Honor

spěšně odložila hrnek s kakaem stranou a prohrábla si rukou vlasy. Ty byly dosud příliš krátké na splétání do copu, jaký nosila většina důstojnic, nicméně je bylo s ohledem na jejich novou délku obtížnější udržet uspořádané a Honor po­cítila vroucné přání, aby se jí předem dostalo nějakého varo­vání, že se Sarnow může ozvat. Trhla sebou, když se jí prsty při spěšném a prudkém pročesávání zachytily v zacuchaném prameni, a potom si škubnutím narovnala blůzu. Měla na sobě jednu ze starších a pohodlnějších uniforem, už trochu obno­šenou a s maličko roztřepenými prýmky, a děsila se, jak bude! reagovat MacGuiness, až zjistí, že Honor poprvé pozdravila svého admirála v něčem tak nedůstojném, ale na převlečení nebyl čas. Zbrusu nový kapitán vlajkové lodi nenechá svého admirála čekat, když se konečně dostane k tomu, aby mu za­volal.

Znovu si povzdechla.

Čekala ji ještě spousta dalšího papí­rování a uvědomovala si, že by se do něho měla rovnou pustit, ale ta představa ji ani v nejmenším nelákala. V hloubi duše se jí zachtělo sejít k fúznímu tři a obhlédnout situaci, jenže lidé kapitána Tankersleye by asi nebyli příliš potěšeni, kdyby jim kapitán Niké nahlížel přes rameno. Na druhou stranu cítila, že se u ní vyvíjí vážný případ kabinofobie, komplikované aler­gickou reakcí na papírování. Možná by si měla zajít na hodinku do tělocvičny...

Komunikátor zacvrlikal a Honor s jistou úlevou stiskla tlačítko.

„Tady kapitán.“

„Spojovací úsek, madam,“ ozval se hlas komandér-poručíka Moneta. „Mám pro vás osobní signál z Nezadržitelného. Volá admirál Sarnow.“

Honor usilovně pracovala a soustředěně se mračila, zatímco se jí prsty míhaly nad klávesnicí. Občas se jí zdálo, že námoř­nictvo je ve skutečnosti poháněno hlášeními a zprávami, ne termojadernými reaktory. Nemělo to konce a lodní správa byla snad ještě horší než osobní správa - hlavně když byl některý z kapitánů Jejího Veličenstva tak neopatrný, že rozbil loď, kte­rou mu lordi admirality svěřili. Že by nějací psychologové na­vrhli Jejich lordstvům, aby vydávali tolik formulářů za účelem zostřeného trestu pro takové hříšníky?

Dokončila poslední úpravy doprovodného dopisu k Raviczovu hlášení, připojila odkaz na zprávu kapitána Tankersleye, adresovala kopie všech příslušných dokumentů admirálu Sarnowovi, admirálu Parksovi a třetímu vesmírnému lordu Danversové, stavitelům Niké a výstupní kontrole Héfaista, potom elektronickým perem načmárala podpis a s úlevným povzdechem přitiskla palec na snímací panel. Od této chvíle to všechno spočívalo v rukách dokařských krys a ona tomu byla hluboce ráda.

Opřela se a napila se kakaa, které jí MacGuiness zanechal u lokte. Bylo čerstvé a horké, třebaže si ani nevšimla, kdy jí je přinesl. V duchu si poznamenala, aby mu později poděkovala.

Komandér-poručík mluvil tiše, i ve ztichlé kabině téměř neslyšně, a díval se dolů na své ruce.

„Když jsme skončili v Bazilišku, zpočátku jsme jí dávali za vinu, že nás tam dostala ona. Nebyla to její chyba, ale to neměnilo nic na tom, jak jsme to cítili, a dávali jsme jí to znát. Ale v době, kdy to tam všechno vypuklo, už bychom za ní šli třeba do pekla. A hádám, že přesně to jsme tenkrát udělali... a udělali bychom to znovu.“

Webster si uvědomil, jak se rozhorlil, a začervenal se. „Pro­miňte, pane. Nevím, jestli jste chtěl vědět zrovna tohle, ale—“ Téměř bezmocně pokrčil rameny.

