: „Panebože! To je dreadnought!“
Admirálova mysl byla ochromena nevírou. To nemůže být - ne takhle daleko od středu soustavy! Ale už se obracel zpátky ke svému displeji a srdce mu vyskočilo až do krku, když se na něm ukázalo potvrzení identifikace od CIC.
„Zpátky do hyper!“
„Nemůžeme přejít zpátky ještě osm minut, pane,“ namítl kapitán Selima s tváří bledou jako křída. „Generátory ještě nedokončily cyklus.“
Pierre zíral na kapitána a myšlenky mu vířily jako vznášedlo ve vývrtce. Trvalo celou věčnost, než k němu ta slova prosákla, zatímco se jeho lodě blížily k nepříteli rychlostí více než čty¬řicet tisíc kilometrů za sekundu, a admirál polkl přes ledový knedlík paniky, který se mu usadil v krku. Je po nich. Je po nich po všech, pokud posádka toho dreadnoughtů není stejné zaskočená jako on. Pokud se mu podaří obrátit lodě tak, aby mohl vypálit boční salvy, má volný výstřel přímo do hrdla klínu dreadnoughtů. Ten nejspíš nemohl čekat, že se Pierrovy lodě vynoří přímo před ním. Jestli jim bude dostatečně dlouho trvat, než zareagují, než obsadí bojová stanoviště...

Převyšoval

jeho loď hmotností šedesát ku jedné a rozdíl mezi jejich bočními salvami byl doslova nesrovnatelný. Komandér by sice svou mrštnou krásnou lodičku nevyměnil ani za tucet těžkopádných dreadnoughtů, nicméně vidět takovou palebnou sílu a vědět, že stojí na jeho straně, na něj působilo povzbudivě.
Bellerofontes na své cestě za hranici hyperlimitu předehnal Athénu rozdílem rychlostí dvanáct tisíc kilometrů za sekundu a Gregory se ušklíbl a mávl na svého spojovacího, aby poloho¬vými světly Athény zablikal vizuální potkávací pozdrav, který si lodě ve volném vesmíru měly jen zřídkakdy příležitost vy¬měnit. Bellerofontes pozdrav opětoval a v příštím okamžiku byl pryč; řítil se kupředu se stálým zrychlením 350 g a koman¬dér vzdychl.
„To byla paráda,“ poznamenal ke svému taktickému důstoj¬níkovi. „Škoda, že to bude jediné naše dnešní vzrušení.“

„Hyperlimit za třicet sekund, admirále Pierre.“
„Děkuji.“ Pierre kývl na znamení, že informaci zaznamenal, a poplašná siréna bitevního křižníku Selim jednou houkla, aby varovala posádku.

„Hyperpřechod! Zachycuji neidentifikovanou stopu hyper¬pohonů!“ vyhrkl taktický důstojník Athény. V jeho hlase se ozývalo překvapení, ale už se nakláněl nad svůj panel a zpra¬covával údaje o kontaktu.
„Kde?“ vyzvídal ostře komandér Gregory.
„Směr nula nula pět na nula jedna jedna. Vzdálenost jedna osm nula milionů kilometrů. Ježíši, skippere! To je přímo před Bellerofontem!“

Kapitán lehkého křižníku HMS Athéna komandér Gregory stál vedle svého taktického důstojníka a při pohledu na obraz na vizuálním displeji zavrtěl hlavou. Gregoryho křižník, který se vlekl po dalším dlouhém a loudavém kole své hlídky, zezadu rychle předháněl dreadnought Bellerofontes.
Gregory věděl, že se Bellerofontes má vrátit k vystřídání domů, ale nevěděl, že odlétá právě dnes. Rozhodné pak pů¬sobivý pohled na něj narušil monotónnost hlídkové služby.
Šestiapůlmegatunový leviatan se sunul blíž a blíž, a když prolétl pět tisíc kilometrů od levoboku Athény, vypadal vedle něj lehký křižník jako bezvýznamný trpaslík. Na tuto vzdá¬lenost ani loď jeho velikosti nebyla pro prosté oko ničím větším než jen tečkou odraženého slunečního světla, avšak vizuální displej jej zachycoval dokonale ostře a Gregory znovu zavrtěl hlavou, zatímco sledoval, jak dreadnought stoupá nad Athénu.

