„Nejsem si jistá, jestli by to byl dobrý nápad, pane,“ namítla Konstanzakisová. „Liďáky už hlídá jedna eskadra lehkých křiž­níků a oni to vědí. Když tam přisuneme lodě bojové stěny, zvýšíme riziko. Takové rozmístění by sice dávalo dokonalý smysl v případě, že by už byli přichystaní zmáčknout tlačítko, ale pokud chtějí jenom vyvolat incident, dali bychom jim tím vynikající příležitost bez ohledu na hranice teritoriálního pros­toru.“

„Právě jsme se víceméně shodli, že pokud opravdu touží po incidentu, nejsme s to jim v jeho vyvolání zabránit, dame Christo,“ namítl Sarnow. „Když tady budeme dřepět a čekat, až se projeví, jenom jim tím poskytujeme výhodu výběru místa a času. Ale pokud na ně trochu zatlačíme, mohli by usoudit, že jim to za to riziko nestojí. I v případě, že by na to takto nepohlíželi a rozhodli se, že budou pro změnu tahat za pilu oni, budeme v dobré pozici, abychom zasáhli. Je nepravdě­podobné, že by nás skutečně napadli, když jim budeme stát za zády - ale jestli to udělají, budeme mít dost sil, abychom je mohli podetnout v kolenou.“

„Já bych spíš souhlasil s dame Christou,“ opáčil Parks peč­livě neutrálním hlasem. „Nemá smysl jim ještě pomáhat chřes­tit šavličkami, admirále Sarnowe. Samozřejmě pokud se situace změní, mohu svůj názor na přiměřenost reakce změnit.“

Podíval se Sarnowovi do očí a kontradmirál po nepatrném zaváhání přikývl.

„Dobrá. V tom případe, admirále Tyrele—“ Parks se ohlédl na druhého ze svých velitelů bitevních křižníků, „—rozdělíme vaši eskadru. Pošlete dvě lodě k Yoriku a po třech do Zanzibaru a Alizonu. Kapitán Hurston—“ kývl hlavou směrem ke svému operačnímu důstojníkovi, „—vám přidělí přiměřené počty kry­cích jednotek.“

„Ano, pane.“ Tyrel se tvářil nešťastně a Parks mu to nevyčí­tal. Rozdělení eskadry nejen zvyšovalo zranitelnost každé jed­notky, ale také degradovalo Tyrela z velitele eskadry na velitele divize. Na druhou stranu tak budou mít vysokého důstojníka na Zanzibaru, který byl nejcitlivějším místem oblasti Parksovy odpovědnosti. Navíc, pomyslel si, jakmile se Sarnowovy bitev­ní křižníky shromáždí tady v Hancocku, bude mít jejich agre­sivního velitele pod dohledem.

Rozhlédl se kolem stolu,

kde zavládlo ticho. Několik oka­mžiků nikdo nepromluvil a potom Konstanzakisová znovu poklepala na složku před sebou.

„Přinejmenším bychom měli posílit hlídky v Zanzibaru, pane. Možná by byl dobrý nápad rozdělit jednu z eskader bi­tevních křižníků na menší oddíly a ty rozmístit do všech tří soustav. Uchovali bychom si tak převahu v těžkých lodích nad současným soustředěním sil na Seafordu a zároveň bychom uklidnili spojence a dali liďakům najevo, že jim nic nedovolí­me.“

Parks opět přikývl, třebaže představa rozptýlení bitevních křižníků po malých skupinkách, které by sotva odolaly soustře­děnému útoku, mu zrovna přitažlivá nepřipadala.

Chystal se promluvit, ale Mark Sarnow si odkašlal jako první.

„Myslím, že bychom namísto toho měli uvažovat o vysunutí sil do předpolí, pane,“ navrhl Parksův podřízený velitel eskadry klidně.

„Jak daleko, admirále?“ Ta otázka vyzněla ostřeji, než měl Parks v úmyslu, ale Sarnowa to z rovnováhy nevyvedlo.

„Přímo na hranici dvanácti hodin letu od Seafordu devět, pane,“ odvětil a zpod stolu se ozvalo šoupání nohou. „Nemlu­vím o trvalé přítomnosti, ale o delším období. Současně budeme v našem vlastním prostoru provádět cvičení, které Rollinse určité znervózní. Pokud by chtěl proti naší přítomnosti pro­testovat, nebude se mít o co opřít, ale pokud si s něčím začne, budeme dost blízko na to, abychom udrželi síly soustředěné a zůstali mu v patách až k jeho zamýšlenému cíli, ať už bude jakýkoliv.“

Otázka

samozřejmě zní—“ Parksův bodrý úsměv nedo­provázel žádný záblesk v očích „—co mají opravdu za lubem. Nějaké poznámky?“

„Já bych se klonila spíš k představě provokací a incidentů,“ ozvala se po chvíli admirál Konstanzakisová. Vysoká a kostnatá velící důstojnice Osmé eskadry superdreadnoughtů se mírně naklonila, aby pohlédla podél stolu Parksovi do očí, a pokle­pala ukazováčkem na složku počítačových výpisů před sebou. „Podle těchto zpráv aktivita OFZ roste, a pokud Haveňané tou­ží po levném a málo riskantním incidentu, je Osvobozenecká fronta jejich nejlepší šancí. Už nyní poskytují útočiště tomu takzvanému ,loďstvu‘ OFZ. Kdyby se rozhodli podpořit také rozsáhlejší teroristickou kampaň proti chalífově vládě...“ Po­krčila rameny a Parks přikývl.

„Zebe?“ nadhodil.

„Ta možnost tu jistě existuje, pane, nicméně dostat význam­nější podporu do Zanzibaru přes chalífovo námořnictvo a lehké síly, které jsme tam jako zabezpečení rozmístili my, by pro ně byl značný problém. Chalifát s republikou přerušil diploma­tické styky a uvalil embargo na havenský obchod poté, co liďáci uznali OFZ, takže Haven nemá žádnou solidní zástěrku pro kanály, kterými by mohl pašovat zbraně do Zanzibaru. A když se je pokusí dodávat otevřeně, riskuje, že dojde k eskalaci, kterou nedokáže zvládnout.“ Nyní bylo na zpravodajském dů­stojníkovi, aby pokrčil rameny. „Upřímné řečeno, pane, je zde tucet míst, na kterých mohou zinscenovat konfrontaci. Zanzibar je z nich z našeho hlediska patrně nejnebezpečnější, jenže právě tato skutečnost je může přimět, aby se zaměřili jinam, zejména je-li jejich cílem vyvolat velký rozruch, ale ne skutečnou vál­ku.“

Parks znovu přikývl, vzdychl a poškrábal se na pravém spánku.

