Blikání polohového displeje zpomalilo, jak se kabinka blíži¬la ke svému cíli, a jemu se nějakým způsobem podařilo nasadit lhostejný výraz. Čtyři roky. Čtyři dlouhé, nekonečné standardní roky snášel svou hanbu, ponižující pošklebky svých podříze¬ných, když se lopotil pod břemenem nemilosti admirality kvůli Bazilišku. To také té čubce dluží a jednou se postará, aby mu za to draze zaplatila. Prozatím však bude muset vydržet ještě jedno ponížení a předstírat, že mezi nimi k ničemu nedošlo.
Dveře se rozestoupily a on se zhluboka nadechl a vykročil na galerii vesmírného doku. V očích se mu krátce zablesklo čerstvou hořkou nenávistí, když spatřil nádhernou loď, která se v doku vznášela. HMS Niké, pýcha Loďstva. Měla patřit jemu, ne Harringtonové, ale ta děvka mu sebrala i ji.
Srovnal si mečík po boku a prkenné kráčel k hlídkám ná¬mořní pěchoty u přístupového tunelu Niké.

Honor stála s čestnou stráží u vstupního portálu a čekala, až Young propluje tunelem. Dlaně měla vlhké. Žaludek se jí zve¬dal a toužila si ruce otřít. Ale neudělala to. Jenom tam stála s nehybnou tváří a rameno jí bez Nimitzovy teplé váhy při¬padalo nepřirozeně lehké a podivně zranitelné. O tom, že by kocoura vzala na tohle setkání, ani neuvažovala.
Young se vynořil z poslední zatáčky, klouzal vzduchem v nulové gravitaci tunelu. Honor při pohledu na jeho parádní uniformu nepostřehnutelně sevřela rty. To je mu podobné, tak¬hle se vyšňořit, pomyslela si pohrdavě. Odjakživa musel oslňo¬vat prosté smrtelníky mocí a bohatstvím své rodiny.
Doplul k červené výstražné čáře, sáhl po madlu, aby se přehoupl přes rozhraní do vnitřního gravitačního pole Niké, a pochva mečíku se mu zachytila mezi nohama. Neohrabaně klopýtl a téměř upadl právě v okamžiku, kdy zazněla bocma¬nova píšťalka a čestná stráž se s kamennou tváří postavila do pozoru. Honor zazářily oči krátkým zlomyslným potěšením, když uviděla, jak rudne hanbou. Young ale rovnováhu udržel, a zatímco rovnal mečík zpátky na místo, Honor odstranila ško¬dolibost alespoň ze svého výrazu, když už ne z pocitů.
Zasalutoval jí, stále rudý v obličeji, a ona ani nepotřebovala Nimitze, aby vycítila jeho nenávist. Možná byl služebně starší než ona, ale navštívil její loď, a když opětovala jeho pozdrav, věděla přesně, jak hořce si musí kvůli tomu připadat.
„Dovolíte mi vstoupit na palubu, kapitáne?“ Tenor, tolik podobný hlasu admirála Sarnowa, a přece tak odlišný, postrádal jakoukoliv modulaci.
„Povolení uděleno, kapitáne,“ odpověděla se stejnou for¬málnosti a on prošel vchodovým portálem dovnitř. „Kdybyste byl tak laskav, kapitáne, a šel se mnou, admirál na vás čeká ve své brífingové místnosti.“
Young letmo přikývl a zamířil za ní do výtahu. Když naťukávala kód cíle, stál na opačné straně kabinky, zády ke stěně, a ticho se mezi nimi vznášelo jako jed.
Díval se na ni, vychutnával svou nenávist jako vzácný roč¬ník vína, jehož hořký buket zabarvoval sladký žhavý příslib, že jeho den přece jen přijde. Zdálo se, že o jeho pohledu neví, stála naprosto uvolněné, ruce měla složené za zády, sledovala polohový displej a nevšímala si ho. Ruka se mu na jílci mečíku sevřela jako dravci spár.
Ta ošklivá žába, kterou si pamatoval z ostrova Saganami, byla pryč a on si uvědomil, že vysokou, krásnou ženu, která ji nahradila, nenávidí ještě víc. Nevtíravá elegance umně použité kosmetiky její krásu ještě podtrhovala a on i skrze svou ne¬návist a zbytkový strach z toho, že se jí nachází na dosah, pocítil záchvěv žádostivosti. Ovládla ho touha mít ji a ponížit ji jen na další zářez na čele postele, aby ji navždy vykázal tam, kam patří.