Lidovým námořnictvem procházela neviditelná stěna. Po¬kud jste chtěli hodnost vyšší než kontradmirál, museli jste se narodit jako legislativci. To samo by přimělo Pierra nenávidět většinu svých nadřízených - ne že by ovšem neměl i jiné dů¬vody. Legislativečtí admirálové za svou hradbou výsad v bez¬pečí před konkurencí zlenivěli a ztloustli. Příliš dlouho si žili pohodlně a smělost je opustila natolik, že se už báli riskovat svou moc, bohatství a pohodlíčko i proti takové soustavě jako za groš kudla, jako byla Mantichora. Pierre jimi proto pohrdal a potěšilo ho, když ho vybrali do této akce. Má příležitost uká¬zat jim, jak liché jejich obavy jsou.
Pohlédl na chronometr a v duchu přikývl. Jeho lodě letí přesné podle plánu a Mantichořané jsou opile tupí jako prole¬tář v den výplaty sociálních dávek. Pierre neznal podrobnosti - nemám na to dost vysokou hodnost, pomyslel si kysele -nicméně věděl, že Lidové námořnictvo už před více než dvěma roky propašovalo po balistických kurzech průzkumné lodě s vypnutým pohonem do mantichorských vnějších soustav, aby zaznamenávaly pohyb jejich hlídek, a těm idiotům podle všeho ani nedošlo, že by tu taková možnost mohla být. Kdyby si to uvědomovali, nedodržovaly by jejich hlídky pravidelný rozvrh, který je činil zranitelnými vůči úderu, jaký dnes měl Pierre v plánu. Vlastně vůči oběma úderům; komodor Juranovič měl s druhou polovinou eskadry zhruba touto dobou likvidovat manťácký křižník jinde.
Stejně jako to měl v úmyslu Pierre za - znovu pohlédl na chronometr - asi dvě a půl hodiny.

Kontradmirál Edward Pierre se ve velitelském křesle s dy¬chtivým úsměvem opřel, zatímco jeho čtyři lodě směřovaly k hyperlimitu soustavy Talbot. Celé roky slýchal, jak dobří Mantichořané jsou, jakou mají vítěznou tradici a tvrdý výcvik, jak dobří jsou jejich taktikové, jak jejich analytici a plánovači tahají z kapsy všemožné triky - a vždycky ho to nesmíme rozčilovalo. On žádné jejich hřbitovy neviděl, a jestli jsou tak zatracené dobří, jak je možné, že každé šťavnaté sousto mezi¬hvězdných nemovitostí v dohledu pohltí Haven, a ne oni? Proč se tedy, sakra, tolik bojí sami zmáčknout spoušť, jestliže mají tak velkou převahu?
Pierre nebyl jako většina vyšších vlajkových důstojníků Li¬dového námořnictva a ten rozdíl se mu současně protivil a byl na něj velice pyšný. Jeho rychlý služební postup pomáhala vysvětlit politická moc jeho otce, avšak v Robu Pierrovi zápas o to, aby se za mladých let vydral z řad dávkařů nahoru, pro¬budil palčivé pohrdání ,jeho‘ vládou a jeho syn toto pohrdání zdědil zároveň s užitkem z otcovy moci. To byl jeden z důvodů, proč nyní admirál Pierre patřil v námořnictvu k válkychtivým ,jestřábům‘.

„Spojovací, pošlete zprávu komodoru Weaverovi,“ řekl O’Donnell s očima přilepenýma na displej. „Ohlaste mu, že jsme jednoznačné identifikovali čtyři havenské bitevní křižníky třídy Sultán při narušení prostoru Poicters. Připojte k tomu naši polohu, taktickou analýzu a současné vektory. Požádejte o pomoc a informujte ho, že se pokouším vyhnout střetu.“ „Rozkaz, pane.“
O’Donnell nepřítomně přikývl, stále hleděl na displej a pak zaťal pěsti. Jasné tečky nepřátelských gravitorových klínů měnily vektory - nejen vůči Hvězdnému rytíři, ale i vůči sobě navzájem. Měnily kurz, aby ho napadly... a rozpustily formaci, aby podnikly zteč z tolika úhlů, že jim gravitorový klín nikdy nedokáže nastavit všem.
„Připojte k té zprávě dodatek, spojovací,“ řekl tiše. „Infor¬mujte komodora Weavera, že očekávám, že se nebudu moci vyhnout střetu. Sdělte mu, že uděláme, co bude v našich si¬lách.“