„Dobrá, scénář zinscenované krize zatím necháme být, do­kud nebudeme mít informace o skutečných aktivitách, které by nám poskytly vodítko. I kdyby došlo k incidentu, rozhodující je, jak na něj zareagujeme, a to nás přivádí zpátky k tomu, jaké možnosti máme my. Jaký nejúčinnější tah můžeme s na­šimi silami udělat, abychom ochránili spojence a zajistili bez­pečnost samotného Hancocku?“

„Náš atašé v Havenu

vyjádřil přesvědčení, že vražda liďáckého ministra financí podnítila významný nárůst vnitropolitické nestability. Jeho situační analýza - která se poněkud liší od výsledků analytiků naší rozvědky - ústí v závěr, že Harrisova vláda by mohla přivítat nějaký druh zahraniční krize, která by zmírnila napětí mezi dávkaři.“

„Promiňte, komandére,“ přerušil ho zdvořile melodický te­nor Marka Sarnowa, „ale v čem přesně se analýza našeho atašé liší od analýzy rozvědky?“

„Řekl bych, že je to spíš otázka míry než povahy, pane. Rozvědka se s ním shoduje v tom, že domácí fronta dělá Har­risovi a jeho poskokům těžkou hlavu, a souhlasí, že by Harris rozhodně neodmítl příležitost udělat si z nás strašáka, nicméně si myslí, že má příliš plné ruce práce, než aby aktivně vyhle­dával střety. Náš atašé komandér Hale si myslí, že se mýlí. Soudí, že právě tlak, který Harris cítí, může vyústit ve snahu odvést pozornost od ekonomických potíží, které jsou ze zásady neřešitelné.“

„Aha.“ Sarnow se poškrábal na jednom huňatém obočí. Z jeho snědé tváře vyzařovalo soustředění. „A máte tušení, kdo z nich by mohl mít pravdu?“

„To se bez přístupu k původním nezpracovaným údajům dá vždycky těžko říci, pane. Ale když už o tom mluvím, náho­dou Ala Halea znám a nemyslím, že by byl panikář. Chcete znát můj upřímný názor?“ O’Malley znovu zvedl obočí a Sar­now přikývl. „Za daných okolností dávám Alovi šanci sedm­desát ku třiceti, že bude pravdě blíž.“

„A jestli se rozhodnou vyvolat incident,“ vmísil se do hovo­ru Parks, „ je pro něj tato oblast rozhodně logicky nejvhodnější.“

Ostatní souhlasně přikyvovali. Bazilišské vyústění červí díry Mantichorské křižovatky, které leželo dalších sto šedesát světelných roků směrem ke galaktickému severu od stanice Hancock, mělo stále rostoucí ekonomický význam. Vyústění samo o sobě přitahovalo další kolonizaci a průzkum, avšak hvězdy byly tímto směrem rozeseté řídce a mezi Mantichorou a Baziliškem bylo jen málo skutečně cenného. Což s ohledem na skutečnost, že se království nikdy nezajímalo o expanzi pro expanzi, znamenalo, že námořnictvo dosud k ochraně oblasti nevybudovalo prakticky žádné základny.

To by ale nemusel být problém... kdyby se ovšem Lidová republika už jednou nepokusila uchvátit Bazilišek. Kdyby to liďáci zkusili podruhé a podařilo se jim to, Mantichora by přišla asi o desetinu celkového příjmu soustavy. A co bylo ještě horší, Haven už ovládal Trevorovu hvězdu. Jinými slovy, obsazení Bazilišku by mu dalo do ruky dvě vyústění a vyvolalo by pří­zrak invaze do mantichorské soustavy skrz Křižovatku. Manti­chorskému námořnictvu by pak nezbývalo než dobýt Bazilišek zpátky za jakoukoliv cenu.

To by byl nadlidský úkol, zvlášť kdyby liďáci rozmístili silnou flotilu tak, aby blokovala přistup od domovské soustavy. Seaford devět byl očividně prvním krokem takového rozmisťo­vání loďstva, a dokud Mantichora nezískala za spojence Alizon a (zejména) Zanzibar - a nezřídila stanici Hancock - neměla nic, čím by tomu mohla čelit. I tak zůstávala struktura této místní smlouvy nevyzkoušená a dost možná křehká, a Haven dělal, co bylo v jeho silách, aby zabránil její stabilizaci. Jeho aktivity - včetně politického uznání ,vlastenců‘ z Osvoboze­necké fronty Zanzibaru - stavěly Parkse před nezávidění­hodnou strategickou rovnici.

S ohledem na rozdíl v tonáži velkých lodí a ještě víc na mantichorský technický náskok měl vynikající šanci místní liďácké síly rozdrtit. Bohužel musel bránit tři spojence, roz­ptýlené uvnitř koule o průměru téměř dvacet světelných let. Dokud obě strany zůstanou pohromadě, dokáže se vypořádat s čímkoliv, s čím by liďáci mohli vyrukovat. Jenže když rozdělí síly tak, aby pokryl celou hlídanou oblast, a Haveňané se roz­hodnou vrhnout všechno na jediný cíl, mohou získat převahu nad oddílem, který jej brání, a postupně jeho jednotky rozdrtit. „Myslím, že musíme předpokládat ten nejhorší případ,“ řekl konečné admirál do ticha. „Komandéra Halea znám také a jeho dosavadní práce na mě udělala nejlepší dojem. Pokud on má pravdu a rozvědka se mýlí, můžeme se ocitnout v jedné ze dvou zvlášť nebezpečných situací. Za prvé se liďáci mohou pokusit zinscenovat krizi nebo dokonce vyvolat jeden či dva incidenty - čisté pro účely propagandistické mašinérie. I to by bylo dost zlé, pokud by se nám ten incident vymkl z ruky, ale upřímné řečeno, mám z toho menší obavy než z druhé alter­nativy. A sice, že mohli konečné dospět do stavu, kdy jsou připraveni zahájit skutečnou válku.

„Pokud vím, tak ne. Nebo každopádně ne víc než pro koho­koliv jiného, o kom si myslí, že dělá svou práci dobře. Takže před ním ani slovo.“

„Dávám si pusu na zámek. Ostatně si nemyslím, že bych měla nějak moc příležitostí si s ním vyměňovat důvěrnosti.“

„Ne?“ Henkeová znovu naklonila hlavu ke straně a pak se ušklíbla. „No, každopádně měj na paměti, že si máš dávat po­zor na pusu, když se ti ta příležitost naskytne,“ řekla. „A teď k těm rozkazům...“

„...takže projekty další výstavby pokračují podle plánu a lodě­nice je plně schopna zajistit místní opravy,“ dokončil zprávu komandér lord Haskel Abernathy.

Vypnul svůj záznamník a viceadmirál Zelených sir Yancey Parks souhlasně přikývl.