Výtah se zastavil, dveře se otevřely a ona mu půvabným gestem pokynula, aby vystoupil. Šel s ní chodbou ke dveřím vlajkové brífingové místnosti, a když vstoupili dovnitř, admirál Sarnow vzhlédl.
„Kapitán Young, pane,“ oznámila Harringtonová klidně a on se vypjal do pozoru.
Sarnow se na něj dlouze a mlčky zahleděl a potom vstal z křesla. Young jeho pohled bezvýrazně opětoval, avšak něco v admirálových zelených očích ho varovalo, že tady je další vlajkový důstojník, který straní té čubce. Že by mu také občas podržela?
„Kapitáne,“ kývl Sarnow na pozdrav a Young pod zástěnou plnovousu zaťal zuby, že admirál pominul jeho šlechtický titul.
„Admirále,“ odpověděl stejné bezbarvým hlasem.
„Předpokládám, že mi máte hodně co říct o tom, jak vnímají situaci doma v Mantichoře,“ pokračoval Sarnow, „a já už se nemohu dočkat, až si to poslechnu. Posaďte se, prosím.“
Young se usadil do křesla a pečlivě si upravil mečík. Pře¬kážel mu, ale také mu dával pocit nadřazenosti, když srovnal svůj nádherný oděv s obyčejnou všední uniformou, kterou měl na sobě admirál. Sarnow se na něj zadíval a potom se zase ohlédl po Harringtonové.
„Vyrozuměl jsem, že máte nějaké povinnosti na základně, dame Honor.“ Young zaťal zuby ještě křečovitěji, když ji admi¬rál titulem oslovil. „Kapitán Young a já budeme jednat nepo¬chybně dost dlouho, takže vás nebudu zdržovat. Nezapomeňte na videokonferenci.“ Na rtech se mu objevilo cosi jako lehký úsměv. „Nemusíte se vracet na palubu, když se vám to nebude hodit. Klidně můžete použít komunikátor na základně.“
„Děkuji, pane.“ Harringtonová se postavila do pozoru a po¬tom pohlédla na Younga. „Na shledanou, kapitáne,“ řekla bez¬barvě a zmizela.
„A teď k práci, kapitáne Youngu.“ Sarnow se posadil a pohodlně se v křesle opřel. „Přivezl jste mi depeši od admi¬rála Caparelliho, který v ní říká, že s vámi o situaci dost dlouho diskutoval, než vás sem poslal. Předpokládám tedy, že byste mohl začít tím, že mi prozradíte, co přesně Jeho lordstvo říkalo.“
„Jistě, admirále.“ Young se opřel a přehodil jednu nohu přes druhou. „Nejdřív ze všeho...“

Sám Bůh ví, jak se dostal na ošetřovnu. Ani si nepamatoval, jak se vypotácel z tělocvičny nebo jak a kde narazil na Reardona a Cavendishe, ale ti pak spíchli nějakou historku. Sice ne dost věrohodnou na to, aby jí někdo uvěřil, ale k odvrácení oficiálního potrestání spolu s jeho jménem stačila. Alespoň z větší části. Ten svatouškovský hajzl Hartley ho přece jen dovlekl do své kanceláře a donutil ho, aby se před ním a před adjutantem omluvil - omluvil! - té děvce.
Museli se tehdy spokojit s důtkou. Young nepochyboval, že ta coura všechno vyžvanila, ale nikdo se s tím neodvážil nic dělat. Zvlášť když neměli nic víc než její slovo proti slovu North Hollowova syna. Přesto se jí musel ,omluvit‘. A ještě horší bylo, že z ní měl strach. Měl hrůzu z toho, že by mu mohla ublížit znovu, a nenáviděl ji proto ještě víc než kvůli tomu výprasku samotnému.
Zlověstně při té vzpomínce vycenil zuby. Dělal potom, co mohl, aby se pomstil, využíval veškerý rodinný vliv, aby jí zničil kariéru, jak si zasloužila. Ale ta děvka měla vždycky příliš mnoho přátel, jako toho blbce Courvosiera. Tomuhle vzta¬hu Young pochopitelně rozuměl. Navzdory penězům a času, které do toho úsilí vkládal, nebyl nikdy s to nic dokázat, ale věděl určitě, že Harringtonová roztahuje Courvosierovi nohy. Bylo to jediné možné vysvětlení pro to, jak ten starý parchant bděl nad její kariérou. Alespoň Courvosier konečné dostal svoje, ušklíbl se. Věčná škoda, že se Masaďanům nedostala do spárů i Harringtonová!
