3. krátká vítězná válka

„Panebože.“ Admirál Parks zavrtěl hlavou a stále hleděl na zprávu na obrazovce. „Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu. Jak tohle, sakra, dokázali liďáci provést, Vincente?“
„Nevím, pane.“ Capra se zvedl a začal neklidně přecházet po brífingové místnosti. „Samozřejmě si dokážu vymyslet dost různých způsobů, jak dopravit plošiny na místo; nedokážu si jen představit, jak získali maskovací systémy, aby je před námi ukryli.“
„Řekl bych, že komandér Tribeca je nejspíš na správné sto¬pe, admirále,“ ozval se Zero O’Malley. Zpravodajský důstojník odstránkoval na příslušnou pasáž Tribecova hlášení a poklepal na ni elektronickým perem. „Nemůžeme sice mít jistotu, dokud nám sem tu retranslačku nepřiveze a my ji nerozebereme na kousky, ale jeho předběžný popis rozhodné nasvědčuje spojení více technologií a Bůh ví, že objem obchodu mezi Havenem a Solárním svazem je docela slušný.“
„Jenže Svaz uvalil embargo na vývoz vojenských techno¬logií pro nás oba,“ namítl Parks a O’Malley přikývl. Vyhlášení tohoto embarga bylo jedním z účinnějších diplomatických tahů Hvězdného království, protože rozhodné zvýhodňovalo obecně vyspělejší technickou základnu Mantichory před havenskou. Bylo také značně obtížné ho dosáhnout a jen skutečnost, že Mantichora kontrolovala provoz Svazu přes vyústění Man¬tichorské křižovatky červí díry u Sigmy Draconis, poskytla ministerstvu zahraničí potřebné páky k jeho prosazení.
„Souhlasím, pane, jenže netvrdím, že to byl schválený pro¬dej technologií. Svaz je organizován na velmi volné konsenzuální bázi a některým z jeho planet se nelíbilo, jak tvrdě jsme to embargo vymáhali. Je možné, že některá z nich, nebo třeba jen ziskuchtivý výrobce případně podplacený důstojník svazo¬vého námořnictva, byla ochotna je porušit.“
„Zero může mít pravdu, pane,“ vmísil se do řeči kapitán Hurston, „ale myslím, že teď není ani tak důležité, jak to pro¬vedli, jako spíš skutečnost, že to provedli.“ Operační důstojník si prohrábl rukou vlasy a jeho hlas zněl ustaraně. „A samo¬zřejmě je tu otázka, kde ještě to provedli. Yorik není zdaleka tak kriticky významný jako jiné soustavy Aliance, což zname¬ná, že by neměl mít příliš velkou prioritu. A to dále nasvědčuje tomu, že—“
„Že to udělali podél celé hranice,“ dokončil za něj Parks zachmuřeně a Hurston přikývl.
Admirál se s křeslem zhoupl dozadu, protíral si oči a přitom si přál věřit, že se Hurston mýlí. Jenže nemohl. Jestli liďáci nasadili ty své zatracené senzorové štěnice do Yoriku, udělali to určitě i jinde.
Zaťal zuby a v duchu zaklel. Mantichora usnula na vavřínech své technické převahy a odmítala uvažovat o možnosti, že by liďáci, kteří si toho rozdílu byli také vědomi, mohli podniknout kroky k jeho vyrovnání. A on sám byl stejné zaslepený jako všichni ostatní.
„Tím se všechno mění,“ řekl konečné. „Naše - moje - víra, že admirál Rollins nemůže vědět o našem stažení z Hancocku, už nemá opodstatnění. Což znamená,“ donutil se vyslovit to přiznání vyrovnaným hlasem, „že admirál Sarnow měl celou dobu pravdu.“
Otřásl se, zhluboka se nadechl, pak nechal křeslo dopadnout na zem, spustil ruce a prohlásil:
„Dobrá, lidi. Zvoral jsem to a je na čase pokusit se to napra¬vit. Marku,“ pohlédl na Hurstona, „rozeberte důkladně všechny naše plány rozložení sil. Vyjděte z předpokladu, že liďáci sle¬dují naše rozmístění podél hranic nejméně posledních šest mě¬síců, a najděte veškerá místa v plánu, která s ohledem na tuto jejich schopnost potřebují úpravu. Zebe,“ obrátil se ke zpravo¬dajskému důstojníkovi, „vy si vezmete na starost tu retranslač¬ku, kterou sem veze Tribeca. Úplně ji rozeberte. Zjistěte o ní všechno, co jen dokážete - nejenom jak funguje, ale také všech¬no možné i nemožné o jejích součástkách a o původním vý¬robci toho zatraceného krámu. A postarejte se, aby se Tribeca dozvěděl, že mu za jeho iniciativu hodlám vyslovit pochvalu.“
Zpravodajský důstojník přikývl a Parks se obrátil ke kapi¬tánu Beasleyové.