„Děkuji, Hacku,“ řekl svému zásobovacímu důstojníkovi a potom pozdvihl obočí směrem ke svým štábním důstojníkům shromážděným ve vlajkové brífingové místnosti superdreadnoughtu HMS Gryf. „Dobrá práce,“ pokračoval. „To platí pro všechny a zejména pro lidi admirála Sarnowa. Mezi námi, zpro­voznili jste loděnici proti plánu o dobrý měsíc dříve.“

Abernathy se na to jen usmál a Sarnow mlčky kývl hlavou. Bylo to docela zdvořilé gesto, nicméně Parkse z nějakého důvodu podráždilo.

Rychle se ovládl a v duchu se vyplísnil, že si takové pocity vůbec připouští, ale bylo to těžké. Když důstojník vystřídal ve funkci nižšího důstojníka, který pak dále zůstával pod jeho velením, vždycky se s tím pojily jisté rozpaky a Parks litoval, že se do takové pozice dostal. Ani vědomí, že pro Sarnowa nemůže být situace o nic lehčí, mnoho nepomáhalo. Parks byl na Hancocku sotva jeden standardní měsíc a kontradmirál by snad ani nebyl člověk, kdyby v hloubi duše nepoměřoval Parksovy úspěchy s tím, čeho by mohl dosáhnout on, kdyby mu bylo velení zůstalo. K jeho dobru bylo nutno přičíst, že to nikdy nedal sebeméně najevo, to však novému veliteli stanice nebrá­nilo, aby ho nedráždila samotná Sarnowova přítomnost.

Parks odsunul podobné myšlenky stranou a odkašlal si.

„Dobrá, dámy a pánové. Tím máme aktualizovány zprávy o tom, co děláme my. Co si myslíte, že chystají liďáci, Zebe?“

Komandér ctihodný Zebediáš Ezechiel Rutgers O’Malley, zpravodajský důstojník Parksova štábu, byl vysoký, vytáhlý chlapík s truchlivýma očima, kterého všichni kromě admirála znali jako ,Zero’. Měl také notně vyvinutý smysl pro humor (naštěstí, když se vezme v úvahu břemeno, které si nesl životem v podobě svých iniciál) a paměť jako počítač, takže se ani ne­obtěžoval zapínat záznamník.

„V této chvíli, pane, byly stavy Seafordu devět posíleny na dvě eskadry superdreadnoughtů, jednu eskadru dreadnoughtů a jednu eskadru bitevních křižníků s neúplným stavem, spolu se šesti eskadrami křižníků a třemi kompletními flotilami tor­pédoborců jakožto doprovodných lodí.“

Odmlčel se, jako by vyzýval k poznámkám, ale žádné ne­přišly.

„To samozřejmě znamená, že v lodích bojové stěny máme zhruba čtyřicetiprocentní převahu,“ navázal O’Malley, „a jak­mile budeme mít po ruce zbytek eskadry admirála Sarnowa, budeme mít šestnáct bitevních křižníků proti jejich šesti, třeba­že máme zprávy, že en route se může nacházet třetí eskadra superdreadnoughtů pro admirála Rollinse. To by dávalo pře­vahu jemu, nicméně podle rozvědky se věnuje stále stejným základním činnostem - výcviku a cvičením, nikdy dál než jeden nebo dva světelné roky od Seafordu - a nezachytili jsme žádné známky nějakých rozsáhlejších příprav.

V poslední svodce, kterou jsem dostal, byl ovšem jeden příspěvek, který mi dělá starosti.“ Pozvedl jedno obočí směrem k admirálovi a Parks mu pokynul, ať pokračuje.

„Ano?“ usmála se Honor pokřiveně. „Ty bys uvěřila, že by se syn hraběte z North Hollow pokusil znásilnit takovou ne­otesanou přerostlou kobylu, jako jsem já?“

Henkeová sebou při hořkém tónu své přítelkyně v duchu trhla, ale kousla se do jazyka, aby něco nepředloženě neod­sekla. Měla podezření, že jen málo lidí tušilo, za jak ošklivou se Honor na akademii považovala. A po pravdě řečeno, nebyla tehdy daleko od pravdy, nicméně její hranatá tvář během násle­dujících let vyspěla do ostře řezaného půvabu. Nebyla ,krásná‘ a nikdy nebude, pomyslela si Henkeová, ale zároveň nemá ani ponětí, jak jí ostatní ženy závidí ojedinělou stavbu kostí a tmavé, exoticky sešikmené oči. Tvář má výrazné pohyblivou a živou, navzdory nepatrné ztuhlosti levé strany, a ani o tom neví. Jenže ta bolest, která se jí nyní zračila v očích, nesouvisela s domnělou nehezkostí. Byla tam kvůli dívce, kterou Honor bývala, ne kvůli ženě, kterou je nyní. A jak Henkeová věděla, také kvůli tomu, jak Honor onu dívku zradila tím, že pro ni nehledala spravedlnost.

„Ano,“ řekla tiše. „Já bych ti byla věřila. Vlastně už tehdy jsem si leccos domyslela. Proto jsem také šla za Hartleyem.“

„Ty jsi šla za Hartleyem?!“ Honor otevřela doširoka oči a Henkeová rozpačitě pokrčila rameny.

„Měla jsem o tebe starost - a byla jsem si docela jistá, že ty sama s pravdou ven nepůjdeš. A tak jsem mu řekla, co si myslím, že se stalo.“

Honor na ni zírala a ve vzpomínkách se jí znovu odehrá­vala ta mučivá scéna v kanceláři velitele školy, který ji téměř prosil, aby mu řekla, co se opravdu stalo, a ona si nyní znovu přála, aby mu to byla prozradila.

„Díky,“ řekla tiše. „Máš pravdu. Měla jsem to říct. Oni by ho asi přerazili, kdybych promluvila... ale já jsem o tom všem tehdy nedokázala jasně přemýšlet a teď už je příliš pozdě. Kro­mě toho,“ napřímila se a znovu se nadechla, „už konečně dostal, co mu patřilo.“

„Ano i ne,“ namítla Henkeová mírně. „Reputaci má v kýblu a on to ví, ale pořád je u námořnictva. A v aktivní službě.“

„Rodinný vliv.“ Honor dala najevo náznak úsměvu a Hen­keová přikývla.

„Rodinný vliv. Řekla bych, že nikdo z nás, kdo ho má, se mu nedokáže tak docela vyhnout, ať už chce nebo ne. Chci říct, že každý ví, kdo jsme, a vždycky se najde někdo, kdo chce, abychom mu bylí zavázáni za nějakou laskavost, i když jsme o ni nikdy nežádali. Jenže North Hollow...“ Znechucené za­vrtěla hlavou. „Z lidí, jako je on, je mi zle. I kdybys nebyla moje kamarádka, byla bych nadšená, kdyby Younga vyrazili. Kruci, při troše štěstí mohl dokonce jít za katr, ale...“ rty Henkeové sebou zaškubaly, „...já ti to odpouštím. Je to těžké, jak jistě chápeš, ale já už jsem od přírody taková velkorysá.“

„Páni, díky,“ odvětila Honor, které se po přechodu konver­zace na lehčí tón ulevilo, a Henkeová se ušklíbla.

