Velitel Harrisova ochranného oddílu počkal, až mu jeho lidé oznámili, že vzduch je čistý, potom svému chráněnci uctivě pokynul, aby šel dál. Když se Harris vynořil z výtahu, zasa¬lutoval mu brigádní generál námořní pěchoty. Tvářil se sice zdvořile, nicméně Harris vycítil pod povrchem jeho doutnající nechuť vůči lidem z JOPR, kteří vpadli do jeho hájemství. Musel připustit, že brigádní generál má pravdu. Bylo krajné nepravděpodobné, že by ve vysoké černé jehle Oktagonu, nervového ústředí vojenských operací LRH, číhali atentátníci. Na druhou stranu dokázal Harris překousnout horší věci než nelibost jednoho důstojníka námořní pěchoty a JOPR odmítala ponechávat cokoliv náhodě, zejména od Frankelovy vraždy. Což ovšem neznamenalo, že toho člověka musí dráždit víc, než je nezbytné. Když brigádní generál spustil po zasalutování ruku, potřásl mu jí Harris přátelsky na pozdrav.
„Vítejte, pane prezidente,“ řekl námořní pěšák maličko upja¬tě.
„Děkuji, generále... Simpkinsi, že?“ „Ano, pane,“ usmál se brigádní generál Simpkins, potěšený, že si ho hlava státu pamatuje, a Harris jeho úsměv opětoval. Jako by mu JOPR dovolila třeba jen zběžně se setkat s někým, koho si důkladně neprověřila. Nicméně to gesto uchlácholilo Simpkinsovu nelibost, a když vyzval Harrise, aby ho dopro¬vodil chodbou dál, choval se už mnohem přirozeněji. „Admirál Parnell už na vás čeká, pane. Tudy, prosím.“ „Jistě, generále. Veďte mě.“