„Thereso, svolejte videokonferenci na—“ pohlédl na chro¬nometr, „—devět nula nula. Chci tam mít všechny velitele eskader, jejich štáby a kapitány vlajkových lodí. Potom pošlete kurýrní čluny do Hancocku, Zanzibaru a na admiralitu. Všech¬ny informujte o našich nálezech a předejte pokyn admirálu Kostmeyerové, aby ihned odlétla ze Zanzibaru a setkala se s ná¬mi v Hancocku. Postarejte se také, aby kopii naší depeše pro ni obdržel pro informaci i admirál Sarnow.“
„Ano, pane.“
„Vincente,“ obrátil se Parks opět k náčelníkovi štábu, „vy se pustíte s Markem do práce na přepracování plánů, ale nejdří¬ve mi dodáte návrh nového zdejšího odřadu. Předpokládejte, že tu necháme flotilu torpédoborců a eskadru lehkých křižníků, aby hlídkovaly v soustavě... a našly zbytek těch zatracených senzorových plošin. Jestli nás liďáci celou dobu sledovali, je v současné době naší absolutní prioritou znovu soustředit síly. Takže vydejte přípravné rozkazy, abychom mohli vyrazit na cestu hned, jak skončí moje porada s veliteli eskader.“
„Ano, pane.“
„Dobrá.“ Parks položil ruce na stůl a napřímil se. „Tak se do toho dáme. A modleme se, aby ještě nebylo pozdě.“

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
Honor zavřela na obrazovce soubor se zprávou, zhoupla se v křesle a se smíšeným pocitem úlevy a obav usrkla kakaa. Včerejší neočekávaný přílet lehkého křižníku Anubis s de¬pešemi od admirála Danislava dodal admirálu Sarnowovi (a kapitánovi jeho vlajkové lodi) nejnovější informace, jež byly admiralitě dostupné, a ty informace byly doslova děsivé. V je¬jich světle už nebylo pochyb, že LRH má v plánu zahájit útok plnou silou... a brzy.
Honor s těmito závěry souhlasila a dělaly jí dokonce větší starosti než Parksův odlet. Alespoň že Danislav potvrdil, že jeho eskadra dreadnoughtů, posílená divizí, kterou admiralita někde vyškrábala, dorazí nejpozději za dvaasedmdesát hodin. Bohužel však Danislav měl pověst taktika sice odhodlaného, ale bez fantazie... a měl vyšší hodnost než Sarnow.
Při té myšlence se ušklíbla. I se svými deseti dreadnoughty bude Danislav příliš slabý, než aby soustavu udržel proti vážnějšímu útoku. Bude potřebovat veškerou fantazii, kterou dokáže sebrat, a ona doufala, že bude mít dost rozumu na to, aby rozeznal Sarnowovy schopnosti a spolehl se na ně.
Na rozdíl od Parkse.
Znovu se ušklíbla a převalovala si na jazyku další hlt kakaa. Nimitz vydal tichý zvuk a ona se jen usmála, když zívl, střihl ušima a protáhl se na svém hradu s ocasem svinutým ve zvlášt¬ním pohrdavém gestu vyjadřujícím jeho názor na Parkse.
„Přesně to si myslím,“ řekla a zahihňala se. I když uzná¬vala Nimitzovu inteligenci, přece jen si nedělala žádné iluze o jeho schopnosti posoudit admirálovu způsobilost k velení. Samozřejmě kromě případů, kdy se jeho úsudek shodoval s je¬jím.
Usmála se sama pro sebe, pak se začala s křeslem pomalu otáčet ze strany na stranu. Její úsměv zase vybledl. Posledních několik dní od chvíle, kdy se Pavel Young zařadil mezi důstoj¬níky operačního svazu, se pro ni neslo ve znamení napětí. Do značné míry se dokázala vyhnout přímému kontaktu s ním, avšak i pouhé vědomí, že je nablízku, zastíralo její náladu čer¬nou oponou, kterou dokonce i Paul a Miky dokázali rozhrnout jen částečně. Alespoň se s ním nemusela stýkat mimo formální porady. Trochu provinile si uvědomila, že Sarnow Youngovi poskytuje nezbytné uvedení do místní situace prostřednictvím svého štábu, nikoliv jejího. Většinu brífingů tohoto druhu po¬řádala Ernie Corellová, a třebaže náčelnice štábu volila slova velmi pečlivě, tón jejího hlasu vypovídal při každé zmínce o Youngovi o jejím názoru na něj víc než objemné svazky.
Honor se zamračila, poškrábala se na nose a přemítala (zda¬leka ne poprvé), jak mohl někdo jako Young tak dlouho vy¬držet v královských službách. Viděla, že stejně jako Corellová o něm smýšlí příliš mnoho důstojníků - i mužů - než aby dokázala přesvědčit sama sebe, že její vlastní názor na něj je ojedinělý.