„Nemáš zač. Ale myslím, že bys měla vědět, že Paul Younga nikdy neměl v lásce a teď ho má rád ještě o hodně míň. Pokud můžu říct, je to vzájemné. Má to něco společného s tím, jak Paul pomohl vyšším šaržím schválně zdržovat opravy, aby se Warlock nedostal do Bazilišku včas a aby tě Young nemohl zarazit v tom, cos dělala a kvůli čemu on vypadal jako přesně takový blbec, jaký je.“

„Cože? Nevěděla jsem, že to bylo schválné!“

„Paul to nikdy neřekl, ale určitě udělal něco, co se líbilo admirálu Warnerovi. Odveleli ho z Warlocka a přeložili ho na Héfaista, ještě než ses vrátila z Bazilišku, a od té doby je z něj dokařská krysa. Už to dotáhl na mladšího kapitána a táta mi říkal, že ho někdy brzy zařadí mezi jmenované. Ale ne aby ses opovážila mu říct něco o tom, že jsem ti to prozradila!“ dodala Henkeová s náhlým zuřivým zamračením. „Proletěl by stropem, kdyby si myslel, že mu někdo uhlazuje cestičku.“

„A dělá to někdo?“

„Paul se mi o tom zmínil,“ ozvala se Henkeová po chvilce a přetrhla Honor myšlenky. „Nebo spíš o něčem z toho. Mys­lím, že by byl řekl víc, kdyby si nemyslel, že to bude znít neloajálně vůči bývalému veliteli. On tohle bere dost vážně, i když zmiňovaným velitelem byl Pavel Young.“

Tentokrát Honor nedokázala zabránit chladné, mrazivé ne­návisti, aby se jí neprojevila v tváři, a ruka se jí při bodavé vzpomínce sevřela kolem hrnku s kakaem.

„Víš,“ pokračovala Henkeová pečlivě hlídaným bezstarostným hlasem, „vlastně jsi mi nikdy neřekla, co se toho večera doopravdy stalo.“

„Cože?“ zavrtěla Honor hlavou a zamrkala. „Říkám, že jsi mi nikdy neprozradila, co se toho večera doopravdy stalo.“

„Kterého večera?“

„Nedělej ze sebe hloupou, Honor! Ty víš přesně, kterého večera.“ Když na ni Honor bezvýrazně hleděla, Henkeová si povzdechla. „Toho večera,“ vysvětlovala, „kdy jsi pana kadeta lorda Pavla Younga seřezala jako malého ratlíka. Pamatuješ si na ten večer?“

„Spadl ze schodů,“ zamumlala Honor téměř automaticky a Henkeová si odfrkla.

„No jasně. A proto jsem tě našla zalezlou pod peřinou s Nimitzem, který byl připraven sedrat někomu obličej až na kost!“ Honor sebou trhla, protože si vzpomněla na chvíli, kdy Nimitz tohle udělal, ale Henkeová si toho podle všeho nevšimla, dívej, Honor, já znám oficiální verzi. A také vím, že to jsou žvásty, a pro případ, že ti to ještě nikdo neřekl, kolem toho koluje spousta fám - hlavně po tom, co se stalo v Bazilišku.“ „Fám?“ Honor odložila šálek a pocítila jakousi vzdálenou ozvěnu překvapení, když spatřila, jak se jí třesou prsty. „Jakých fám? O žádných jsem neslyšela.“ „Bodejť. Kdo by si taky před tebou pouštěl pusu na špacír. Ale po tom, co se ti pokusil vrazit kudlu do zad v Bazilišku, už o nich pochybuje jenom málo lidí.“

Henkeová se opřela, aniž uhnula pohledem, a Honor se pod jeho vahou neklidně ošila. Dělala, co jen mohla, aby nikdy ani náznakem nedala najevo, co se tehdy skutečně stalo, a dou­fala - spíš zoufale než realisticky, jak si nyní pomyslela - že ta historka už konečně zašla přirozenou smrtí.

„Dobrá,“ řekla Henkeová po chvíli, „dovol mi, abych ti řek­la, co si já myslím, že se tenkrát stalo. Myslím, že se tě ten parchant pokusil znásilnit a ty jsi ho místo toho nakopala do koulí. Je to tak?“

„Já...“ Honor se zarazila, usrkla kakaa a potom vzdychla. „Víceméně,“ přiznala konečně.

„Tak, proboha, proč jsi to tenkrát neřekla? Bůh ví, že jsem se to z tebe snažila vydolovat a velitel Hartley určitě také!“

„Máš pravdu.“ Honořin soprán zněl nezvykle tiše, téměř neslyšně, jak upřeně hleděla dolů do šálku. „Tehdy jsem si to neuvědomila, ale on to musel vědět. Nebo se domýšlet. Jenže já jsem prostě...“ Hlas se jí zlomil a ona se zhluboka nadechla. „Cítila jsem se tak nečistá, Miky. Jako by mě pošpinil jenom tím, že se mě dotkl. Já... styděla jsem se. Kromě toho on byl syn hraběte a já jsem ani nebyla hezká. Kdo by mi to věřil?“ „Já,“ pravila Henkeová klidně, „a Hartley také. A každý, kdo by vás oba znal a slyšel by verze obou stran.“

„Pokud vykonává svou práci tak dobře jako jeho strýček, tak nejspíš ano,“ souhlasila Henkeová a potom se usmála. „A když už mluvíme o příbuzných, jeden z mých také slouží v Hancocku.“ „Opravdu?“

„Ano. Jeden můj bratranec - přesněji ze čtvrtého kolena - je výkonným důstojníkem opravárenské základny.“ Henkeová na okamžik naklonila hlavu ke straně a pozorovala Honor se zkou­mavým výrazem. „Vlastně už ses s ním setkala.“

„Ano?“ Honor byla překvapená. Setkala se s několika pří­buznými Henkeové - většinou exaltovanými osobami, které ji za volných dnů navštěvovaly na ostrově Saganami - ale pochybovala, že by někdo z nich sloužil jako výkonný důstojník orbitální základny.

„M-hm. Potkali jste se v Bazilišku. Kapitán Paul Tankersley.“

Honor se - téměř úspěšně - pokusila zabránit tomu, aby se jí ústa stáhla odporem. Ne, řekla si po počátečním šoku, že by měla něco proti Tankersleyovi samotnému. Upřímně řečeno si ho sotva pamatovala. Pokusila se vzpomenout si, jak vlastně vypadá, a zamračila se nad matností obrazu. Menší, pomysle si, ale robustní a solidně vyhlížející. To bylo všechno, co vytanulo na mysli - tohle a to, jak se cítil očividně nesvůj v situaci, v níž se tehdy nacházel.