S podivné zranitelným výrazem v modrých očích pohlédl na admirála. Sarnow jeho pohled dlouze a mlčky opětoval, a potom přikývl.

„Děkuji vám, Samueli,“ řekl tiše. „Přesně tohle jsem chtěl vědět.“

Webster se v křesle schoulil, a protože admirálovy myšlenky neznal, přál si, aby se ho Sarnow raději nezeptal. Připadalo mu neloajální probírat kapitána Harringtonovou s jejím součas­ným nadřízeným. Jenže už není jejím spojovacím důstojníkem; je spojovacím důstojníkem admirála Sarnowa.

„Není mi zcela jasné, na co přesně se ptáte, pane,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Já vím, že vám to není příjemné, Samueli, ale jste jediný člen mého štábu, který se s ní skutečně setkal, a...“ admirál rozhodil rukama, protože se mu nechtělo vysvětlovat pohnutky svého zájmu, a Webster vzdychl.

„V tom případě, admirále, mohu říci jen tolik, že ona je prostě nejlepší,“ prohlásil nakonec. „Když nás odsoudili k Ba­zilišku, měli jsme pár vážných problémů a kapitán... no prostě si s nimi poradila, pane, a přitom jsem ji ani jednou za celou dobu neslyšel zvýšit hlas. Víte sám, jak služba v Bazilišku svého času vypadala, a my jsme také nebyli zrovna ta nejlepší posádka, jakou by mohl nějaký kapitán dostat. Rozhodně ne, když jsme tam dorazili. Ale když jsme odlétali, přísahám, admi­rále, že jsme nejlepší byli!“

Sarnow se opřel, překvapený Websterovým zanícením, a spojovací důstojník odvrátil pohled, než v řeči pokračoval.

„Kapitán přiměje své lidi, aby ze sebe vydali všechno - někdy dokonce víc, než by vůbec kdy sami tušili - a vlastně to není tím, co dělá. Je to tím, jaká je, pane. Prostě jí věříte. Víte, že vás nikdy nenechá na holičkách, a když spadnete do pořádné šlamastiky... víte, že jestli vás z ní někdo dokáže vy­vést, pak je to ona. Já jsem spojovací důstojník, ne taktický specialista, ale v Bazilišku jsem toho viděl dost na to, abych poznal, jak dobrá doopravdy je. Nevím, jestli se vám doneslo, jak nám lodní správa tenkrát očesala výzbroj, admirále, ale byli jsme na tom zoufale. Všichni jsme to věděli od začátku, ale kapitán se do toho s námi přesto pustila. Liďáci nás osolili, že z nás zbyl jen vrak, pane - tři čtvrtiny našich lidí zahynuly nebo byly zraněny - ale ona neuhnula ani o píď a nakonec je nějak vyřídila. Nevím, jestli by to dokázal někdo jiný, ale ona to dokázala.“

Spoustu z nich dokázal vyloučit jako dílo lidí, kteří na její úspěchy žárlili, a admiralita by sotva svěřila velení na Niké důstojníkovi, o němž by měla pochyby. Ale vždycky zde bylo celé spektrum osobních vlivů a podle všech příznaků se admirál White Haven rozhodl, že si kariéru Harringtonové vezme do jisté míry za svou věc. Sarnow White Havena dobře znal a je­ho očividná partyzánština nejspíš odrážela upřímné osobní pře­svědčení, že Harringtonová je právě tak dobrá, jak dávaly tušit její záznamy. Ostatně podporovat vynikající nižší důstojníky patřilo k admirálové práci. Jenže White Haven byl v minulosti vyhlášený odmítáním využívat svůj vliv kvůli komukoliv, což přirozené vrhalo zvláštní světlo na jeho současné úsilí ohled­ně ní.