Vyvolal na displeji manévrovací kurzy a hledal nějaké vý¬chodisko. Jeho loď jim mířila téměř přímo do chřtánu přibližovací rychlostí 33 000 km/s a aktivní dolet řízených střel se za těchto podmínek bude blížit 19 000 000 kilometrů. To znamenalo, že do meze aktivního doletu vstoupí za necelé dvě a půl minuty, pokud nenajde nějaký způsob, jak se jí vyhnout. Jenže manévrové počítače mu sdělily to, co už věděl: žádný takový způsob neexistuje. Měl o něco víc než o 50 g větší zrychlení než oni; i kdyby zamířil přímo od nich, trvalo by mu déle než sedmnáct hodin, než by se od nich začal vzda¬lovat a i pří maximálním zpomalení mine jejich současnou polohu za necelých třináct minut. Pokud sem přiletěli, aby zaútočili, roztrhají jeho loď bočními salvami na kusy dávno předtím.
„Kormidelníku, překlopte loď a přejděte na nula devět nula na nula devět nula s maximálním zrychlením,“ nařídil.
„Rozkaz, pane. Přecházím na nula devět nula na nula devět nula se zrychlením pět dva tři g,“ odpověděl člunmistr a O’Donnell na displeji sledoval reakci Haveňanů. Hvězdný rytíř se překlopil na bok, nastavil jim neproniknutelný spodek gravito¬rového klínu a prudce zatočil dolů a doprava. Byl to jasný signál, že se chce vyhnout akci, a mělo by to zabrat... pokud se liďáci nerozhodnou rozpustit formaci a pronásledovat ho.

„...jová stanoviště! Na bojová stanoviště! Všichni na bojová stanoviště! Tohle není cvičení! Opakuji, tohle není cvičení!“
Prostory HMS Hvězdný rytíř naplnil drsný hlas z nahrávky a disharmonický jekot poplašných sirén. Posádka se s dupotem rozbíhala na svá stanoviště. Kapitán Seamus O’Donnell rychle ustoupil, aby udělal místo ženě, která vzápětí zmizela v pří¬stupovém tunelu na své stanoviště technika řízených střel, potom skočil do výtahu a stiskl tlačítko. Když se otevřely dveře na můstek, ještě si utěsňoval skafandr. Jeho výkonný vzhlédl a s očividnou úlevou mu uvolnil velitelské křeslo.
O’Donnell dopadl do křesla skoro dříve, než z něho byl komandér Rogers venku. Odložil přilbu na stojan jen po pa¬měti, protože očima už hltal informace ze svých pobočných taktických displejů. Sevřel rty.
Hvězdný rytíř byl vzorová loď nejsilnější třídy těžkých křiž¬níků mantichorského námořnictva. Při tonáži tři sta tisíc tun byl s to vyřídit cokoliv menšího než bitevní křižník, a i ten by mohl za vhodných podmínek napadnout s nadějí na vítězství. To už se ostatně stalo. Jednou.
Jenže síle, která se proti němu řítila teď, nebyl rovným sou¬peřem.
„Identifikace?“ houkl na svého taktického důstojníka.
„Nic určitého, pane, jenom předběžná analýza signatur říká, že to jsou liďáci.“ Taktický důstojník odpovídal hlasem se¬vřeným úzkostí a O’Donnell zamručel na znamení, že rozumí.
„Žádná reakce na naše volání, spojovací?“

Brentworth se při tom pomyšlení nepříjemně usmál. Sen¬zorové plošiny zachytí lodě přibližující se odkudkoliv nor¬málním prostorem na vzdálenost hodně přes třicet světelných hodin a gravitačním impulzem vyšlou úplné údaje na velitel¬ské ústředí. Podle těchto údajů pak velkoadmirál Matthews a mantichorský velitel admirál D’Orville přeskupí své síly, aby se s vetřelci utkali v místě a čase, které si sami vyberou... a v potřebné síle.
Bylo samozřejmě možné, že liďáci přeruší útok ihned, když uvidí těžké lodě, a dají se na ústup. Za předpokladu, že by měli rychlost nižší, než 0,3 c, mohli takhle daleko od Jelcinu přeskočit do hyperprostoru okamžitě. Pokud by ovšem letěli rychleji, museli by nejprve zpomalit na bezpečnou přecho¬dovou rychlost. Pak by bylo pravděpodobné, že je potká malá nepříjemnost, než budou moci zmizet v hyperprostoru... no řekněte, nebyla by to smůla?
Obyčejný kapitán nemel vědět o nejtajnějších záměrech svých nejvyšších velitelů, avšak Brentworth měl styky, jaký¬mi se mohlo chlubit jen málo kapitánů. Věděl, že Matthews a D’Orville sice záměrně sestaví tak silný svaz, aby liďáci ne¬měli jinou možnost než utéci... nicméně věděl také, že pokud jim jejich přibližovací vektor okamžitý ústup znemožní, mají admirálové Aliance v úmyslu celý jejich svaz zničit.
A proto po vyvraždění konvoje MG 19 kapitán Mark Brent¬worth každou noc prosil Boha, aby ty parchanty poslal do sou¬stavy příliš velkou základní rychlostí, aby se nemohli vypařit do hyperprostoru dříve, než je dostihnou superdreadnoughty.