„Vlastně dvěma věcem. Za prvé si náhodou pamatuji, že máš dnes narozeniny.“ Henkeová se ušklíbla a Honor se ro­zesmála znovu. „Ale no tak! Nestárneš, jen vyzráváš.“

„Dejme tomu. Ale jak té znám, vyzvonila jsi to všem dů­stojníkům - nejspíš prostřednictvím tady toho svého věrného lokaje, že?“ vyzvídala Henkeová a mávla rukou směrem k MacGuinessovi. Honor se zatvářila nevinně a komandér za­sténala. „Udělala jsi to! To znamená, že na mne číhají s tou pitomou písničkou! Sakra, Honor, přece víš, že mám absolutní sluch! Už jsi někdy slyšela, jak se Ivan Ravicz pokouší zpívat?“ Otřásla se a Honor honem zakryla smích hlasitým zakašláním.

„To určité přežiješ,“ chlácholila ji. „Na druhou stranu je to jenom jedna z věcí, které oslavuji. Dostali jsme rozkazy, Miky.“

„Ech?“ Henkeová se v křesle napřímila a odložila šálek. Její rozpustilost zahnal nečekaný zájem.

„Už je to tak. HMS Niké, ve všech ohledech připravená k operačnímu nasazení, je přidělena na stanici Hancock, kde má vzít na palubu kontradmirála Červených Marka Sarnowa a nadále sloužit jako vlajková loď Páté eskadry bitevních křiž­níků.“

„Vlajková loď eskadry na Hancocku - a navíc nově zfor­mované eskadry, co? No dobře,“ zamumlala Henkeová a temné oči jí zazářily. „To vůbec není k zahození. A podle toho, co jsem slyšela, by Sarnow měl kolem sebe udržovat živo.“

„Pokud pověsti nepřehánějí,“ souhlasila Honor. „Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale slyšela jsem o něm samé dobré věci. A alespoň jednoho člena jeho štábu znám docela dobře.“ „Ale? Koho?“

„Jeho spojovací důstojník byl mým spojovacím důstojní­kem v Bazilišku. Komandér-poručík Webster.“

„Webster,“ opakovala Henkeová zamyšleně. „Není to ná­hodou nějaký bratranec nebo prasynovec sira Jamese?“

„Synovec. Je mladý, ale příbuzným za svou hodnost ne­vděčí. Řekla bych, že se ti bude líbit.“

„Opravdu tam cítím něco nového, Macu?“

„Vlastně ano, madam. Ochutnejte.“

Opatrně usrkla a pozdvihla obočí. Znovu se dlouze napila a potom šálek s uznalým zamručením postavila.

„Vynikající! Co jste do toho přidal?“

„Trochu mandlového mléka, madam. Bocman mi řekl, že to je oblíbená úprava na Gryfu.“

„Nu, rozhodně to schvaluji. A určitě mi připomeňte, abych o tom řekla tátovi, až ho příště uvidím, ano?“

„Zajisté, madam.“ MacGuiness se neúspěšně pokusil skrýt své potěšení nad touto reakcí, pak se napřímil, když zazněl zvonek u dveří a Honor stiskla tlačítko.

„Ano?“

„Výkonný důstojník, madam,“ oznámila stráž.

„Děkuji, desátníku.“ Honor stiskla další tlačítko, kterým otevřela dveře, a komandér Henkeová vešla.

„Chtěla jste se mnou mluvit, madam?“

„To chtěla, Miky. Posaď se.“ Henkeová poslechla, odložila po neformálním přivítání ,služební chování‘ a Honor vzhlédla k MacGuinessovi. „Výkonný patří k těm barbarským kafařům, Macu. Můžete jí přinést šálek?“

„Jistě, madam.“ MacGuiness zmizel a Henkeová kývla k Honor hlavou.

„Pořád nasáváš kalorie, jak vidím. Nedivím se, že trávíš tolik času v tělocvičně!“

„Nesmysl,“ pravila Honor spokojeně. „Někteří z nás mají aktivní metabolismus, což nám dovoluje vychutnávat sladkosti života bez obav z následků.“

„Jo, jasně“ odfrkla si Henkeová.

MacGuiness se znovu objevil se šálkem kávy na zlatem lemovaném podšálku a komandér pozvedla obočí. Šálek nesl emblém Niké s okřídlenou bohyní vítězství, metající zdviženou nikou blesky, avšak trupové číslo pod emblémem bylo BC-09. Což znamenalo, že ten šálek je starý více než dvě mantichorská století - téměř pět set standardních roků. Byla to součást kapi­tánova servisu od druhé lodi tohoto jména a vzhledem k tomu byla vyhrazena pro formální příležitostí.

„Čemu vděčím za tuhle čest?“ otázala se a Honor se za­chichotala.

„Zanedlouho zpomalíme,“ ubezpečila ho Honor, pustila tla­čítko a pohodlně se uvelebila. „Držte nás na maximu ještě třicet minut, kormidelníku.“

„Rozkaz, madam,“ odpověděla řízné Constanzová a Honor cítila, že posádka na můstku je výkonem lodi potěšena.

Pro Honor to platilo také, avšak její myšlenky už předbí­haly dění do příští fáze. Jakmile budou mít za sebou zkoušku setrvalého maximálního výkonu, bude na čase vyzkoušet vý­zbroj Niké. To také byl jeden z důvodů jejich současného kurzu - pás Beta byl tradiční střelnicí námořnictva. Za chvíli tam bude o pár asteroidů míň, pomyslela si rozjařené a vztáhla ruku, aby poškrábala pod bradou Nimitze, který předl na opěradle jejího křesla.

James MacGuiness nalil do Honořina šálku kakao a ona jej vzala, aby vdechla jeho silnou čokoládovou vůni. Stevard se zadíval na temeno její skloněné hlavy s lehkým výrazem úzkosti, avšak jeho výraz se okamžitě změnil, jakmile hlavu zvedla.

Alespoň o žádném nikdo nevěděl. Samozřejmě se tu a tam ztratila loď ,z neznámých příčin‘, a jelikož by po poruše kom­penzátoru během zrychlení nezůstal naživu nikdo, kdo by o tom mohl podat zprávu...

Odsunula tu myšlenku stranou, neboť gravitorový klín do­sáhl maximální síly a Oselliová se ozvala: „Maximální bojový výkon, kapitáne.“ Astrogátorka vzhlédla se širokánským úsmě­vem. „Pět jedna pět celých pět g, madam!“

„Skvělé!“ Tentokrát se Honor nedokázala úplně zdržet po­těšeného tónu v hlase, protože to bylo o dvě a půl procenta lepší, než stavitelé odhadovali. Sice to bylo o tři procenta méně, než čeho dosahovala její minulá loď, jenže HMS Neohrožený měl tonáž jenom tři sta tisíc tun.