Ovšem bez ohledu na to, co si o ní kdo myslí, ona je nyní kapitánem Sarnowovy vlajkové lodi. Potřeboval znát ženu, která se skrývala za těmi historkami, nejen její ,úřední‘ záznam. Proto potřeboval informace od někoho, kdo ji zná, a Webster nebyl jen tak obyčejný nižší důstojník. Navzdory svému mládí viděl Samuel Webster při společenských i profesionálních pří­ležitostech patrně víc důstojníků než Sarnow. Pod velením Har­ringtonové také přišel k vážnému zranění, což by mělo vyvážit jakýkoliv sklon si ji idealizovat. A kromě toho byl vnímavý a bystrý a Sarnow jeho úsudku věřil.

„Já...“ Webster se odmlčel a odkašlal si, zaražený tou nečeka­nou žádostí. Sarnow trpělivě vyčkával, až si uspořádá myšlen­ky. Personál RMN se málokdy dočkal vyzvání, aby se vyjádřil k výše postaveným osobám, zejména ke svým bývalým velite­lům, a admirál zásadně nesnášel důstojníky, kteří k tomu lidi podněcovali. Ale svou žádost zpátky nevzal. Admirál Parks vlastně neřekl nic, nicméně jeho výhrady vůči Harringtonové byly jasně patrné ve způsobu, kterým nic neřekl.

Honor Harringtonová měla větší bojové velitelské zkuše­nosti než jiní dva libovolní důstojníci jejího věku dohromady. Nic z toho, co se Sarnow dočetl v její osobní složce, by nemělo v žádném admirálovi vzbudit rozmrzelost nad tím, že bude mít pod svým velením tak schopného kapitána, avšak Parks očividně rozmrzelý byl. Věděl snad něco, co Sarnow nevěděl? Něco, co v jejích osobních spisech nebylo?

Samozřejmě Parks byl v ohledech vojenské etikety vždycky hnidopich. Nikdo mu nemohl upřít, že je to muž na svém místě, ale dokázal být k uzoufání škrobený - po pravdě řečeno, byl studený jako psí čumák - a Sarnow o Harringtonové zaslechl leccos. Samozřejmě také věděl, že o každém se šíří nějaké ty fámy, zejména když šlo o důstojníka, který dokázal to, co ona; problém spočíval v odlišení, které povídačky se zakládají na skutečnosti, a které na fantazii. Jemu dělaly starosti povésti o její vznětlivosti - ba až aroganci - a měl silné podezření, že tytéž zprávy dělají těžkou hlavu i Parksovi.

„Výborně,“ řekla Honor. „Pokud mám loď někomu svěřit, kapitáne, jsem ráda, že to je alespoň někdo, kdo se hned pustí do práce.“

„Ó to ano, mylady!“ obrátil se Tankersley se širokým úsmě­vem od inspekce přepážek. „Žádná správná dokařská krysa nechce mít na krku kapitána hvězdoletu. Nebojte se. Vyexpe­dujeme vás odsud co nejrychleji.“

Když zazněl vstupní zvonek, admirál Mark Sarnow vzhlédl a stiskl tlačítko.

„Ano?“

„Spojovací důstojník štábu, pane,“ oznámila hlídka a Sar­now spokojeně přikývl.

„Ať vstoupí,“ řekl a usmál se, když se průchod otevřel a vpustil dovnitř vytáhlého, klátivě se pohybujícího zrzka v uni­formě komandér-poručíka. „Nu, Samueli? Nesete zprávu z opravárenské základny?“

„Ano, pane.“ Komandér-poručík Webster mu podal záznam­ník. „Odhady kapitána Tankersleye ohledně oprav Niké, pane.“

„Á.“ Sarnow převzal záznamník a položil si jej na stůl. „Pře­čtu si to později. Napřed mi řekněte ty špatné zprávy.“

„Není to tak zlé, pane.“ Websterův úřední výraz se také změnil v úsměv. „Kryt je samozřejmé zralý na odpis, pane, ale kapitán Tankersley má za to, že výměnu zvládne za čtrnáct týdnů.“

„Čtrnáct týdnů?“ Sarnow se poškrábal v rozježeném kníru, zelené oči zamyšlené. „Nelíbí se mi ani to, ale máte pravdu - je to lepší, než čeho jsem se obával.“ Opřel se, stále si přitom hladil knír a potom přikývl. „Informujte admirála Parkse, že podle mého názoru můžeme nechat Nezadržitelného odletět podle původního rozvrhu, Samueli.“

„Ano, pane.“ Webster se krátce vypjal do pozoru a obracel se k odchodu, ale Sarnow ho zvednutím ruky zadržel.