Vzdychla a zhoupla se v křesle. Vzhledem k potížím, které s ním měla, prozkoumala jeho zázemí důkladněji, než byla ochotna přiznat, a to, co objevila, ji odpuzovalo. Odjakživa věděla, že jistá část aristokracie (a zdaleka ne všichni patřili ke konzervativcům) je přesvědčena, že pro ně zákony neplatí, že oni jsou povzneseni nad omezení, kterými se musejí řídit pouzí smrtelníci - a Youngova rodina i mezi nimi nechvalně vynikala. Podle všech zpráv byl Pavlův otec, současný hrabě z North Hollow, stejné zkažený jako Pavel sám... a záznamy nasvědčovaly tomu, že jeho dědeček byl patrně ještě horší! Už celé tři generace jednoho rodu kráčely svou sebestřednou cestou, jako by chtěly na vlastním příkladu předvést, jak hlu¬boko může ,šlechta‘ klesnout, a nějak jim to procházelo.
Bohatství, urozenost a politický vliv, pomyslela si znechu¬ceně. Moc, kterou pokládali za tak samozřejmou, že v jejich životech neměla místo odpovědnost, která s ní kráčí ruku v ru¬ce. Moc, kterou zneužívali s tak ledabylou bezstarostností, že se jí z toho dělalo zle. Skutečnost, že takové chování odpu¬zovalo většinu jejich společenské vrstvy, před nimi neuchránila méně vlivné osoby a Honor to občas přimělo k zamyšlení nad celou společností. I v největších depresích však tvrdohlavá část její osobnosti trvala na tom, že oni tak ošklivě vyčnívají proto, že jsou to výjimky, nikoliv pravidlo.
Pokrčila rameny a v duchu se napomenula. Proč Young jednal tak, jak jednal, a jak to, že mu to prošlo, nebylo tak důležité jako následky této skutečnosti a jedna věc jí byla jasná. Paul měl pravdu; Young se jí bojí. Nyní, když věděla, co má hledat, mu to viděla na očích při oněch řídkých příležitostech, když se jí ocitl na dosah, a trochu se styděla za to, že ji tento objev těší. Ani fakt, že Young i Houseman očividně dělali, co mohli, aby v komodoru Van Slykeovi vzbudili nepřátelství vůči ní, nemohl její pochmurné potěšení pokazit - přestože by se jim to mohlo podařit, pokud bude Van Slyke ochoten jim na¬slouchat.
Znovu se chabě usmála a obrátila se k terminálu, protože myšlenka na komodora obrátila její pozornost k důležitým záležitostem. Vyvolala si schéma soustavy a současného roz¬místění operační skupiny, a když si je prohlížela, přistihla se, že si pro sebe zvolna souhlasně přikyvuje.
Admirál Sarnow za poslední zhruba týden přehodnotil rozmístění sil, a tak operační skupina už nebyla nahloučena v těsné blízkosti základny. Tam ponechal jen minonosky, pro¬tože pro ně vymyslel plán nasazení, který byl vytříbenější a bezpečnější než ten, který napadl Honor, zatímco bitevní a těžké křižníky přesunul na opačnou stranu stálice, než ležela základna, aby pokryl nejpravděpodobnější přístupové vektory od Seafordu devět.
Honor si uvědomovala, že se v tom skrývá prvek rizika. Pokud na ně ti mizerové vpadnou z opačného směru, mohou se Mantichořané ocitnout ve špatném postavení na to, aby hroz¬bě čelili, nicméně byli dost blízko, aby měli čas nepříteli pře¬hradit cestu nedaleko základny. Znamenalo by to prakticky nejméně příhodné přiblížení, protože vlečení gondol by snížilo jejich nejvyšší akceleraci na necelých 359 g a ke střetu by došlo v nebezpečně krátké vzdálenosti, nicméně předstih, který jim skýtala schopnost senzorů předávat informace nadsvětelnou rychlostí, to umožňoval. Na druhou stranu bylo nepravdě¬podobné, že by se admirál Rollins příliš snažil je přechytračit. Pokud by věřil, že má dost sil na dobytí soustavy, nesázel by na lstivost; pokud by pochyboval, že to dokáže, měl všechny důvody pro opatrnost a konzervativní přístup při jakémkoliv útoku.
Honor znovu přikývla a potom vzhlédla, když se ozval sig¬nál u dveří. Pohlédla na chronometr a pozvedla obočí - to už je tak pozdě? pomyslela si a stiskla tlačítko.
„Ano?“ řekla.
„Výkonný důstojník, madam,“ ohlásila hlídka námořní pě¬choty.
„Děkuji, desátníku. Pojďte dál, výkonný.“
Průchod se otevřel a na Honor se povzbudivé zazubila Miky Henkeová.
„Připravena na týdenní hlášení, madam?“ Henkeová vytáhla zpod paže záznamník a Honor zaúpěla.
„Jako vždycky.“ Vzdychla a ukázala na křeslo na protější straně stolu. „Posaď se a podíváme se, jak rychle se jimi dokᬞeme prokousat tentokrát.“