Znovu stiskla tlačítko.

„Strojovna, komandér Ravicz.“

„Tady je zase kapitán, Ivane. Dole všechno stále zelené?“

„Ano, madam. Sice bych ji nenechával v tomhle režimu moc dlouho—“ Honor přímo slyšela, jak se v Raviczovi sváří uspokojení s profesionální opatrností „—ale ta loď je postavená opravdu dobře.“ Zástupkyně loděnic se při té pokloně široce zazubila a on její úsměv opětoval.

„Dobrá, kormidelníku, rozjeďte nás na osmdesát procent,“ řekla Honor tiše.

„Rozkaz, madam. Přecházím na osmdesátiprocentní vý­kon.“ Zručné ruce hlavního člunmistra Constanzové zvýšily sílu gravitorového klínu Niké a Honor sledovala na pobočných displejích velitelského křesla, jak zrychlení její lodi vzrůstá na obvyklou maximální hodnotu námořnictva. Zatímco se hod­noty na ukazatelích přístrojů šplhaly nahoru, Niké se řítila k periferii rodinky planet a asteroidů Mantichory A a přímo před nimi na vizuálním displeji zářil jasný kotouček hvězdy Mantichora B.

„Osmdesátiprocentní výkon, madam,“ oznámila komandér-poručík Oselliová. „Tři celé devět čtyři jedna čtyři kilometry za sekundu na druhou.“

„Děkuji, Charlotto.“ Honořin soprán zněl dokonale zdvořile, nicméně bylo nepochybné, že je spokojená. Hodnota odpo­vídala odhadu stavitelů. Stiskla tlačítko na boční opěrce křesla.

„Strojovna, komandér Ravicz,“ ozval se okamžitě hlas.

„Tady kapitán, komandére. Jak to tam dole vypadá?“

Ivan Ravicz pohlédl na zástupkyni loděnic vedle sebe a žena zdvihla ruku s palcem a ukazováčkem spojenými v kruh v pra­starém gestu.

„Vypadá to dobře, madam,“ oznámil inženýr svému veliteli. „Telemetrie od fúzního tři hlásí drobné výkyvy, ale pohon je na tvrdo v zeleném poli.“

„Jaké výkyvy?“

„Nic významného, madam, jenom malá fluktuace komory. Bohatě se vejde do tolerance a systémy strojovny ji ani nere­gistrují. Proto si myslím, že to vězí v telemetrii, ale hlídám to.“

„Dobře, Ivane. Připravte se na plný výkon.“

„Jsme připraveni, madam.“

Honor vypnula spojení a pohlédla zpět na Constanzovou.

„Rozjeďte nás na maximální bojový výkon, kormidelníku.“

„Rozkaz, madam. Přecházím na maximální bojový výkon.“

V hlase kormidelníka se ozval podtón potlačovaného vzru­šení a Honor zakryla úsměv. Kormidelníci - a když už šlo o to, ani kapitáni - nemívali mnoho příležitostí vyždímat z lodí opravdu všechno, protože lodní správa dokázala být pozoru­hodně nedůtklivá, když šlo o ,zbytečné a neopodstatněné na­máhání pohonných soustav hvězdoletů Jejího Veličenstva‘, dnes však tento další důvod k vzrušení měli.

Constanzová s pohledem přilepeným na svůj panel zvolna přestavila ovládací prvky výkonu, zatímco Honor stejně sou­středěně pozorovala své ukazatele. Ve chvílích, jako byla tato, její myšlenky vždycky zabloudily ke kompenzátoru setrvač­nosti. Kdyby ten selhal, proměnila by se posádka Niké okamžité v něco jako sardelovou pastu, a Honořina loď byla vybrána ke zkouškám nejnovější generace kompenzátorů vyvinuté lodní správou. Byla to modifikace kompenzátoru Graysonského ná­mořnictva, jehož konstrukce s ohledem na to, že graysonská technika obecně zaostávala za mantichorskou o dobrých sto let, nebudila za všech okolností důvěru, avšak Honor viděla graysonský systém v akci. Jeho dílenské zpracování bylo hrubé a měl nadměrnou hmotnost, jenže byl také nepochybné účinný a lodní správa tvrdila, že nejen vychytala všechny možné mou­chy, ale dokonce ještě vylepšila jeho technicko-taktická data. Kromě toho námořnictvo nezaznamenalo selhání kompen­zátoru už déle než tři standardní století.

„Samozřejmě. Potřebuje sice ještě trochu uzrát, než budeme moci začít mluvit o vlajkové hodnosti, ale rozhodně je na dobré cestě.“

„Nu, od Sarnowa by se toho mohla hodně naučit a ti dva tam udělají pěkný průvan,“ řekl White Haven. „A navíc, upřím­ně řečeno, bych se cítil o hodně lépe, kdyby se Parks mohl opřít o takovou dvojku.“

„Hm. Myslím, že se mi to líbí,“ pravil Webster zvolna. „Yanceyho z toho ovšem klepne pepka. Víš, jak lpí na proto­kolu a náležité vojenské zdvořilosti. To, jak Harringtonová se­řezala toho hajzlíka Housemana v Jelcinu, mu nejspíš bude proti srsti.“

„Ať. V dlouhodobém výhledu mu to jenom prospěje.“

„Tak dobře, Hamishi.“ První lord řízně přikývl. „Udělám to. Jenom bych rád viděl, jak se Yancey bude tvářit, až se to dozví.“

„Cože?“ zamrkal White Haven zmateně a pak se zamračil. „Co tím chceš říct, ,vodit za nos‘?“ zavrčel a Webster zavrtěl hlavou a zašklebil se.

„Dát Harringtonové nějaké ,poklidnější‘ zařazení? Pane­bože, ta by za týden hryzala přepážky!“ Znovu se při pohledu na výraz hraběte rozesmál a opřel se v křesle. „Promiň,“ řekl nepříliš omluvně, „ale prostě jsem neodolal, abych tě trochu nepoškádlil po tom, co ses mne s ní naotravoval. Lucien a já jsme totiž, ehm, přehlasovali zdravotní správu, zatímco jsi byl v Hancocku. Dospěli jsme k názoru, že je ve formě, ať už si o tom cvokaři myslí cokoliv, a tak jsme ji hodili rovnou do hluboké vody.“

„Do hluboké vody?“

„Jistě. Minulý týden jsme jí dali Niké.“

„Niké?“ White Haven zůstal sedět zpříma s pokleslou če­listí, pak se vzpamatoval a probodl přítele očima. „Ty mizero! Proč jsi mi to prostě neřekl?“

„Povídám ti, že se dáš snadno vodit za nos.“ Webster se uchechtl. „Taky trošku propadáš božskému komplexu, když přijde na víru ve tvůj úsudek.“ Pozdvihl jedno obočí. „Proč sis myslel, že si o ní myslím něco jiného než ty?“

„Vždyť jsi minulý měsíc říkal...“

„Říkal jsem, že budeme muset jít úředním postupem, a tak jsme také postupovali. Teď se nám to povedlo. Ale rozhodně stálo za to tě vidět takhle nažhaveného a zapáleného.“

„Rozumím.“ White Haven se v křesle opřel a rty se mu chvěly. „Dobrá, dnes jsi mě dostal. Příště je řada na mně.“

„Už se třesu hrůzou,“ opáčil Webster suše.