Kapitán Brentworth

převzal záznamník, aniž se zvedl z veli¬telského křesla. Na můstku Jasona Alvareze byl klid, ale pod jeho hladinou číhalo napětí jako neslyšné vrčící bažinné kočky a on uvažoval, jak dlouho ještě potrvá, než čekání otupí jeho ostré hrany.
Dočetl rutinní svodku, otiskl palec na snímací plošku, aby potvrdil přijetí, a s děkovným pokývnutím podal záznamník zpátky příkazníkovi. Jeho oči mechanicky zabloudily k tak¬tickému displeji.
Prakticky všechny lodě graysonského námořnictva - podle galaktických standardů malého vojska, ale nesrovnatelně moc¬nějšího, než bylo ještě před rokem - vytvářely obrovskou říd¬kou kouli čtrnáct světelných minut od Jelcinovy hvězdy a sto patnáct světelných minut v obvodu. Jejich senzory mantichor¬ské výroby dosahovaly ještě mnohem dál, ale jejich přítomnost byla jen klamným opatřením.
Mantichorská rozvědka věděla, že liďáci dosud nezjistili, že Mantichora konečně našla způsob, jakým mohly taktické senzory rozmístěné v odlehlých oblastech předávat informace rychlostí převyšující rychlost světla. Jejich dosah zůstával ome¬zen na necelých dvanáct světelných hodin, avšak speciálně zkonstruované generátory nejnovějších mantichorských senzo¬rových plošin a bezpilotních sond dokázaly generovat směrové gravitační impulzy. A protože gravitační vlny jsou rychlejší než světlo, šířily se v mezích dosahu rychleji i jejich signály.
Graysonské námořnictvo o nich vědělo, jelikož také díky nim triumfovala lady Harringtonová, když hrdinně bránila je¬jich svět, avšak Mantichora a její spojenci dělali všechno mož¬né i nemožné pro to, aby liďakům neposkytli žádný důkaz jejích existence. Což do značné míry vysvětlovalo stávající rozmís¬tění graysonských sil.
Při tak velkém rozptylu, bylo prakticky nemožné stíhat jaké¬hokoliv vetřelce více než jednou nebo dvěma loděmi, avšak stíhání nebylo jejich cílem. Jejich úkolem bylo tvářit se jako pátrači pro těžké mantichorské bojové eskadry za nimi. Liďácký kapitán, který by strčil nos do soustavy Jelcinu, by spatřil jejich tenkou clonu mnohem dříve než mantichorské lodě bojové stěny a pochopitelné by došel k závěru, že ho objevili a svým spojencům ohlásili Graysoňané. Nepochybně by pro¬klínal smůlu, která přivedla jednu či dvě bojové eskadry RMN - čistě náhodou, bezpochyby v důsledku rutinního manévru během cvičení - do pozice, z níž mohly nasadit záchytný vek¬tor, jakmile je Graysoňané varovali.

Ať už však Parnell cítil jakýkoliv soucit, přece jen byl šéfem operací námořnictva a Pierre mladší byl důstojník pod jeho velením, oficiálně jako každý jiný.
„O tom jsem nebyl informován, pane prezidente,“ řekl po chvilce, „ovšem eskadra admirála Pierra se zapojila do sou¬časných operací a my jsme v zájmu utajení uvalili na všechny zúčastněné jednotky komunikační embargo.“
„Předpokládám, že ani v tomto případě nemůžete udělat výjimku,“ nadhodil Harris, nicméně jeho tón dával najevo, že pokud Parnell odmítne, nebude na něj naléhat, a admirál s čis¬tým svědomím zavrtěl hlavou.
„Raději bych to nedělal, pane. Utajení těchto operací je skutečně nanejvýš důležité. A pokud mohu být opravdu upřím¬ný, vůči admirálu Pierrovi už teď panuje velká předpojatost kvůli tomu, jak bezostyšně jeho otec využívá svého vlivu k podpoře jeho kariéry. Je to škoda, protože admirála Pierra sice zrovna v oblibě nemám, ale navzdory jisté horkokrevnosti a aroganci je to velmi schopný důstojník. Kdybych pro něj teď udělal zvláštní výjimku, vzbudilo by to mezi ostatními důstojníky pobouření.“
Harris bez jakéhokoliv překvapení přikývl. Legislativci sice využívali svého vlivu, aby svým potomkům pomohli v kariéře, ale žárlivě si tuto výsadu střežili. Prezident byl s tímto systé¬mem příliš srostlý, než aby jej zatracoval - ostatně, za co on sám vděčí rodinným zájmům, že? - ale litoval, že se tak kladou překážky i těm nejschopnějším z obyčejných lidí. Přesto ne¬dokázal pro Roba Pierra ronit slzy, ani krokodýlí. Ten člověk byl přesně to, čím ho nazval: obrovská osina v zadnici. A co horšího, agenti Palmerové-Levyové v Unii za občanská práva zachycovali stále více a více pověstí o tom, že si chce namazat svůj krajíc máslem z obou stran a proniknout do vedení UOP. Sice své kontakty pečlivě omezoval na ,legitimní‘ frakci SOP v Lidovém kvóru, ale když to uvážil, docela se těšil, až ho bude s politováním informovat, že jeho požadavkům nelze ,s ohle¬dem na utajení operace‘ vyhovět.
„Dobře, řeknu mu, že to nejde.“ Harris vstal a znovu napřáhl ruku. „A s tím se rozloučím. Hodně štěstí, Amosi. Spoléháme na vás.“
„Ano, pane prezidente.“ Parnell uchopil podávanou ruku. „Děkuji vám - za přání i za projevenou důvěru.“