„Ještě chvilku, Samueli.“ Komandér-poručík se zastavil a admirál ukázal rukou na křeslo. „Posaďte se.“

„Ano, pane.“ Webster klesl do křesla. Sarnow se mračil do stolu a pomalu se ve svém křesle otáčel sem a tam. Pak opět pohlédl spojovacímu důstojníkovi do očí.

„Vy jste byl v Bazilišku s lady Harringtonovou?“ Vyslovil to spíš jako konstatování než jako otázku a Websterův pohled se rozostřil vzpomínkou. Reflexivně pozvedl ruku k hrudi, ale hned ji zase spustil a přikývl.

„Ano, pane. Byl.“

„Povězte mi o ní něco.“ Sarnow se v křesle zhoupl dozadu a pozoroval komandér-poručíkovu tvář. „Četl jsem samozřejmě její záznamy, ale nemám z toho žádný ucelený dojem o její osobnosti.“

mylady,“ opáčil Tankersley už váž­něji. „Nemáte k dispozici dostatečně velkou přístupovou cestu, kterou bychom dovnitř mohli náhradu dopravit, takže budeme muset loď otevřít až k reaktorovému sálu.“ Založil ruce v bok, začal se zvolna otáčet, přejížděl pohledem obrovskou, dosud neposkvrněnou místnost a v očích měl nešťastný výraz.

„Kdyby Niké byla menší loď, stačilo by odpojit nálože a vy­jmout nouzový panel, ale tady to nepůjde.“

Honor chápavě přikývla. Stejně jako u většiny obchodních lodí byly reaktorové sály torpédoborců a lehkých křižníků - včetně některých menších těžkých křižníků - opatřeny odstřelovací stěnou, což jim umožňovalo jako poslední východisko v případě tísně odhodit selhávající reaktory. Avšak větší válečné lodě to učinit nemohly, pokud jejich konstruktéři nechtěli zá­měrně udělat reaktory zranitelnější, než bylo třeba. Niké měla na délku kilometr a půl, největší šířku přes dvě stě metrů a její reaktory byly pohřbeny hluboko uvnitř trupu podél podélné osy. To je sice chránilo před nepřátelskou palbou, ale zároveň to znamenalo, že se v případě zásahu musela spolehnout na bezpečnostní zařízení... a počítat s tím, že k reaktorům nebyl zvenčí snadný přístup.

„Budeme se muset dostat přes vnější pancíř a spoustu pře­pážek, mylady, a potom je tam budeme muset zase namontovat zpátky,“ pokračoval Tankersley. „Sice na to jsme vybaveni, ale odhaduji, že to potrvá nejméně dva měsíce - ale spíš čtrnáct až patnáct týdnů.“

„Zvládl by to Héfaistos rychleji, kdybychom se vrátili na Mantichoru?“ Nasadila co nejneutrálnější tón, ale jestli se Tan­kersley cítil tou otázkou nějak uražen, nedal to nijak najevo.

„Ne, mylady. Jistě, Héfaistos má rozsáhlejší pomocné pro­vozy, ale pochybuji, že by proti nám byl rychlejší o víc než o týden, a cestou tam a zpátky ztratíte dvakrát tolik.“

„Toho jsem se bála,“ vzdychla Honor. „Nu, zdá se, že jsme ve vašich rukách. Kdy můžeme začít?“

