„...jová stanoviště! Na bojová stanoviště! Všichni na bojová stanoviště! Tohle není cvičení! Opakuji, tohle není cvičení!“
Prostory HMS Hvězdný rytíř naplnil drsný hlas z nahrávky a disharmonický jekot poplašných sirén. Posádka se s dupotem rozbíhala na svá stanoviště. Kapitán Seamus O’Donnell rychle ustoupil, aby udělal místo ženě, která vzápětí zmizela v pří¬stupovém tunelu na své stanoviště technika řízených střel, potom skočil do výtahu a stiskl tlačítko. Když se otevřely dveře na můstek, ještě si utěsňoval skafandr. Jeho výkonný vzhlédl a s očividnou úlevou mu uvolnil velitelské křeslo.
O’Donnell dopadl do křesla skoro dříve, než z něho byl komandér Rogers venku. Odložil přilbu na stojan jen po pa¬měti, protože očima už hltal informace ze svých pobočných taktických displejů. Sevřel rty.
Hvězdný rytíř byl vzorová loď nejsilnější třídy těžkých křiž¬níků mantichorského námořnictva. Při tonáži tři sta tisíc tun byl s to vyřídit cokoliv menšího než bitevní křižník, a i ten by mohl za vhodných podmínek napadnout s nadějí na vítězství. To už se ostatně stalo. Jednou.
Jenže síle, která se proti němu řítila teď, nebyl rovným sou¬peřem.
„Identifikace?“ houkl na svého taktického důstojníka.
„Nic určitého, pane, jenom předběžná analýza signatur říká, že to jsou liďáci.“ Taktický důstojník odpovídal hlasem se¬vřeným úzkostí a O’Donnell zamručel na znamení, že rozumí.
„Žádná reakce na naše volání, spojovací?“