„Říkala jste, že se ještě rozmýšlíte, jestli poletíte s Amosem do Barnettu, Elaine. Už jste se rozhodla?“
„Ano.“ Dumarestová se zatahala za spodní ret a zamračila se. „Cit mi napovídá, abych letěla, ale on vlastně nepotřebuje, abych mu koukala přes rameno. A když zmizíme oba, je mno¬hem pravděpodobnější, že se někdo začne divit, kde jsme, a dá si dvě a dvě dohromady. Takže raději zůstanu doma.“
„Taky si myslím,“ souhlasil Harris. „A já vás rozhodně vy¬užiji. Sednete si s Jessupem a Ronem a pomůžete jim dát ten správný směr zprávám uvolněným do oběhu. Dokud nezačne¬me s vlastními operacemi, chci všechno omezit na kabinetní úroveň, takže doba na přípravu zpráv bude krátká. Čím víc podnětů dokážeme vtělit do podrobných směrnic a úředních informací pro pisálky, tím lépe.“
„Jistě, pane prezidente.“
„To by bylo asi tak všechno. Až...“ obrátil oči zpátky k Parnellovi, „...na ještě jednu věc.“
„Ještě jednu věc, pane prezidente?“ opáčil Parnell překva¬pené a Harris se bez přílišného humoru zasmál.
„Vlastně se to netýká operací, Amosi. Týká se to Roba Pierra.“
„A co je s panem Pierrem, pane?“ Parnellovi se nepodařilo úplně skrýt nechuť v hlase a Harris se zasmál znovu, už při¬rozeněji.
„Ten umí být osina v zadnici, co? Bohužel má příliš velký vliv v Kvóru, než abych ho mohl ignorovat - a nerad to říkám, ale on to ví. Momentálně si stěžuje, že mu Námořní bezpečnost vrátila zpět několik dopisů, které poslal synovi.“
Parnell a Dumarestová si vyměnili výmluvné pohledy, nic¬méně v admirálových očích se objevila stopa nechtěného sou¬citu. Bylo známo, že lidé, ba dokonce prominentní, v Lidové republice občas mizí beze stopy a jejich příbuzní se ve chvíli, kdy zaslechnou slovo ,bezpečnost‘, začnou okamžité potit. Ná¬mořní bezpečnost měla lepší pověst než většina ostatních bezpečnostních orgánů LRH (zdaleka nejhorší byla Policie pro mentální hygienu), ale přece jen to byla bezpečnost. A třebaže Parnell osobně nesnášel Roba Pierra i jeho syna Edwarda, láska Pierra staršího k jeho jedinému dítěti byla stejné velká jako proslulá.