„Do hodiny sem naženu techniky, aby zjistili rozsah po­škození,“ slíbil Tankersley. „Sice máme ještě spoustu práce s rozšiřováním stanice, ale myslím, že můžu rozvrhem trochu zamíchat a od příští hlídky začít odpojovat ovládací vedení. V doku dva mám jednu plechovku s otevřeným zadním gravi­torovým prstencem a moje venkovní čety budou potřebovat ještě asi den na to, aby ji zavřely. Ale jakmile s tím budou hotovy, Niké dostane absolutní prioritu.“

„Rozhodně se vynasnažíme, mylady.“

Tankersley měl hlubší hlas, než jí utkvělo v paměti, duněl mu hluboko v hrudi a současně s tím se jí do mozku prodral pramínek pocitů někoho jiného. Nimitz se napojil na Tankersleyovy emoce, jak se to naučil dělat od Jelcinu. Honor si na to ještě zdaleka nezvykla, proto zvedla ruku a naznačila mu, aby toho nechal. Ale ještě než tak učinila, rozpoznala u druhého kapitána stejné rozpaky, stejný pocit nejasné lítosti nad tím, za jakých okolností se setkali poprvé.

„Děkuji,“ řekla již přirozeněji a ukázala na sondážní přístroj. „Komandér Ravicz mi právě ukazuje poškození. Podívejte se také, kapitáne.“

Tankersley zběžné pohlédl na displej, potom se podíval dů­kladněji a sešpulil rty v tichém hvízdnutí.

„Po celé délce?“ Na Raviczovo zkourmoucené přikývnutí svraštil jedno obočí, ušklíbl se a potom se kysele usmál na Honor. „Tyhle nové slitiny budou skvělé, mylady - jakmile vyzkoumáme, co se v nich vlastně při zpracování děje.“

„To ano.“ Honor zaškubalo v koutcích úst a poklepala na generátor. „Předpokládám správně, že nás čeká kompletní vý­měna?“

„Obávám se, že ano, madam. Mohli bychom se sice pokusit to svařit, ale dobrých dvacet metrů dlouhý svar přímo napříč průčelím asi nebude to pravé řešení. Nikdo nepředpokládal, že by tahle věc vůbec mohla prasknout, a podle předpisů se záplatování smí použít až jako poslední možnost. Bojím se, že trhlina se táhne přímo přes dvě nosné vzpěry a přes přívodní vodíkový kanál číslo dva. Je dost pravděpodobné, že bychom kryt beztak museli vymontovat, a raději bych vás nepouštěl pryč jen s provizorně opravenou jednotkou, která může bez výstrahy kdykoliv znovu vysadit. Moji lidé se ten kryt mohou pokusit záplatovat, až jej budou mít v dílně. Když to půjde - a když po správce vyhoví normám, o čemž pochybuji - můžeme jej uskladnit pro pozdější použití. Tou dobou už může být Niké dávno v provozu s novým krytem.“

„Vy máte po ruce náhradní?“

„Ano, jistě. Máme hromady náhradních dílů prakticky na všechno.“ Tankersley se netajil pýchou na svou novou operační základnu a Honor při jeho zjevné chuti pustit se do práce roztála ještě víc.

„S jakým časovým výhledem můžeme počítat?“ zeptala se.

„Tady, madam,“ řekl Ivan Ravicz nešťastné. „Vidíte to?“

Honor si upřené prohlížela displej sondážního přístroje a po­tom stáhla levý oční důlek, aby přepnula oko na mikroskopický režim. Sehnula se blíže ke krytu a zašklebila se, když to koneč­ně našla. Nepatrná trhlina, rovná jako podle pravítka, byla téměř neviditelná - i kybernetickým okem jí dělalo potíže ji zahlédnout - ale byla tam, táhla se úhlopříčně z rohu do rohu a dosahovala téměř k palubě.

„Vidím ji.“ Vzdychla. „Jak to, že ji neodhalila výrobní kon­trola?“

„Protože tam nebyla.“ Ravicz se poškrábal na nose, v hlu­boko vsazených očích měl ještě truchlivější pohled než jindy, a znechuceně do generátoru kopl. „Je to vada atomové mřížky, skippere. Připadá mi to jako stará dobrá krystalizace, i když by k ní u nových syntetických slitin docházet nemělo. K vlast­nímu prasknutí došlo až po tom, co jsme přešli na normální provozní cyklus.“

„Aha.“ Honor přestavila oko na normální vidění a narovnala se. Na hlavě přitom pocítila lehký tlak Nimitzovy ruky, jak se přizpůsoboval jejímu pohybu.

