„Vypracoval jsem se svým štábem plány několika možných postupů pod společným kódovým názvem ,Perseus‘. Jeden předpokládá jako první krok obsazení Bazilišku, abychom mohli prostřednictvím Mantichorské křižovatky napadnout pří¬mo Mantichoru souběžnými útoky ze dvou větví červí díry: Bazilišek-Mantichora a Trevorova hvězda-Mantichora. Tento plán nám sice skýtá největší šanci získat moment překvapení a vyhrát válku jediným úderem, ale také s sebou nese největší riziko katastrofálních ztrát v případě, že se nám to nepodaří. Perseus dva je konvenčnější.

„Při vojenském tažení není nikdy nic jistého, pane prezi¬dente. Jak jsem řekl, mám vážné výhrady ohledně nedostateč¬nosti našich strojů a přístrojů. Současně mám ale za to, že máme rozhodnou početní převahu, a bojím se, že zaostávání našich technických možností se bude nadále pouze zvětšovat. Budu k vám naprosto upřímný, pane. Nechce se mi dobývat Mantichoru - ne proto, že bych si myslel, že by nás mohli porazit, ale protože nás mohou oslabit - ale pokud musíme bojovat, měli bychom se do toho pustit co nejdříve.“
„A když se do toho tedy pustíme, jak to konkrétně pro¬vedeme?“ zeptal se Jessup ostře.

Jessup zabručel, zamračené se opřel a Parnell stejným tónem pokračoval: „Zároveň jsme však vybudovali vlastní základny, abychom pokryli ty jejich, a jako útočníci budeme mít výhodu prvního úderu. Budeme vědět, kdy a kde máme v úmyslu skutečné za¬útočit; oni budou muset vykrýt všechny body, které bychom si mohli vybrat jako cíl útoku, a to navíc početně slabší flotilou. Nemyslím, že by nás mohli zastavit, když podnikneme rozsáh¬lou ofenzívu, ale pokoušou nás hůř než kdokoliv v minulosti,“ „Navrhujete tedy, abychom na ně zaútočili, nebo ne?“ otázal se Harris tiše. Parnell se po očku podíval na ministryni války, která mu pokynula, aby odpověděl. Odkašlal si.

„Proč si tedy kvůli nim děláme takové starosti?“ vyzvídal Jessup.
„Kvůli astrografii,“ poučil ho Parnell. „Manťáci už předtím měli výhodu vnitřní pozice; teď si obranné pásmo ještě pro¬hloubili. Pochybuji sice, že by bylo tak hluboké, jak by se jim líbilo - u Jelcinu to dělá sotva třicet světelných let - ale když teď uzavřeli mezeru u Hancocku, vybudovali celou síť navzá¬jem propojených opevněných zásobovacích a údržbářských základen podél celé hranice. To jim poskytuje výhodu předsunutého průzkumu a každá z těchto základen je také potenciál¬ním uzlem, ze kterého mohou napadat naše zásobovací linie, když proti nim budeme postupovat. Jejich hlídky už pokrývají všechny směry našeho přístupu, pane ministře, a až dojde na skutečné střílení, bude ještě hůř. Budeme se skrze ně muset probojovávat a dobývat základny, které nám leží v cestě, aby¬chom si chránili boky a týl, a to znamená, že budou předem znát směr našeho útoku a budou moci rozmístit své síly tak, aby se s námi střetli čelně.“

Admirál při těch slovech zpražil kosým pohledem Erika Grossmana a ministr školství zrudl. Katastrofální následky ,demokratizace vzdělávací soustavy‘ v Lidové republice byly bolavým místem vztahů mezi jeho ministerstvem a minister¬stvy hospodářství i války a slovní přestřelky mezi ním a Dumarestovou byly od doby, kdy se převaha mantichorské techniky zřetelně projevila, značně ostré.
„Mantichora rozhodně má vojenskou převahu,“ pokračoval Parnell, „ať už je ve skutečnosti jakkoliv výrazná. Na druhou stranu máme zhruba dvojnásobnou souhrnnou tonáž a čtyřicet procent jejich bojové stěny sestává z dreadnoughtů. Dreadnoughty RMN jsou sice větší než naše, jenže devadesát procent naší bojové stěny tvoří superdreadnoughty. Kromě toho máme více bojových zkušeností a jejich alianční partneři souhrnnou bojovou sílu příliš nezvyšují.“