„Obávám se, že to je maximum toho, co se v tomto okamži¬ku dá říct, pane prezidente,“ uctivě podpořil svoji nadřízenou Parnell. „Ukazujeme mu návnadu a doufáme, že na ni zabere, ale nikdo to nemůže zaručit. Kdyby to bylo jen na něm, jsem si téměř jistý, jak by zareagoval, jenže nepracuje ve vakuu. Vždycky je možné, že někdo - jako třeba admirál Givensová, která je podle všech zpráv ve své práci naneštěstí velice dobrá - postřehne něco, co on přehlédl, a přesvědčí ho, aby to vzal na vědomí. Zároveň ovšem budou muset udělat něco z toho, co chceme, ať už to na jejich straně barikády má pod palcem kdokoliv.“
„A já už jsem se bál, že budete všichni spoléhat jen na předpoklady.“ Harrisův kyselý úsměv zbavil jeho slova poten¬ciálního ostnu a prezident vzdychl. „To na své práci nejvíc nesnáším. Všechno by bylo daleko jednodušší, kdyby ostatní lidé byli vypočitatelnější a předvídatelnější!“
Jeho podřízení se povinné usmáli a on pohlédl na hodinky.
„Hm, je načase, abych šel. Amosi,“ podíval se zpříma na velitele námořnictva, „budeme spoléhat na to, že konečné na¬časování z Barnettu zvládnete. Dejte nám veškeré možné předběžné výstrahy, abychom tady zvládli závěrečné přípravné práce - samozřejmě ovšem chápu, že nemusíte mít čas to s ná¬mi konzultovat. Proto vám dávám volnou ruku, abyste spustil závěrečnou fázi v okamžiku, kdy si budete myslet, že situace nejlépe dozrála. Nezklamte nás.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ slíbil Parnell.
„Já vím, Amosi.“ Harris obrátil pohled k Bergrenovi. „Rone, ty si důkladně zkontroluj všechno na své straně. Jak začne stří¬lení, mohou mít naše vztahy s neutrálními mocnostmi, zejména se Solárním svazem, kritický význam. Nesmíme sice zajít tak daleko, abychom celé to divadélko prozradili, ale udělej maxi¬mální možnou předběžnou přípravu - a až ta motyka opravdu spustí, zajisti prostřednictvím našich velvyslanců a atašé, aby se naše verze událostí dostala do neutrálních médií dříve, než se kdokoliv z těch jejich zatracených korespondentů dostane do oblasti, aby podával ,nezávislé‘ zprávy. Jessupa uvedu do obrazu příští týden, takže jeho lidé na Informacích budou moci dávat dohromady první prohlášení pro tvé velvyslanectví.“
Bergren přikývl a prezident se obrátil k Dumarestové.

„Rozumím, Amosi.“ Harris si prohlížel holomapu, vychut¬nával rozlehlé pole incidentů a pak se ohlédl po Ronu Bergrenovi. „Máme nějaké potvrzení, že by skákali, jak chceme, Rone?“
„Vlastně ne, Side.“ Bergren maličko pokrčil rameny a po¬hladil si knír. „Naše informační kanály jsou pomalejší než depeše námořnictva, nemluvě o skutečnosti, že pro špiona je obtížnější se dostat k informacím, které potřebujeme, než pro admirála podat hlášení svému veliteli. Obávám se, že rozvědka námořnictva i moji lidé měli v zásadě pravdu, když zdůraz¬ňovali, že nemůžeme počítat s potvrzením z nezávislých zdrojů, nicméně se zdá, že mantichorská média začala větřit, že se něco děje. Nevědí ale přesně co, což by u někoho s jejich tra¬dicemi svobodného tisku nasvědčovalo značně tvrdému vlád¬nímu informačnímu embargu. S ohledem na to a podle toho, jak znám Cromartyho a jeho vládu, bych řekl, že máme více než poloviční šanci, že se chovají, jak potřebujeme. Hodné závisí na tom, co jim doporučí vojáci.“
Ministr zahraničí pozvedl obočí směrem k Elaine Dumarestové a nyní bylo na ministryni války, aby pokrčila rameny.
„Já mohu jen opakovat to, co rozvědka říkala už na začátku. Vystřídání Webstera Caparellim ve funkci prvního vesmírného lorda je velmi nadějné znamení. Podle jeho složky je to větší slon v porcelánu, než byl Webster. Jeho kolegové si ho považují jako taktika, ale neumí delegovat pravomoci jako Webster a je slabší v analýze. Tudíž je pravděpodobnější, že nebude hledat radu, nýbrž že bude naopak mít sklon k rychlým a přímým řešením. Jinými slovy, jeho doporučení budou sledovat obecné schéma, ve které doufáme.“