„To je dobře, protože té nachytám, až to budeš nejmíň če­kat.“ Hrabě se chvilku popotahoval za ušní lalůček a potom si odfrkl. „Ale když už ji posíláš zpátky na můstek, co takhle...“

„Ty toho prostě nenecháš, co?“ vyjel Webster. „Právě jsem jí dal nejskvělejší kapitánské místo celého Loďstva! Co ode mne ještě chceš?“

„Uklidni se, Jime. Klid! Chtěl jsem jenom říct, že bys mohl Niké poslat na stanici Hancock jako Sarnowovu vlajkovou loď, až ji vypustí.“

Webster se chystal k odpovědi, ale pak se se zaujatým vý­razem zarazil. Chvíli si pohrával se šálkem od kávy a potom se mu po tváři začal rozlévat široký úsměv.

„Poslyš, na tom může něco být. Panebože, víš jak budou ostatní nižší vlajkoví důstojníci kňučet, když Sarnow obsadí Niké?!“

„To samozřejmě budou, ale o to mi nešlo. Předpokládám, že když dáváš Harringtonové Niké, znamená to, že navzdory svému ,škádlení‘ máš na její schopnosti stejný názor jako já.“

„To určitě, ale zdravotní správa ji nechce postavit do situace, kdy bude holka zase muset dělat rozhodnutí takového druhu, jestli se drží zuby nehty jen z paličatosti. Na jejím úsudku může závist spousta životů - a stavět ji do takové vypjaté situace by bylo naprosto nefér i vůči ni.“

„Souhlasím.“ White Haven se zatahal za spodní ret a pak zavrtěl hlavou. „Ale ona na tom tak není. Je paličatá, to ano, ale není hloupá a myslím, že ani neumí sama sobě něco nalhávat. Kdyby opravdu měla problémy, řekla by to. Kromě toho oba její rodiče jsou lékaři, ne?“

„Ano.“ Websterův hlas dával najevo překvapení, že to White Haven ví. „Její otec dokonce její léčbu vedl. Proč se ptáš?“

„Protože to znamená, že si nejspíš uvědomují možnost problémů stejně jako zdravotní správa, a kdyby se nějaké potíže vyskytly, dotlačili by ji k tomu, aby si nechala pomoci. Lidé, kteří vychovají takovou dceru, také nebudou mít sklon si něco nalhávat. A na rozdíl od Hardinga ji - i její vztahy s tou kočkou - znají od dětských let, ne?“

„To je pravda,“ souhlasil Webster a White Haven pozdvihl jedno obočí, když postřehl drobný úsměv prvního lorda.

„Něco je k smíchu?“ zavrčel a Webster zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, mluv dál.“

„Tady už není o čem dál mluvit. Ona je vynikající důstojník, který potřebuje mít zase pod nohama palubu, a pokud si zdravoťáci myslí, že to nezvládne, je to banda hňupů.“ White Ha­ven si pohrdavé odfrkl. „Když o ni mají takovou starost, proč jí nedáte nějaké poklidnější zařazení, aby si na velení znovu zvykala postupně?“

„No, víš, Lucien a já jsme o tom uvažovali,“ protahoval Webster slova, „ale rozhodli jsme se, že to neuděláme.“ White Haven ztuhl a jeho přítel se na něj zpříma díval a potom ho překvapil burácivým smíchem. „Proboha, Hamishi! Ty se ne­cháš tak snadno vodit za nos!“

„Dobře. Jak jsem pochopil, byla ze všech těch komplikací a terapií chvíli docela na dně, ale vyhrabává se z toho. Co dělá lidem od cvokařů největší starosti, jsou všichni ti lidé, které ztratila u Graysonu. A potom Raoul. Pokud vím, ten jí byl prakticky druhým otcem, a když zahynul, ani u toho nebyla. V něčem takovém je spousta prostoru pro bolest - a pro sebeobviňováni, Hamishi, a ona se zrovna nepřetrhla, aby si o tom s někým promluvila.“

White Haven se nadechoval k odpovědi a potom se za­mračil. Harringtonová zaznamenala při zastavování bitevního křižníku Saladin ztráty devíti set mrtvých a dalších tří set zraněných a on si vzpomněl na výraz bolesti, který tehdy spatřil v její tváři, když se na pouhý okamžik přestala ovládat.

„Co ukazují vyšetření?“ zeptal se po chvilce.

„Výsledky se pohybují v přijatelných mezích. Ale nezapo­meň na její stromovou kočku,“ prohlásil Webster a znovu si odfrkl. „Zdravotní správa rozhodně nezapomněla. Dostal jsem dlouhou a spletitou zprávu od kapitána Hardinga o tom, jak může teleempatické spojení s kočkou vyhnat sledované para­metry až někam za roh.“

„To by ovšem mohlo také vysvětlovat, proč nebrečela psy­chiatrům na rameni,“ podotkl White Haven zamyšleně. „A i když nechci ani na okamžik pochybovat o Hardingově upřímnosti, víš přece, jak jsou cvokaři nešťastní z toho, že nedokážou vykoumat, jak to spojení funguje. I oni musí připustit, že může mít obrovský stabilizující vliv, a Harringtonová je paličatá stejně jako oni. Jestli se přes něco dokáže probojovat sama, nebude přece prosit o pomoc.“

„Dobrá.“ Hrabě se usmál, posadil se zase za psací stůl a na­vázal nepřirozeně nedbalým tónem: „Mimochodem, Jime, chtěl jsem si s tebou promluvit ještě o něčem jiném, když už jsi tady.“

„Ano?“ Webster usrkl kávy, přičemž přítele upřeně pozo­roval přes okraj šálku, a potom ruku se šálkem nechal klesnout. „Copak to může být? Ne - nech mě hádat. Netýká se to tvé nejnovější chráněnkyně, kapitána Harringtonové, že ne?“

„Já bych ji tak nenazýval,“ ohradil se White Haven.

„Ale? Tak to musel být někdo jiný, kdo uháněl Luciena a mne, abychom ji poslali zpátky do vesmíru,“ pravil Webster ironicky.