„Ne tak dobře, jak bych si přál, pane,“ připustil Parnell. „Zdá se, že Mantichořané mají podstatné větší technický ná¬skok, než by si kdo ještě před čtyřmi roky myslel. Osobně jsem vyslýchal ty, kdo přežili operaci Endicott-Jelcin. Její zá¬věrečné akce se neúčastnil nikdo z našich lidí a nemáme žádné podklady, které by podpořily naše analýzy toho, co se tam ode¬hrálo, ale je naprosto zřejmé, že manťáci vyřídili bitevní křižník třídy Sultán s pouhým jedním těžkým křižníkem a jedním torpédoborcem. Samozřejmě masadská posádka Saladina zda¬leka nedosahovala našich standardů co do výcviku a zkušeností, ovšem i tak jsou tady indicie svědčící o nižších schopnostech našich strojů. Na základě toho, co se stalo Saladinovi, a z výpo¬vědí lidí, kteří přežili předchozí akce, odhadujeme, že technická vyspělost poskytuje jejich jednotkám pří stejné hmotnosti dvaceti až třicetiprocentní převahu.“
„Tolik určitě ne,“ namítl Jessup a Parnell pokrčil rameny. „Můj osobní instinkt mi říká, že to je až příliš střízlivý odhad, pane ministře. Přiznejme si, že jejich vzdělávací sou¬stava a organizace průmyslu jsou mnohem lepší než naše, a to se musí odrážet na jejich výzkumu a vývoji.“

„To stačilo, Duncane,“ ozval se Harris tiše. Jessup na něj chvilku upřeně hleděl a potom sklopil oči. Prezident pokračoval mnohem klidněji, než se cítil. „Obě operace schválila celá vláda a rád bych vám připomněl, že jakkoliv byly tyto neúspěchy okaté, většina našich ostatních operací uspěla. Nezabránili jsme sice Mantichořanům vybudovat Alianci, ale zajistili jsme si odpovídající protipozice. Zároveň snad všichni víme, že se roz¬hodujícímu střetnutí s Mantichorou nevyhneme.“ Všichni nešťastně přikyvovali a Harris se obrátil pohledem k velkoadmirálovi Amosu Parnellovi, veliteli Lidového námořnictva, který seděl vedle Dumarestové. „Jak vypadá skutečný poměr sil, Amosi?“

„Nebyli jsme připraveni,“ namítla Dumarestová. „Ještě jsme tehdy úplně nestrávili nové přírůstky a...“
„A moc jste si foukali,“ skočil jí do řeči Jessup s hrubým odfrknutím. „Nejdřív ta blamáž v Bazilišku a potom katastrofa v Jelcinu a Endicottu. Jediné, čeho jsme docílili, bylo, že si mohli vybudovat tu svou ,alianci‘, zatímco náš vojenský poten¬ciál zůstal stejný. Chcete mi vážně namluvit, že se nyní nachá¬zíme v relativně silnější pozici než tehdy?“

„To je nemožné,“ odsekla okamžitě Dumarestová. „Pane pre¬zidente, vy přece víte, že to nepřipadá v úvahu! Musíme udržo¬vat sílu loďstva na stávající úrovni - přinejmenším - dokud se nevypořádáme s Mantichorskou aliancí jednou provždy.“
De La Sangliere se zamračil, ale ani se na ni nepodíval. Očima téměř prosebně visel na prezidentovi. Při pohledu na jeho výraz se z nich však naděje vytratila.
„Měli jsme je vyřídit před čtyřmi roky,“ zavrčel Duncan Jessup. Ministr veřejné informovanosti byl podsaditý, věčně rozcuchaný chlapík, který si u veřejnosti pěstoval image nabručeného, avšak dobrotivého strýčka. Ministerstvo veřejné informovanosti bylo hlavním mluvčím vlády, její oficiální pro¬pagandistickou hlásnou troubou, avšak před dvaceti lety také ministerstvu veřejného zdraví vyrvalo úřad pro duševní hygienu. Jessup řídil policii pro duševní hygienu s chladnou a nemilosrdnou rázností, která někdy děsila i Harrise, a osobní vláda nad PDH z něho činila nejmocnějšího člena vlády hned po prezidentovi.

