PNS Napoleon se vznášel v temnotě daleko od kalného majáku červeného trpaslíka, ústřední hvězdy soustavy. Lehký křižník měl vypnutý pohon i aktivní senzory a jeho kapitán seděl na¬pjatě na můstku, zatímco se loď tiše sunula po svém kurzu hluboko uvnitř oběžné dráhy mrazivé nejvzdálenější planety Hancocku. Na svém displeji viděl gravitorové signatury dvou různých manťáckých torpédoborců, ale ten bližší se nacházel více než dvanáct světelných minut od Napoleona a kapitán rozhodně neměl v úmyslu upoutat jeho pozornost.
Když se komandér Ogilve poprvé na brífingu dozvěděl o operaci Argus, neměl o ní valné míněni. Celý ten nápad mu připadal jako skvělý způsob, jak rozpoutat válku usmažením jeho lodě. Ale nakonec operace fungovala mnohem lépe, než očekával. Vyžadovala sice množství času a skutečnost, že žádná nasazená loď dosud nebyla přistižena, neznamenala, že některá jednou nemůže být, ale už to nemělo trvat dlouho. Jenom tak dlouho, dokud admirál Rollins nedostane údaje, které potřebu¬je... a pro PNS Napoleon tak dlouho, dokud nevypadne z Hancocku co nejdál a celý.
„Blížíme se k první retranslačce, pane.“ Jeho spojovací dů¬stojník mluvil stejně nešťastně, jako se Ogilve cítil, a koman¬dérovi dalo hodně práce předstírat klid, když zvedl pohled od displeje a přikývl v odpověď. Posádce by rozhodně neprospělo vědět, že jejich kapitán je stejně vyplašený jako oni, pomyslel si suše.
„Připravte se zahájit kopírování údajů,“ řekl.
„Ano, pane.“
Když spojovací důstojník uvedl komunikační lasery do po¬hotovostního režimu, vládlo na můstku naprosté ticho. Jakéko¬liv emise byly za těchto okolností smrtelně nebezpečné, avšak poloha retranslační stanice byla vybrána s obrovskou péčí. Lidé, kteří plánovali operaci Argus, věděli, že hranice všech mantichorských hvězdných soustav hlídají senzorové plošiny, jejichž dosahu a citlivosti se výrobky Lidové republiky ne¬mohou rovnat. Žádná sběrná síť ale nemohla pokrýt všechno. Plány na rozmístění sond s tím počítaly a - alespoň zatím -vycházely.
Ogilve si nad podobným klišé jen odfrkl: Argus stál mi¬liardy. Senzorové plošiny opatřené všemožnými utajovacími technologiemi byly vypuštěny ze vzdálenosti dvou světelných měsíců a vpluly do soustav z ticha mezihvězdného prostoru s energií staženou na absolutní minimum. Proklouzly mezi manťáckými senzory jako kousky kosmického kamení a pramínek energie, který je zbrzdil a ustálil v definitivní, pečlivě zvolené poloze, byl tak nepatrný, že byl ze vzdálenosti větší než několik tisíc kilometrů naprosto neodhalitelný.

Lehké horko zalechtalo Honor na lícních kostech. Cožpak všichni členové posádky vědí o její... o jejím vztahu s Paulem?! Co je jim po tom, sakra! Není na tom nic pochybného ani postranního - Paul je dokařská krysa, takže se na to nevztahuje ani zákaz románků mezi důstojníky téže větve žebříčku velení!
Ale když už se chystala na spojovacího důstojníka zaškare¬dit, zachránil ji vlastní pocit směšnosti. Samozřejmě že to vědí - i admirál Sarnow to ví! Nikdy si neuvědomila, že si její okolí natolik všimlo jejího chudého milostného života, jenže pokud nechtěla vzbuzovat pozornost, měla si to rozmyslet dříve. A jiskřička v Monetových očích nebyla oplzlá - jak by také mohla být. Vlastně, uvědomila si, když stejné jemné pobavení vycítila i u ostatních členů posádky na můstku, se tváří, jako když jí to ze srdce přeje.
„Ehm, přepněte mi to na obrazovku,“ řekla, když si náhle uvědomila, že už mlčí trochu dlouho.
„Je to soukromá zpráva, madam.“ Monetův hlas zněl tak nenápadné, že Honor zaškubalo v koutcích úst. Zvedla se z křesla, Nimitze držela v náručí a bojovala se zrádným důl¬kem na tváři.
„V tom případě si ji převezmu na terminálu v brífingové místnosti.“
„Jistě, madam. Přepínám ji tam.“
„Děkuji,“ opáčila Honor se vší důstojností, které byla v da¬nou chvíli schopna, a zamířila k průchodu do brífingové míst¬nosti.
Ve chvíli, kdy vstupovala dovnitř, ji náhle napadlo, proč jí Paul vůbec volá. Niké doletí na základnu asi za třicet minut, ale časová prodleva na tuto vzdálenost stále činila zhruba sedm¬náct sekund. To vylučovalo jakoukoli praktickou konverzaci v reálném čase, proč tedy nepočkal ještě čtvrt hodiny, aby se tomu vyhnul?
Pozvedla zamyšlené obočí, odložila Nimitze na stůl, posa¬dila se do kapitánského křesla v jeho čele a zapnula terminál. Obrazovka se rozzářila znamením, že je připravena k provozu, a potom se objevila Paulova tvář.
„Nazdar, Honor. Promiň, že té ruším, ale myslím, že bys to měla raději vědět.“ Svraštila obočí, když si všimla jeho za¬chmuřeného výrazu. „Právě jsme dostali signál o příletu těžké¬ho křižníku,“ pokračoval záznam jeho hlasu a pak se odmlčel. „Je to Warlock, Honor,“ dodal a ona v křesle ztuhla.
Paul hleděl z obrazovky, jako by viděl její reakci, a v očích měl soucit - a výstrahu - když jeho obraz přikývl.
„Stále mu velí Young,“ řekl tiše, „a stále je služebně starší než ty. Dávej si pozor, ano?“