„Skutečně to mohu velmi zkrátit, pane prezidente, protože stejně mohu mluvit jen ve velmi hrubých obrysech. Vzdá¬lenosti, ve kterých operujeme, znamenají, že posílání depeší sem a tam trvá příliš dlouho, než abych se pokoušel o nějakou podrobnější koordinaci odsud. Proto se potřebuji přemístit do Barnettu.“
Harris chápavě přikývl. Haven ležel téměř tři sta světelných roků od Mantichory - a také více než sto padesát od vlastních západních hranic. Dokonce i kurýrním člunům, které běžně cestovaly riskantním způsobem u horního okraje hyperprostorového pásma théta, trvala jedna cesta se zprávou mezi Have¬nem a základnou námořnictva v Barnettu, jež od sebe dělilo sto dvacet sedm světelných roků, asi šestnáct dní.
„Vlastně jsem chtěl projít jenom základní údaje, než odle¬títe,“ řekl.
„Jistě, pane.“ Parnell se dotkl ovládacího panelu a nad sto¬lem se objevila velká holomapa. Její objem vyplňovaly drobouč¬ké jiskřičky barevných kódů hvězd a dalších symbolů, nicméně pohledy především přitahovaly zářivě červené špendlíkové hlavičky podél celé hranice mezi LRH a Mantichorskou aliancí.
„Červené kódy signalizují místa našich plánovaných pro¬vokací, pane prezidente.“ Dotkl se dalšího tlačítka a několik červených teček ihned obepjaly zelené proužky. „To jsou sou¬stavy, o kterých máme potvrzení, že zde naše úvodní operace byly úspěšně provedeny. V mnoha případech jsme ovšem na¬plánovali opakovaná vniknutí, takže ani počáteční úspěch neza¬ručí, že se ještě něco nezvrtne, ale zatím to vypadá velice dobře. Čas a peníze, které jsme investovali do sítě Argus, se bohatě vyplatily v množství informací, které naši plánovači potřebo¬vali zpracovat, když jsme všechno připravovali. V dané chvíli jedeme prakticky podle plánu, a dosud nebyly hlášeny žádné naše ztráty. Současně je ovšem důležité připomenout, pane prezidente, že v dalším průběhu akcí nějaké škody utrpíme bez ohledu na to, jak dobrá je naše rozvědka a plánování. To je s ohledem na rozsah a cíl naší operace nevyhnutelné.“

Byla to krátká cesta a dveře na jejím konci nevypadaly nijak zvlášť důležitě - když člověk pominul ozbrojené stráže, které stály po stranách. Jeden z vojáků otevřel prezidentovi dveře a lidé v malé zasedací místnosti při jeho příchodu vstali.
Drobným mávnutím ruky zastavil své tělesné strážce na prahu. Ti na něj vrhli ublížený pohled, kterým ho častovali vždycky, když šel kamkoliv bez nich, avšak s odevzdaností plynoucí ze zkušenosti jeho mlčenlivého rozkazu uposlechli. Nicméně jak prezident Harris věděl, jakékoliv tajemství známé více než jedné osobě je automaticky vystaveno nebezpečí, ať už o něm nepřítel ví nebo ne, a tuto informaci hodlal vystavo¬vat nebezpečí co nejméně. Proto se v místnosti nacházeli jenom tři lidé. Zbytek vlády by se nepochybně urazil, kdyby zjistil, že byl z tohoto jednání vyloučen, ale i to bylo něco, s čím Harris dokázal žít.
„Pane prezidente,“ pozdravil ho admirál Parnell.
„Amosi.“ Harris potřásl veliteli námořnictva rukou a po¬tom se ohlédl po svých ministrech války a zahraničních věcí. „Elaine. Rone. Rád vás zase vidím.“ Jeho civilní kolegové mu zdvořile kývli na pozdrav a on se obrátil zase k Parnellovi. „Mám málo času, Amosi. Moje sekretářka si sice tvořivě po¬hrála s denním rozvrhem, aby mohla doložit, že jsem někde jinde, kdyby se někdo ptal, ale aby jí to časové sedělo, musím se brzy vrátit, tak se do toho raději hned pustíme.“
„Jistě, pane.“ Admirál pokynem ruky vyzval hosty, aby se posadili, a postavil se do čela konferenčního stolu proti nim.

Velitel Harrisova ochranného oddílu počkal, až mu jeho lidé oznámili, že vzduch je čistý, potom svému chráněnci uctivě pokynul, aby šel dál. Když se Harris vynořil z výtahu, zasa¬lutoval mu brigádní generál námořní pěchoty. Tvářil se sice zdvořile, nicméně Harris vycítil pod povrchem jeho doutnající nechuť vůči lidem z JOPR, kteří vpadli do jeho hájemství. Musel připustit, že brigádní generál má pravdu. Bylo krajné nepravděpodobné, že by ve vysoké černé jehle Oktagonu, nervového ústředí vojenských operací LRH, číhali atentátníci. Na druhou stranu dokázal Harris překousnout horší věci než nelibost jednoho důstojníka námořní pěchoty a JOPR odmítala ponechávat cokoliv náhodě, zejména od Frankelovy vraždy. Což ovšem neznamenalo, že toho člověka musí dráždit víc, než je nezbytné. Když brigádní generál spustil po zasalutování ruku, potřásl mu jí Harris přátelsky na pozdrav.
„Vítejte, pane prezidente,“ řekl námořní pěšák maličko upja¬tě.
„Děkuji, generále... Simpkinsi, že?“ „Ano, pane,“ usmál se brigádní generál Simpkins, potěšený, že si ho hlava státu pamatuje, a Harris jeho úsměv opětoval. Jako by mu JOPR dovolila třeba jen zběžně se setkat s někým, koho si důkladně neprověřila. Nicméně to gesto uchlácholilo Simpkinsovu nelibost, a když vyzval Harrise, aby ho dopro¬vodil chodbou dál, choval se už mnohem přirozeněji. „Admirál Parnell už na vás čeká, pane. Tudy, prosím.“ „Jistě, generále. Veďte mě.“