Niké měla stejně jako Honořina předchozí loď tři termo­jaderné reaktory, avšak její energetické nároky byly ve srovnání s těžkým křižníkem obrovské. HMS Neohrožený by sice doká­zal operovat na jediný reaktor, avšak Niké potřebovala nejmé­ně dva, takže jako záložní mohl sloužit jen jeden. Aby se dala považovat za plně bojeschopnou, potřebovala mít fúzní tři v provozu, jenže jak to tak vypadalo, jeho oprava bude trvat mnohem déle, než se Honor odvažovala pomyslet.

Uvítací depeše od admirála Parkse byla dokonale uhlazená, avšak ona za ní vycítila chlad a za daných okolností by byla jen ráda, kdyby vina padla na dokařské krysy z Héfaista. Neměl-li Parks oprávněný lidský cíl pro svou nespokojenost, mohl by snadno usoudit, že kapitán Niké měl vědět, že se to může stát... a podniknout takové kroky, aby se to nestalo.

„V tom případě předpokládám, že bychom...“

Zmlkla a otočila hlavu, protože na plátech paluby za ní za­zněly kroky. Lehce sevřela rty, když spatřila muže kráčejícího po boku Miky Henkeové. Byl malý, temenem dosahoval Honor právě k rameni, ale byl pevné a mohutně stavěný. Tmavé vlasy, delší, než předepisovala současná móda, měl pod černým bare­tem stažené do úhledného ohonu. Na rukávech se mu skvěly stejné čtyři zlaté pruhy jako jí, avšak na límci měl čtyři zlaté knoflíčky mladšího kapitána, nikoliv jednu planetu jmenova­ného kapitána. Nimitz se zavrtěl Honor na rameni, jak u ní vy­cítil náhlý příval odporu, který v ní vyvolaly asociace - a pocit viny za to, že něco takového cítí.

„Promiňte, že jdeme pozdě, madam,“ omluvila se Henkeová formálně. „Když jsme zakotvili v doku, měl kapitán Tankersley jinou práci, kterou nemohl hned opustit.“

„Nevadí, Miky.“ Honořin soprán zněl chladněji, než jak by se jí líbilo, nicméně napřáhla ruku. „Vítejte na palubě Niké, kapitáne. Doufám, že nám ji rychle postavíte na nohy.“

Parks přikývl

a při odchodu z brífingové místnosti pokynul svému náčelníkovi štábu, aby šel s ním. Komodor Capra se zařadil po jeho pravém boku. Parks se ohlédl, aby se ujistil, že jsou z doslechu, a povzdechl si.

„Harringtonová,“ zamumlal. „To nám ještě scházelo.“

„Je to vynikající důstojník, pane,“ opáčil Capra a Parksovi se zachvělo chřípí tichým odfrknutím.

„Je to zatracené třeštidlo a vůbec se neumí ovládat!“ Capra neřekl nic a Parks se ušklíbl. „Ano, o jejích bojových zázna­mech vím všechno,“ řekl nakvašeně, „ale měli by ji držet na vodítku! V Bazilišku sice odvedla dobrou práci, ale mohla se přitom chovat diplomatičtěji. A ta věc s napadením vyjedna­vače v Jelcinu...“

Zavrtěl hlavou a Capra se kousl do jazyka. Na rozdíl od Parkse se komodor s ctihodným Reginaldem Housemanem, doktorem věd, osobně setkal a byl přesvědčen, že ho Harring­tonová nechala vyváznout snáz, než si zasloužil. Nemohl však čekat, že s ním admirál bude tento názor sdílet, a tak oba chvíli kráčeli mlčky, když tu se Parks náhle prudce zastavil a plácl se do čela.