„Kapitáne, zachycuji hyperstopu na dva nula šest,“ oznámila komandér Chandlerová. „Jeden pohonný zdroj, vzdálenost šest celých devět pět světelné minuty. Na kurýrní člun je příliš silný, madam.“
Honor pohlédla na taktického důstojníka s lehkým překva¬pením, ale Chandlerová si toho nevšimla, protože zpovídala počítače a zpracovávala údaje o kontaktu. Po několika sekun¬dách spokojeně kývla a narovnala se.
„Rozhodně mantichorské charakteristiky, madam. Vypadá to na těžký křižník. Nebudu to ale vědět jistě, dokud jej ne¬zachytí světelnorychlostní senzory.“
„Rozumím, Sledujte jej, Eve.“
„Rozkaz, madam.“
Křižník, hmmm? Honor se opět opřela. Jeden křižník nezna¬mená velký rozdíl, ale Van Slyke z něj stejně bude mít radost. Konečné doplní jeho eskadru na plný stav a zbytek operačního svazu v něm nejspíš uvidí předzvěst slíbených mohutnějších posil. Kromě toho nejspíš veze depeše a i ten nejmenší drobe¬ček čerstvých informací bude představovat významnou úlevu.
Natáhla se a sundala si Nimitze do klína. Pak ho drbala za ušima a uvažovala o videokonferenci, kterou admirál svolal na další den ráno. Chtěla vznést několik bodů - v neposlední řadě to, jaké měla štěstí, že jí vůbec vyšel ten trik s prostředky elektronického boje - a tak se v křesle uvelebila ještě poho¬dlněji a přemítala o nejlepším (a nejtaktnějším) způsobu, jak je vyjádřit.
Uběhlo několik minut a klidný, pravidelný rutinní chod můstku k ní mumlavě pronikal jako uklidňující mantra. Hrála si v duchu se slovními obraty a větami a přesouvala je sem a tam s loudavým, jakoby kočičím potěšením. Ale zasněný výraz jejích očí klamal. Tichý bzučák ze spojovacího úseku, oznamující přicházející signál, ji okamžité vytrhl do plného vědomí a její pohled se přesunul na úzká záda komandér-poručíka Moneta.
Spojovací důstojník stiskl tlačítko, chvilku naslouchal a Ho¬nor přimhouřila oči, když sebou jeho ramena zaškubala. Kdyby nevěděla, že ten člověk naprosto a zcela spolehlivě postrádá smysl pro humor, mohla by si skutečně myslet, že se pochechtává.
Stiskl další sled tlačítek a potom se s křeslem otočil proti ní. Tvář měl obdivuhodně vážnou, ale když si odkašlával, v hnědých očích mu to maličko zajiskřilo.
„Zpráva ze záznamu pro vás, kapitáne.“ Na okamžik se od¬mlčel. „Je to od kapitána Tankersleye, madam.“

A navíc komodor Bantonová slíbila, že pivo tentokrát platí její posádka.