Harris

Tři z tělesných strážců prezidenta Harrise vystoupili z výtahu, aby prohlédli chodbu, a on zatím čekal uvnitř s trpělivostí na¬bytou dlouhou praxí. Narodit se jako legislativec - a zejména jako Harris - znamenalo, že člověka obklopovala bezpečnostní služba od narození. Nikdy nepoznal jiný způsob života a jedi¬nými změnami poté, co zdědil prezidentský úřad, byly intenzita jejich úsilí a osoby, které ji vyvíjely, protože blaho prezidenta Lidové republiky bylo příliš důležité, než aby se dalo svěřit jejím občanům.
Jednotku ochrany prezidenta republiky tvořili žoldnéři, najímaní v síle pluku na planetě Nová Ženeva. Vojáci a strážní z Nové Ženevy byli skvěle vycvičení profesionálové, pověstní svou loajalitou vůči zaměstnavateli. Právě tato loajalita byla jejich skutečným zbožím a pravým důvodem, proč vlády raději platily vysoké poplatky za jejich služby, než by se spolehly na vlastní občany - a skutečnost, že byli cizinci v očích svých i v očích občanů LRH, elegantně vylučovala možnost, že by nějaký opačný zdroj loajality mohl JOPR obrátit proti prezi¬dentovi, kterého se přísahou zavázali chránit s nasazením vlastního života.
Bohužel to také znamenalo, že JOPR neměly příliš v lásce domácí vojenské kruhy, které z přítomnosti Novoženevanů (správně) vyvozovaly, že jim jejich vlastní vláda zcela nevěří.

Nejraději by kontradmirála docela normálně seřval, pro¬pustil ho pro porušení subordinace a poslal je balit oba, ale to nemohl. A v hloubi duše věděl, že částečné za to může jeho vlastní vztek, zlost a bezmoc. Nejen kvůli tomu, že se bude muset s přítomností Harringtonové smířit, ale i proto, že se sám vmanévroval do postavení, které dovolilo tomuhle arogantnímu spratkovi udělovat mu přednášky o vojenském chování... a právem, zatraceně!
„Dobrá, admirále Sarnowe,“ ozval se po nekonečných mi¬nutách houstnoucího ticha, „co ode mne tedy chcete?“
„Žádám vás, pane, jenom o to, abyste se ke kapitánu Har¬ringtonové choval stejně jako ke všem ostatním kapitánům vlajkových lodí pod vaším velením a dal jí stejnou příležitost vyjádřit se k činnosti operačního svazu.“
„Rozumím.“ Parks se přiměl povolit napjaté svaly, prohlí¬žel si kontradmirála s chladnou nelibostí a potom se nadechl. „Dobře, admirále. Dám kapitánu Harringtonové příležitost, aby mi dokázala, že jsem se v ní mýlil. A pro dobro vás obou dou¬fám, že se jí to podaří.“

Pokud jde o vaši poznámku,

že ji pod svým velením ne¬chcete, já mohu pouze říct, že jsem naopak potěšen, že je pod mým velením. A dokud zůstane kapitánem mé vlajkové lodi, její postavení i její záznamy vyžadují, aby se k ní přistupovalo s respektem, který si zaslouží.“
Mezi oběma muži se rozhostilo ticho a Parks cítil, jak se v něm zvolna vzdouvá vztek jako kypící láva, když v Sarnowových očích postřehl ultimátum. Jediný způsob, jak se zbavit Harringtonové, bylo zbavit se Sarnowa, a to nemohl. To věděl od počátku, neboť o převelení obou do této oblasti rozhodla admiralita - a také o tom, že Harringtonová dostane Niké. A co hůř, bylo velmi pravděpodobné, že Sarnow podá oficiální pro¬test, když se Parks bude pokoušet Harringtonovou odstranit, a kromě její očividné neschopnosti nebo neochoty krotit svůj hněv neměl Parks pro takový krok žádný podklad - zejména když bylo ze Sarnowova postoje zřejmé, že na ni pro jakoukoliv vyšetřovací komisi hodlá napsat vynikající posudek.