„Navrhuješ, abychom upustili od Walterových návrhů na snížení sociálních dávek?“ zeptal se George De La Sangliere. Korpulentní bělovlasý De La Sangliere nahradil Frankela ve funkci ministra hospodářství... nikoliv bez usilovné snahy tuto ,čest‘ odmítnout. Nikdo se zdravým rozumem nemohl chtít převzít odpovědnost za vetchou finanční strukturu republiky a De La Sangliere se při té otázce tvářil nešťastně.
„Já nevím, Georgi,“ vzdychl Harris a zamnul si hřbet nosu.
„Nerad to říkám, ale myslím, že to vlastně ani nemůžeme udělat,“ opáčil De La Sangliere. „Rozhodně ne, pokud nesníží¬me vojenské výdaje alespoň o deset procent.“

„V tom případě si myslím, že musíme velice vážné zvažovat možnost, že o vraždě věděl dopředu,“ prohlásil Harris zvolna. „Netvrdím, že měl něco společného s jejím naplánováním, ale pokud to byla oficiální práce UOP, mohl vědět - nebo mít po¬dezření - k čemu se chystají. A pokud to věděl a nic nám neřekl, mohlo to být proto, že je přesvědčen o nutnosti upevnit své vztahy s nimi i na náš úkor.“
„Opravdu si myslíš, že je to tak zlé, Side?“ otázal se Bergren a prezident pokrčil rameny.
„Ne, ani ne. Ale když budeme počítat s horší variantou, můžeme přežít, zatímco jestli UOP na vraždu kývla - a jestli o ní Pierre něco věděl, ale rozhodl se nám nic neříct - a my budeme předpokládat, že tomu tak není, mohli bychom se nechat vmanévrovat do závažné vnitropolitické chyby.“

„Jste si tím jistá?“

otázal se Harris po chvilce a Palmerová-Levyová pokrčila rameny.
„Víme, že už nějaký čas udržuje styky s SOP,“ řekla a Har¬ris přikývl. Strana občanských práv byla politickým křídlem UOP, otevřeně fungovala v rámci Lidového kvóra a kritizovala ‚politováníhodný, nicméně pochopitelný extremismus, do ně¬hož byli vehnáni někteří občané‘. Byla to otřepaná hra, avšak její přijetí poskytovalo vedoucím osobnostem kvóra často uži¬tečný spojovací kanál s podzemním členstvem UOP.
„Nevíme přesně, o čem spolu mluvili,“ pokračovala Palmerová-Levyová, „a jeho postavení mluvčího kvóra mu skýtá spoustu legitimních důvodů, proč se s nimi setkat. Ale podle všeho se s některými delegáty až příliš skamarádil.“

Tolik moci

v rukou nelegislativce vyvolávalo u všech nervo¬zitu, neboť dědičně vládnoucí rodiny spoléhaly na to, že Lidové kvórum zabezpečí formální,volby‘ tak, aby legitimizovaly je¬jich vládu. Jenže z Pierra šel strach. Sám se narodil jako dávkař a cestu ke své současné moci si prorazil všemi možnými špina¬vými triky, jaké může ctižádostivý člověk vymyslet. Některé z nich dosud nenapadly ani samotné legislativce, a třebaže zatím věděl, na které straně je chléb namazaný a držel se jejich pokynů, byl čím dál nenasytnější.

„Zdá se,“ řekl prezident konečně a pečlivě přitom volil slo¬va, „že musíme alespoň pro tuto chvíli předpokládat, že UOP tento atentát schválila.“
„Obávám se, že s tím musím souhlasit,“ připustila Palme¬rová-Levyová nešťastně. „A po pravdě řečeno, stejné starosti mi dělají zprávy, že se do vedení UOP dere Rob Pierre.“
„Pierre?“ Prezidentův hlas zazněl skutečně překvapeně a šéfka bezpečnosti přikývla ještě nešťastněji než předtím. Ro¬bert Stanton Pierre byl nejvýznamnější vůdce dávkařů. Nejenže se těšil podpoře téměř osmi procent voličských hlasů dávkařů, ale momentálně sloužil také jako mluvčí Lidového kvóra, ,de¬mokratické platformy‘, která dávala vůdcům dávkařů instrukce, jak mají hlasovat.