„Panebože! To byl Houseman, koho zmlátila, že?“

„Ano, pane.“

„To je skvělé. Prostě nádhera! A Housemanův bratranec je náčelníkem štábu oddílu těžkých křižníků Sarnowova dopro­vodu. Už se nemůžu dočkat, až se ti dva setkají!“

Capra bezvýrazně přikývl. Vstoupili do výtahu, Parks začal vyťukávat kód cíle cesty a spíše pro sebe než pro svého společ­níka pokračoval:

„Přesně tohle jsme potřebovali.“ Vzdychl. „Dva raplové, jeden z nich kapitán vlajkové lodě toho druhého, a nejlepší podmínky pro okamžité nepřátelství mezi ní a náčelníkem štábu eskadry křižníků!“ Unaveně zavrtěl hlavou. „Mám tako­vý pocit, že tohle bude hodně dlouhá služba.“

„V tom případě mám za to, že jsme záležitosti pro dnešní dopoledne vyčerpali,“ řekl, vstal, aby dal najevo, že porada skončila, a zamířil k průchodu.

Ten se před ním otevřel a příkazník spojovacího úseku, který k nim spěchal z druhé strany, se překvapeně zarazil, když se ocitl přímo před svým admirálem.

„Ehm, promiňte, sire Yanceyi. Nesu důležitou zprávu pro kapitána Beasleyovou.“

Parks mu pokynul, aby šel dál. Štábní důstojnice od něj převzala zprávu, přelétla očima text a podrážděně mlaskla. „Problémy, Thereso?“ zeptal se Parks. „Asi před třiceti minutami zachytil dálkový průzkum přilétající loď, pane,“ odpověděla Beasleyová a ohlédla se po Sarnowovi. „Zdá se, že dorazila vaše vlajková loď, admirále. Bohužel není zrovna v bojové formě.“

Podala záznamník kontradmirálovi a pokračovala směrem k Parksovi:

„Niké utrpěla vážnou technickou poruchu, pane. Zadní fúzní reaktor je zcela odstaven. Podle předběžné prohlídky lodního inženýra je v krytu generátoru primární magnetické komory trhlina.“

„Stavitelům muselo při kontrole něco uniknout,“ souhlasil Sarnow, stále začtený do hlášení. „Vypadá to, že budeme muset celou sestavu vymontovat.“

„Nějací mrtví nebo zranění?“ vyzvídal Parks.

„Ne, pane,“ ujistila ho Beasleyová.

„Nu, díky Bohu za to.“ Admirál si povzdychl, pak se suše zasmál a zavrtěl hlavou. „Nechtěl bych teď být v kůži jejího kapitána. Představte si, že se s nejnovějším bitevním křižníkem Loďstva hlásíte do první služby a musíte svému veliteli stanice oznámit, že máte výkon omezený na dvě třetiny!“ Znovu za­vrtěl hlavou. „Kdo vůbec je ten nešťastník?“

„Hraběnka Harringtonová, pane,“ odpověděl Sarnow a zvedl oči od záznamníku.

„Honor Harringtonová?“ opáčil Parks překvapeně. „Myslel jsem, že je ještě na nemocenské.“

„Podle téhle zprávy už ne, pane.“

„Dobrá, dobrá.“ Parks si zamnul bradu a potom se podíval zase na Beasleyovou. „Upozorněte loděnici a ať si pospíší s po­drobnou prohlídkou, Thereso. Nechci mít tu loď mimo provoz déle, než bude nezbytně nutné. Kdyby se ukázalo, že bude rychlejší ji poslat zpátky na Héfaista, chci o tom vědět co nej­dříve.“

„Ano, pane. Hned to zařídím.“

„Dekuji.“ Parks na okamžik položil ruku Sarnowovi na ra­meno. „Zdá se, admirále, že váš přesun na novou vlajkovou loď se poněkud odkládá. Prozatím vám tu pozdržím Nezadrži­telného. Kdyby bylo nutné poslat Niké domů, admiralita vám určitě pošle náhradu dříve, než budu muset Nezadržitelného uvolnit.“

„Děkuji, pane.“