Honor postřehla, jak Henkeové svítí oči, a když se výkonný obrátila ke svému panelu, pyšně se usmála. Miky měla právo mít radost. Koneckonců, byly to její výcvikové programy, které udržovaly posádku Niké ve špičkové bojové formě.
Ale bylo v tom něco víc než jen samotný výcvik. Cvičení a simulace dokážou mnohé, ale nemohou poskytnout ono ne¬definovatelné něco navíc, co odlišuje špičkovou posádku od té, která je prostě dobrá. Niké to něco navíc měla. Možná to prýštilo z tajemného esprit de corps, který podle všeho odjak¬živa naplňoval lodě tohoto jména, pocit členů posádky, že je i na nich udržovat zvláštní tradici. Nebo to možná pramenilo z něčeho úplně jiného. Honor to nevěděla, ale cítila to kolem sebe praskat jako latentní blesk, který přímo prosí, aby jej použila, a ona to udělala. Své manévry ani nepromýšlela - přinejmenším ne na vědomé úrovni; prostě ji napadaly s hlad¬kou a bezvadnou přesností. Její lidé je stejným způsobem prováděli a měli plné právo být sami se sebou spokojení.
Samozřejmě pomohlo i to, že komodor Bantonová patřila k správné sortě lidí. Honor by si dokázala vzpomenout na ně¬kolik vlajkových důstojníků, kteří by na výprask, jakého se dostalo Bantonové, reagovali s mnohem menším humorem, zejména kdyby zjistili, že je neporazil jejich admirál, nýbrž kapitán jeho vlajkové lodi. Avšak Honor tušila, že Bantonová má stejné podezření jako ona, pokud jde o admirálovy motivy k tomu, aby se prohlásil za padlého. Honor sice byla kapitán jeho vlajkové lodi, ale současně byla služebně mladší než šest ze sedmi ostatních kapitánů bitevních křižníků pod jeho vele¬ním a tohle pro ni byla první příležitost ukázat, co v ní je, ve skutečnosti, ne pouze v simulátorech. Sarnow záměrně ustoupil stranou, aby ji nechal vysloužit si v očích eskadry ostruhy, a jí se chtělo naparovat se stejné jako Nimitz nad tím, jak dobře jí to šlo.
Vlastně, pomyslela si, když se opřela a sepjala prsty pod špičatou bradou, ‚naparovat‘ se má v úmyslu už zakrátko... kromě jiných věcí. Byla středa a eskadra měla zakotvit u opra¬várenské základny dlouho před večeří. Měla v plánu vpadnout do Paulovy ubikace s lahví otcova drahocenného Delacourtu a zjistit, co myslel tím smíchem a narážkami na žhavou masáž.
Koutky úst se jí při té myšlence prohnuly, na pravé tváři se jí objevil důlek, ucítila, jak se červená, a vůbec jí to neva¬dilo.

Klamné cíle zahájily provoz v nejhorším možném okamžiku pro taktického důstojníka Bantonové. Tomu chyběly průb재né záznamy o pohybu Honořiných ,neviditelných‘ lodí až do okamžiku, kdy jejich pohony opět naskočily, takže se nyní musel zorientovat, kdo je kdo, než se pustí do boje, a klamné cíle ho zmátly na dostatečně dlouhou dobu, aby Niké, Agamemnón, Zteč a Nepřemožitelný ,zničily‘ vlajkovou loď Bantonové a ,ochromily‘ její družku v divizi Kassandru, aniž by samy utrpěly nějaké škody. Nepokořitelný a Neústupný potom sice dělaly, co mohly - kapitán Trinh si hvězdným výkonem dokon¬ce více než napravil pověst pošramocenou dřívějšími problémy - ale neměly žádnou šanci. Závěrečné vyhodnocení ukázalo, že síly Bantonové byly zcela zničeny, Agamemnón a Nepře¬možitelný zaznamenaly mírné poškození a Niké pouhé dva zásahy laserem. Zteč vyvázla bez jediného škrábnutí, a navíc až na dva posbírala všechny prostředky elektronického boje, které Honor vypustila. Sondy budou muset projít generální opravou, než je bude možné použít znovu, nicméně jejich zachycení ušetřilo námořnictvu zhruba osmačtyřicet milionů dolarů a Henkeová by nic nedala za to, že Rubensteinova po¬sádka bude ještě rozjařenější než její lidé.
Admirál Sarnow neřekl ani slovo, ale jeho široký úsměv, když se přiloudal na můstek před závěrečnou fází ,bitvy‘, byl výmluvný. A komodor Bantonová byla spravedlivá žena. Vě¬děla, že se ona a její lidé nechali napálit, a prostřednictvím komunikátoru Honor osobně pogratulovala ještě dříve, než počítače dokončily výpočty konečných odhadů škod.
Nanejvýš úspěšné dva dny, když se to vezme kolem a ko¬lem, usoudila Henkeová. Od chvíle, kdy admirál Parks zmizel za hyperlimitem, uplynul už celý týden bez incidentů, což vyvolalo hluboký pocit úlevy, ale nijak to neoslabilo odhodlání eskadry vyvrátit jakékoliv výhrady, které by snad Parks mohl mít vůči jejímu admirálovi a kapitánovi jeho vlajkové lodi... a úspěchy několika posledních dní vypadaly jako skvělý první krok.
Samozřejmé, pomyslela si samolibě, to pro některé byl lepší krok než pro jiné. Eve Chandlerová se už doslova olizovala v očekávání příštího rozhovoru s taktickým důstojníkem Ne¬přemožitelného. Královský pohár za střelbu, to je něco! A Ivan Ravicz byl na vrcholu blaha jako stromová kočka s vlastním celerovým záhonem. Nový fúzní reaktor pracoval bez chyby a Agamemnón musel jet na doraz, aby stačil zrychlení, které Niké dodával skvěle vyladěný pohon. Dokonce i u George Mo¬neta viděli jeden či dva záblesky úsměvu, což bylo u spojova¬cího důstojníka historické prvenství.