„Přesně tak. Ti z nás, kdo touží po radikální reformě, by si měli raději včas uvědomit, že dosáhnout takového cíle bude dlouhý a náročný úkol. A ti, kdo se spíš než o reformu starají o vlastní moc - a takoví lidé v téhle místnosti jsou,“ dodal s neveselým úsměvem, „by si měli uvědomit, že bez alespoň nějaké reformy nebude za deset let čemu vládnout. Reformátoři potřebují moc, aby mohli jednat; mocichtivci potřebují refor¬mu, aby přežili. Na tohle nezapomínejte. Čas bojovat o po¬litická rozhodnutí přijde až potom, co legislativci padnou, ne dříve. Rozuměli jste?“
Přejel je chladnýma očima a uslyšel souhlasné mumlání.
„Dobrá.“ Zamnul si hřbet nosu a pokračoval v proslovu přes zdviženou ruku. „Nepochybně se všichni divíte, proč jsem vás sezval a říkám vám to všechno právě teď. Nuže,“ spustil ruku a nasadil tvrdý pohled, „mám pro to dobrý důvod. Všichni jste slyšeli zprávy o incidentech mezi námi a manťáky, je to tak?“ Jeho posluchači znovu přikývli a on si hořce odfrkl. „Sa¬mozřejmé, že jste je slyšeli. Média je omílají do omrzení a hrají na strunu krize, jen aby nám ucpali ústa. Co nám ale neříkají, je, že manťáci za nic nemohou. To my záměrně koordinujeme tyto incidenty jako předehru k rozhodujícímu útoku na Manti¬chorskou alianci.“
Kdosi hlasitě zalapal po dechu a Pierre znovu přikývl.
„Správně, konečně se do toho dali - poté, co nechali manťá¬ky zesílit a zakopat se v pozicích až po uši. Tohle nebude jako jiné naše ,války‘. Na to jsou manťáci tvrdý oříšek, a po pravdě řečeno, naši admirálové jsou příliš podělaní a neschopní.“ Tvář se mu zkřivila bolestí, ale pak znovu nasadil klidný výraz a na¬klonil se nad stůl.
„Ti idioti z Oktagonu narychlo splácali ,tažení‘ a prodali je vládě. Neznám všechny podrobnosti, ale i kdyby to byl ten nejlepší plán, jaký kdy vznikl, nevěřím, že by jej naše ná¬mořnictvo dokázalo provést. Rozhodně ne proti někomu tak dobrému, jako jsou manťáci. A vím, že už v prvních fázích je potkalo několik katastrof, které utajili dokonce i před Kvórem.“
Zachmuřeně se díval na posluchače, a když znovu pro¬mluvil, měl hlas víc než jen chraptivý. Zošklivěl mu nenávistí a oči mu zaplály.
„Mezi těmi katastrofami byla jedna, která se mé osobně dotýká. Můj syn a polovina jeho eskadry zahynuli - byli anihilováni - když prováděli jednu z těch jejich ,menších provo¬kací‘. Ti parchanti je prosté použili, zahodili bez užitku, a teď dokonce odmítají přiznat, že se jim něco stalo. Kdybych neměl ve vojsku vlastní zdroje...“
Zarazil se, divoce shlédl na své pěsti zaťaté na stole a v sá¬le bylo mrtvé ticho.
„Zde tedy máte můj motiv, dámy a pánové,“ řekl posléze a hlas měl přitom chladný a klidný. „Poslední kapka, která mnou pohnula od plánování a přemýšlení k akci. Ale jakkoliv osobní moje důvody mohou být, nezpochybňují nic z toho, co jsem řekl, ani mě nevehnaly do nějakého divokého nepro¬myšleného dobrodružství. Chci, aby mi ti parchanti, kteří mi pro nic zabili syna, za to zaplatili, a abych toho dosáhl, musím uspět. Což znamená, že vy všichni musíte uspět se mnou. Máte zájem?“
Pozvedl pohled k posluchačům a sledoval jejich výraz, když je zasáhla jeho výzva. Viděl jejich strach a úzkost - ale také jejich pokušení - a uvědomil si, že je má.
„Dobrá,“ řekl tiše a potlačil bolest v hlase. „My tady spo¬lečně s mými dalšími kontakty - včetně těch ve vojenských složkách, o kterých jsem se zmiňoval - máme sílu to provést. Ne hned. Potřebujeme náležité podmínky, správný sled udá¬lostí, ale ty přijdou. Cítím, že přicházejí. A až budou tady, máme eso v rukávu.“
„Eso v rukávu?“ opakoval někdo a Pierre vyprskl smíchem.
