Nejraději by kontradmirála docela normálně seřval, pro¬pustil ho pro porušení subordinace a poslal je balit oba, ale to nemohl. A v hloubi duše věděl, že částečné za to může jeho vlastní vztek, zlost a bezmoc. Nejen kvůli tomu, že se bude muset s přítomností Harringtonové smířit, ale i proto, že se sám vmanévroval do postavení, které dovolilo tomuhle arogantnímu spratkovi udělovat mu přednášky o vojenském chování... a právem, zatraceně!
„Dobrá, admirále Sarnowe,“ ozval se po nekonečných mi¬nutách houstnoucího ticha, „co ode mne tedy chcete?“
„Žádám vás, pane, jenom o to, abyste se ke kapitánu Har¬ringtonové choval stejně jako ke všem ostatním kapitánům vlajkových lodí pod vaším velením a dal jí stejnou příležitost vyjádřit se k činnosti operačního svazu.“
„Rozumím.“ Parks se přiměl povolit napjaté svaly, prohlí¬žel si kontradmirála s chladnou nelibostí a potom se nadechl. „Dobře, admirále. Dám kapitánu Harringtonové příležitost, aby mi dokázala, že jsem se v ní mýlil. A pro dobro vás obou dou¬fám, že se jí to podaří.“