Brentworth se při tom pomyšlení nepříjemně usmál. Sen¬zorové plošiny zachytí lodě přibližující se odkudkoliv nor¬málním prostorem na vzdálenost hodně přes třicet světelných hodin a gravitačním impulzem vyšlou úplné údaje na velitel¬ské ústředí. Podle těchto údajů pak velkoadmirál Matthews a mantichorský velitel admirál D’Orville přeskupí své síly, aby se s vetřelci utkali v místě a čase, které si sami vyberou... a v potřebné síle.
Bylo samozřejmě možné, že liďáci přeruší útok ihned, když uvidí těžké lodě, a dají se na ústup. Za předpokladu, že by měli rychlost nižší, než 0,3 c, mohli takhle daleko od Jelcinu přeskočit do hyperprostoru okamžitě. Pokud by ovšem letěli rychleji, museli by nejprve zpomalit na bezpečnou přecho¬dovou rychlost. Pak by bylo pravděpodobné, že je potká malá nepříjemnost, než budou moci zmizet v hyperprostoru... no řekněte, nebyla by to smůla?
Obyčejný kapitán nemel vědět o nejtajnějších záměrech svých nejvyšších velitelů, avšak Brentworth měl styky, jaký¬mi se mohlo chlubit jen málo kapitánů. Věděl, že Matthews a D’Orville sice záměrně sestaví tak silný svaz, aby liďáci ne¬měli jinou možnost než utéci... nicméně věděl také, že pokud jim jejich přibližovací vektor okamžitý ústup znemožní, mají admirálové Aliance v úmyslu celý jejich svaz zničit.
A proto po vyvraždění konvoje MG 19 kapitán Mark Brent¬worth každou noc prosil Boha, aby ty parchanty poslal do sou¬stavy příliš velkou základní rychlostí, aby se nemohli vypařit do hyperprostoru dříve, než je dostihnou superdreadnoughty.