Setřásl ten sladký sen a vrátil se do reality svých nezdaře¬ných pokusů vypořádat se s ní jednou provždy. Jemu a jeho otci se podařilo postavit jí do cesty dost překážek na to, aby zpomalili její povyšování, ale ta coura měla nadání připlést se vždycky tam, kde se něco podělalo, a nějakým způsobem toho využít ve svůj prospěch. Jako ta havárie ve strojovně, když byla taktický důstojník na Mantichoře. Dostala Medaili za chrabrost a Poděkování panovníka za to, že odtamtud vytáhla tři postradatelné členy mužstva, pak ji citovali v rozkaze za to, že zachraňovala pitomce příliš hloupé, než aby šli včas z cesty, když se v 275. roce v Attickém pohoří na Gryfu utrhla lavina. Kamkoliv přišel, byla tam Harringtonová a všichni mu vykládali, jak je skvělá.
Myslel si, že ji konečně dostal v Bazilišku, ale ona tam pak zakopla o pokus liďáků zmocnit se soustavy. Obyčejná zasra¬ná klika, ale záleží na tom? Houby! Ona shrábla slávu a jeho oficiálně potrestali, že ,nevyhodnotil náležitě nebezpečí hrozící přidělenému stanovišti‘! A zatímco ona odkráčela za čerstvou slávou do Jelcinu, jeho ti zkurvysynové z admirality přeložili na periférii, aby doprovázel konvoje do Slezské konfederace a prováděl rutinní průzkum gravitačních vln kvůli aktualizaci map astrografické správy - ty nejpodřadnější práce, jaké si jen dokázali vymyslet. Vlastně měl zrovna převzít další konvoj do Slezska, když narůstající krize přiměla admiralitu převelet Warlocka na poslední chvíli jako posilu do Hancocku.
A teď tohle. Ona je kapitán vlajkové lodi. On bude muset přijímat rozkazy od té blahosklonné čubky a nemůže ji ani od¬kázat do patřičných mezí z titulu své urozenosti. Vždyť ona ho předstihla i po stránce společenského postavení! On sice může být dědicem jednoho z nejstarších hraběcích rodů králov¬ství, jenže ona byla jmenována hraběnkou za zásluhy. Je sice nejnovější parvenu mezi šlechtou, nicméně je hraběnka.

Z hloubi hrdla se mu vydral tichý, chraplavý zvuk nenávisti, když si vzpomněl na své pokoření. Tak pečlivě to plánoval. Celé dny strávil sledováním jejího denního rozvrhu, až se do¬zvěděl o jejích soukromých nočních návštěvách tělocvičny. Ráda si nastavovala vyšší gravitaci a tak pozdě mohla mít tělocvičnu pro sebe. Už se těšil, jak ji překvapí samotnou ve sprchách. Dokonce se pojistil tím, že do celeru, kterým jedna z jejích kamarádek neustále krmila tu zatracenou stromovou kočku, podstrčil kotanin. Bohužel ho nebylo dost na to, aby tu potvoru zabil, ale byla potom tak ospalá, že ji Harringtonová nechala v ložnici.
Vyšlo to dokonale. Nachytal ji skutečné nahou ve sprchách a mohl se kochat výrazem hanby a ponížení v jejích očích. Vychutnával si její paniku, když k ní přistupoval vodní tříští, díval se, jak couvá a snaží se přitom směšně zakrývat rukama, už už cítil, že chvíle odplaty nadešla... a pak se něco změnilo. Když po ní sáhl, aby ji přitiskl ke zdi, panika v jejích očích se změnila v něco úplně jiného a kluzce se mu vysmekla ze se¬vření.
Síla, se kterou se mu vytrhla, ho překvapila. To byla jeho první myšlenka. Pak vyhekl úzkostí, když se mu její pravá ruka zabořila do břicha. Zkroutil se, bylo mu bolestí na zvra¬cení. Její koleno mu narazilo do rozkroku jako beranidlo.
Vyjekl. Na čele se mu zaperlil pot, když si vzpomněl, jakou tehdy cítil hanbu, sžíravou agónii v podbřišku a za tím vším strašlivé ponížení z porážky. Té čubce ale nestačilo, že ho za¬stavila. Její divoký úder pod pás ho překvapil a ochromil a ona pokračovala dál s brutální účinností.
Loktem mu rozbila rty na kaši. Seknutím hranou ruky mu zlomila nos. Další drtivý úder dopadl na jeho klíční kost, a když šel k zemi, znovu vyrazila kolenem, tentokrát do obličeje. Zlomila mu dva řezáky a šest žeber, nechala ho vzlykajícího, se zkrvaveným obličejem a vyděšeného ležet pod puštěnou sprchou, sebrala svoje šaty a utekla.