„Vlastně několik, ale já mám na mysli jedno zvláštní eso.“ Pokynul ke Canningovi, který pořád ještě stál za ním. „Ti z vás, kdo do dnešního večera pana Canninga neznali, se s ním se¬známili nyní. Co o něm nevíte - a on souhlasil, abych vám to prozradil - je, že pracuje pro Constance Palmerovou-Levyovou jako agent Vnitřní bezpečnosti.“
Tucet lidí zmateně a šokované vyskočilo ze židlí. Dva z nich se rozběhli k východu, ale Pierrův hlas přehlušil zmatek jako prásknutí bičem.
„Posaďte se!“ Jeho chladná autorita je zarazila a pohledem utišil vřavu, která propukla.
„Myslíte si, že by Wallace souhlasil, abych vám to řekl, kdyby nás chtěl zradit? A kdyby tomu tak bylo, myslíte si, že by na nás VB nečekala, už když jsme přiletěli? Proboha, vždyť všechno na dnešní noc zařizoval!“
Díval se na ně pohledem, ze kterého vyzařovalo pohrdání vůči jejich malověrnosti, aniž se zmínil, že nechat Canninga zařizovat schůzi byla jeho soukromá závěrečná zkouška spo¬lehlivosti bývalého legislativce.
Lidé, kteří vstali, znovu usedli a ti dva, kteří se rozběhli pryč, se schlíple vrátili k ostatním. Pierre počkal, až se všichni znovu posadí, a potom přikývl.
„To už je lepší. Samozřejmé byl do SOP nastrčen. Můžete mu to snad vyčítat? Vzali mu všechno, znectili a ponížili ho a potom mu nabídli způsob, jak to všechno získat zpátky. Proč by měl vůči vám cítit nějakou loajalitu? Vy jste pro něj přece byli nepřátelé, ne? Zrádci a buřiči, kteří by rádi zničili svět, ve kterém vyrostl!
Ale oni nepočítali s tím, co se může stát, až zaujme své místo.“ Ohlédl se po Canningovi a viděl jeho napětí a zaťaté čelisti. „On věděl přesné, jak ho zmanipulovali, a nezůstal mu žádný důvod, proč by měl být loajální vůči nim.
A tak poslouchal a podával hlášení jako hodný špiónek, ale současně přemýšlel o tom, co hlásí - a komu to hlásí. Nikdo z těch lidí, jejichž pomoc měl svého času právo očekávat, pro něj nehnul ani prstem. Jaký si myslíte, že měl pocit z celého systému?“
Všichni upírali pohled na Canninga a bývalý diplomat zvedl bradu a plamennýma očima jejich pohled opětoval.
„A potom byl jedné noci svědkem mého setkání se dvěma vůdci buněk UOP a neohlásil to. Vím, že to neohlásil, protože jsem jeho hlášení viděl.“ Usmál se sevřenými rty, když se na něj jeden nebo dva lidé překvapené podívali. „Ach ano, Wallace není můj jediný kontakt ve Vnitřní bezpečnosti. A tak když se rozhodl prozradit mi, kdo - a co - je, věděl jsem, že mi říká pravdu, alespoň pokud jde o jeho vztah k VB.
To se stalo před více než třemi roky, dámy a pánové. Za celou tu dobu jsem ho ani jednou nepřistihl při lži nebo při podvodu. On samozřejmě věděl, že ho zkouším. Kdyby to od něho byla léčka, nepochybně by v předstírání zašel hodně daleko, ale takhle dlouho by to nevydržel. Zvlášť s lákadly, které jsem mu podstrkoval, aby se pokusil mě zradit. Jako my všichni má i on své motivy, ale já mu zcela věřím a je význam¬nou součástí mechanismu, díky němuž tohle může fungovat.“ „Jak to?“ zeptal se někdo a Pierre pokrčil rameny. „Dostal se ke mně a k mým kontaktům s SOP blíž než všichni ostatní špehové, které na mne Palmerová-Levyová kdy nasadila. A minulý měsíc se oficiálně stal jedním z členů mého štábu. Oni o něm vědí, že moji činnost sleduje z nejbližšího okruhu, a my se velmi pečlivě staráme, aby všechno, co jim hlásí, bylo přesné. Až na to,“ zablýskl znovu potměšilý úsměv, „že oni netuší, kolik toho nehlásí.“
Někdo, kdo náhle pochopil, se zasmál a Pierre přikývl. „Přesně tak. Mají v něj takovou důvěru, že ho považují za svůj hlavní zdroj informací o mně, a on jim říká přesně to, co chci, aby věděli. Pochopitelné ne každý, kdo pracuje pro VB, je idiot a udržovat utajení bude pro nás i nadále nesmírně důležité, nicméně tu máme neocenitelný zdroj - a také člově¬ka, který je osobně těsně obeznámen s vnitřním chodem naší ,vlády‘. Už víte, proč o něm říkám, že je to eso v rukávu?“
Odpovědělo mu tiché mumlání souhlasu. Nechal je odeznít, pak se znovu naklonil nad stůl a tiše promluvil.