Byla to krátká cesta a dveře na jejím konci nevypadaly nijak zvlášť důležitě - když člověk pominul ozbrojené stráže, které stály po stranách. Jeden z vojáků otevřel prezidentovi dveře a lidé v malé zasedací místnosti při jeho příchodu vstali.
Drobným mávnutím ruky zastavil své tělesné strážce na prahu. Ti na něj vrhli ublížený pohled, kterým ho častovali vždycky, když šel kamkoliv bez nich, avšak s odevzdaností plynoucí ze zkušenosti jeho mlčenlivého rozkazu uposlechli. Nicméně jak prezident Harris věděl, jakékoliv tajemství známé více než jedné osobě je automaticky vystaveno nebezpečí, ať už o něm nepřítel ví nebo ne, a tuto informaci hodlal vystavo¬vat nebezpečí co nejméně. Proto se v místnosti nacházeli jenom tři lidé. Zbytek vlády by se nepochybně urazil, kdyby zjistil, že byl z tohoto jednání vyloučen, ale i to bylo něco, s čím Harris dokázal žít.
„Pane prezidente,“ pozdravil ho admirál Parnell.
„Amosi.“ Harris potřásl veliteli námořnictva rukou a po¬tom se ohlédl po svých ministrech války a zahraničních věcí. „Elaine. Rone. Rád vás zase vidím.“ Jeho civilní kolegové mu zdvořile kývli na pozdrav a on se obrátil zase k Parnellovi. „Mám málo času, Amosi. Moje sekretářka si sice tvořivě po¬hrála s denním rozvrhem, aby mohla doložit, že jsem někde jinde, kdyby se někdo ptal, ale aby jí to časové sedělo, musím se brzy vrátit, tak se do toho raději hned pustíme.“
„Jistě, pane.“ Admirál pokynem ruky vyzval hosty, aby se posadili, a postavil se do čela konferenčního stolu proti nim.