„Byla to Raoulova chráněnkyně, ne moje. Já si jen náhodou myslím, že je sakra vynikající důstojník.“

„Kterou náhodou postřelili tak, že se z toho sbírala déle než standardní rok.“

„Ale proboha!“ odfrkl White Haven. „Já sice nesleduji její zdravotní stav, ale už jsem se s ní setkal. Nadělala fašírku z liďáckého bitevního křižníku, který její loď tonáží převyšoval skoro třikrát, potom, co ji zranili! A já také o úrazech něco vím, děkuji.“ Sevřel ústa a zachvěl se. „Jestli teď už není po fyzické stránce stoprocentně fit, sním svůj baret!“

„O tomhle se s tebou nemůžu přít,“ opáčil Webster mírně, avšak za jeho klidným pohledem se skrývalo překvapení nad upřímným hněvem v hlase hraběte. „A jak určitě dobře víš, je to zdravotní správa, kdo dává signály ,stop‘. Já ji chci vrátit do vesmíru, Lucien ji chce vrátit do vesmíru a ty ji chceš vrátit do vesmíru, ale jim možnost, že by se vrátila příliš rychle, dělá starosti. Prostě si myslí, že asi potřebuje víc času.“

„Posaď ji zpátky na koně, Jime,“ řekl White Haven netrpě­livě.

„A co když má rada velících důstojníků pár výhrad?“ „Výhrad?!“ White Haven napůl povstal a v očích se mu nebezpečně zablýsklo.

„Mohl by sis, prosím tě, sednout a přestat se tvářit, jako bys mě chtěl praštit?“ napomenul ho Webster se znatelnou přísností. Hrabě zamrkal, jako by si až nyní uvědomil svůj výraz, a pokrčil rameny. Pak se posadil a s lehkým úsměvem si přehodil nohu přes nohu.

„Děkuji,“ pravil první vesmírný lord. „Podívej, Hamishi, ty starosti si o ni dělají cvokaři.“ White Haven se chystal říct něco ostrého a peprného, ale pozdvižená ruka ho zarazila. „Za­drž, prosím tě.“ Webster počkal, až se jeho přítel opět usadí, a pokračoval: „Jak určitě velice dobře víš, dokonce i Lucien a já musíme mít zatraceně naléhavý důvod, abychom mohli zvrátit rozhod­nutí zdravotní správy, zejména když jde o velící důstojníky, a Harringtonová prodělala obtížnou rekonvalescenci. Neznám všechny podrobnosti, ale její léčba se neobešla bez vážných komplikací, a jak jsi právě sám říkal, ty víš lépe než já, jak to člověka může sebrat.“

Odmlčel se a díval se přitom hraběti upřeně do očí a White Havenova tvář se stáhla. Jeho manželka byla už roky téměř úplně invalidní a on se chvilku kousal do rtu, než přikývl.

„Já nevím, Jime...“ Hrabě vstal, založil si ruce za zády a za­čal přecházet po pracovně. Na chvilku vyhlédl ven do mokré noci a pak se obrátil a zahleděl se do praskajících plamenů.

„Starosti mi dělá hlavně to,“ řekl, aniž otočil hlavu, „že Yancey až moc přemýšlí.“

„Od kdy to je handicap? Neměl jsi snad před chvilkou ná­mitky proti Caparellimu právě proto, že moc nepřemýšlí?“ „Touché,“ zamumlal White Haven a ušklíbl se. „Nejen to, také pracoval s odborem plánování na programu celkové výstavby sektoru. Zná jej skrz naskrz a první prioritou musí být uvést Hancock do plné operačního stavu.“

„To je pravda.“ Hrabě se zamračil do ohně a potom zavrtěl hlavou. „Já nevím, Jime,“ opakoval. „Na tom nápadu je něco, co mi... dělá starosti.“ Jednou nebo dvakrát sevřel ruce za zády v pěst a opět je otevřel a pak se obrátil k prvnímu vesmírnému lordovi. „Nejspíš to vězí v tom, že mu schází ten správný oheň. Já vím, že má odvahu, ale je příliš opatrný. Ano, má dobrý strategický instinkt, jenže by jej musel také poslechnout. Občas se uanalyzuje až k nerozhodnosti.“

„Měl jsem za to, že právě analytika bychom tam mohli po­třebovat,“ přel se Webster. White Haven se ještě chvíli mračil a potom si odfrkl.

„Víš co? Dej mu k ruce Sarnowa jako velitele eskadry a já ti k tomu dám požehnání.“

„To je vydírání!“ zavrčel Webster s úsměvem.

„Tak na to nepřistupuj. Přece můj souhlas nepotřebujete, Vaše lordstvo.“

„To je pravda.“ Webster si zamnul svou výraznou bradu a ostře přikývl. „Budiž!“ řekl stroze.

„Dej to Marku Sarnowovi,“ prohlásil hrabě a Webster za­sténal.

„Krucinál, přesné tohle jsem věděl, že řekneš! Má na to nízkou hodnost a oba to víme!“

„Nízkou, nenízkou, ale je to člověk, který přemluvil Alizon, aby se připojil k Alianci,“ namítl White Haven. „Nemluvě o tom, že to především on zařídil Hancock. A kdybys četl mou zprávu, věděl bys, jaký kus práce tam odvedl.“

„Já nezpochybňuji jeho schopnosti, jen jeho hodnost,“ od­sekl Webster. „Nikdo neobdivuje práci, kterou odvedl, víc než já, ale teď, když se rozbíhají loděnice, přidělujeme ke stanici celý operační svaz. To znamená, že tam potřebujeme přinej­menším viceadmirála, a když dám velení kontradmirálovi - navíc kontradmirálovi Červených! - mám na krku vzpouru.“

„Tak ho povyš.“

„Lucien už uspíšil jeho povýšení z komodora nejméně o dva roky.“ Webster zavrtěl hlavou. „Ne, na to zapomeň, Hamishi. Sarnow je dobrý, ale nemá na to služební věk.“

„Tak komu to chceš svěřit?“ vyzvídal White Haven a potom se se zděšeným výrazem zarazil. „Ne, to ne, Jime. Mně ne!“ „Ne,“ vzdychl Webster. „Víš, sice neznám nikoho, koho bych tam viděl raději, ale i po rozvoji stanice je to místo jen pro viceadmirála. Kromě toho tě chci mít blíž k domovu, až se na nás ten chystaný náklad fekálií vysype. Měl jsem na mysli Yanceyho Parkse.“

„Parkse?“ Jedno z pohyblivých obočí hraběte se překvapeně pozdvihlo.

„Je skoro tak dobrý stratég jako ty a má sakra nějaké orga­nizační schopnosti,“ zdůraznil Webster.

„Zní to, jako by ses o tom snažil přesvědčit sám sebe,“ po­dotkl White Haven s drobným úsměvem a Webster si odfrkl. „Nesnažím. Snažím se přesvědčit tebe, abys se mnou sou­hlasil.“