Kontradmirál Edward Pierre se ve velitelském křesle s dy¬chtivým úsměvem opřel, zatímco jeho čtyři lodě směřovaly k hyperlimitu soustavy Talbot. Celé roky slýchal, jak dobří Mantichořané jsou, jakou mají vítěznou tradici a tvrdý výcvik, jak dobří jsou jejich taktikové, jak jejich analytici a plánovači tahají z kapsy všemožné triky - a vždycky ho to nesmíme rozčilovalo. On žádné jejich hřbitovy neviděl, a jestli jsou tak zatracené dobří, jak je možné, že každé šťavnaté sousto mezi¬hvězdných nemovitostí v dohledu pohltí Haven, a ne oni? Proč se tedy, sakra, tolik bojí sami zmáčknout spoušť, jestliže mají tak velkou převahu?
Pierre nebyl jako většina vyšších vlajkových důstojníků Li¬dového námořnictva a ten rozdíl se mu současně protivil a byl na něj velice pyšný. Jeho rychlý služební postup pomáhala vysvětlit politická moc jeho otce, avšak v Robu Pierrovi zápas o to, aby se za mladých let vydral z řad dávkařů nahoru, pro¬budil palčivé pohrdání ,jeho‘ vládou a jeho syn toto pohrdání zdědil zároveň s užitkem z otcovy moci. To byl jeden z důvodů, proč nyní admirál Pierre patřil v námořnictvu k válkychtivým ,jestřábům‘.