Letmý výstřel z úrovně pasu

Tento způsob střelby se používá na krátkou vzdálenost 5 – 7 m při boji zblízka nebo překvapivém útoku. Z časového hlediska je to metoda nejrychlejšího výstřelu.
Provádí se tak, že střelec po objevení cíle zaujme útočný postoj poklesnutím v kolenou, ve kterém je rovnováha zajištěna širokým rozkročením, případně některá z nohou je nakročena vpřed. Po vytažení z pouzdra střelec ukáže zbraní jako prodlouženým ukazovákem na cíl a vystřelí 2 rány rychle za sebou.
Přitom je však potřeba dodržet několik zásad. Instinktivní míření se provádí celým tělem a střelec se proto musí postavit proti cíli vždy osou svého těla. Do této pomyslné osy procházející středem těla, mezi oběma otevřenýma očima a směřující na cíl je potřeba umístit i ruku (nebo obě) se zbraní.

Kvůli účinku

a jistotě zásahu střílíme vždy sérii dvou ran. Revolver se střílí dvojitou funkcí, obdobně první rána z pistole.
Zbraň musí střelec dokonale ovládat, umět ji i ve tmě nabíjet. Je životu nebezpečné zapomenout natáhnout závěr, odjistit, nedorazit zásobník - což jsou nejčastější chyby v boji.
Součástí bojového chování musí být důvěra ve vlastní schopnosti a zbraň, založená na intenzivním a tvrdém výcviku ze všech poloh na stabilní i pohyblivé cíle.
Střelec v bojové situaci nesmí propadnout panice, musí střílet rychleji a přesněji než protivník, Nerozhodnost a opožděná reakce může znamenat ztrátu nebo ohrožení vlastního života, či ohrožení dalších osob. Vítězí ten, kdo je rychlejší, rozhodnější a lépe vycvičen.

Bojová střelba

TAKTIKA A BOJOVÉ CHOVÁNÍ

Bojová střelba musí být rychlá a přesná. Druh střelby závisí především na vzdálenosti cíle. Při nečekaném útoku ze vzdálenosti do 7 m střílíme co nejrychleji 2 rány z úrovně pasu.
Při vzdálenosti od 7 m do 15 m střílíme z úrovně očí. Zásah je jistější než v předešlém případě. Na větší vzdálenost má význam pouze mířená střela, dle možnosti obouruč a s oporou.
Vlastní krytí je jedním ze základních požadavků. Pokud to situace dovoluje, kryjeme se za překážkou a hledáme příležitost k mířené ráně. Jinak v bojové situaci ihned padneme k zemi, kde skýtáme menší cíl. Snažíme se dále měnit místo (např. převalováním), abychom poskytovali cíl co nejkratší dobu.

Podle potřeby

může být vytvořena i zatarasovací podskupina, která zabrání odchodu nepřítele nebo přísunu sil a prostředků k jeho obraně. Velmi často bývá léčka nastražena na spojaře, kteří zpravidla znají rozmístění vlastních jednotek, štábů, velitelských stanovišť a pozorovatelen. Průzkumníci přeruší telefonní linku, ukryjí se v blízkosti a když nepřátelský spojař přijde vedení opravit, zajmou jej.
Typů léček existuje obrovské množství a konkrétní provedení záleží na tvůrčím přístupu velitele průzkumné skupiny.

Skupina, která má za úkol léčku nastražit, si účelně rozdělí funkce. Nejbystřejší z nich, ovládající rychlou signalizaci, zaujmou stanoviště pozorovatelů s dobrým výhledem na pravděpodobný směr postupu protivníka, aby mohli veliteli včas příslušným signálem ohlásit přibližujícího se nepřítele. Rychlí a silní příslušníci hlídky, kteří vynikají v boji zblízka, vytvoří přepadovou podskupinu, jež se ukryje co nejblíže vyhlédnutému místu přepadu. Dobří střelci, zařazení do zabezpečovací podskupiny, se připraví na přístupových cestách k obraně svých soudruhů i ke krytí jejich odchodu a velitel hlídky zaujme takové pozorovací stanoviště, z něhož může sledovat celý průběh akce a vydávat nezbytné rozkazy.

Vhodným místem pro chycení „jazyka“ je zvláště prostor mezi vlastními jednotkami a nepřítelem na styku dvou nepřátelských jednotek a v týlu nepřítele, kde probíhají různé hospodářské práce.
Léčka má proti ostatním způsobům boje výhodu především v tom, že si pro ni průzkumníci mohou podle vlastní vůle zvolit vhodné místo, dokonce i protivníka (např. silnějšího nepřítele nechají projít, aniž se ovšem sami prozradí), mají dostatek času na přípravu boje. Výhodou je i moment překvapení při úderu na nepřítele a možnost předběžné přípravy ústupové cesty, po níž průzkumníci se zajatcem odejdou.

Zdrojem nejčerstvějších údajů

o nepříteli i ověření dříve zjištěných fakt bývají výslechy zajatců. „Jazyka“, jak zajatcům průzkumníci říkají, je však třeba nejdříve polapit. Způsobů je celá řada, avšak kromě boje muže proti muži při zteči, rychlého pronikání do nepřátelské sestavy při výpadu, kdy někteří protivníci jsou odtrženi od svých jednotek, je nejtišší, nejúčelnější a proto i nejpoužívanější metodou léčka, v níž může uváznout nepřátelský spojař, spojka, průzkumník právě tak dobře, jako odborný funkcionář protivníkova týlu nebo i vyšší velitel. Čím odpovědnější postavení „jazyk“ zastává, tím větší hodnotu budou mít jeho informace.

K vyhledávání kabelu

mu pomůže zjištění velitelských stanovišť , ústředen a jiných míst, která bývají telefonicky propojena, pohyb jednotlivců nebo dvojic kontrolujících nebo opravujících linky, nebo i místa napojení prodloužených kabelů. K zapojení pak postačí třeba jen napíchnutí kabelů špendlíky a zapojení vlastního přístroje nebo navázání spojení v místě styku dvou linek. Nejjednodušší, avšak současně nejriskantnější je přímý odposlech rozhovorů v bezprostřední blízkosti nepřítele. Není třeba sledovat jen vydávání rozkazů či povelů, slyšitelných zpravidla na větší vzdálenost. Často obyčejný rozhovor dvou vojáků, hlasité předávání povinností strážných, nebo i zdánlivě nic neříkající „povídání“ při jídle poskytne mnoho využitelných poznatků.

Dobrá fotografie

nepřátelského letiště, skladu, nové zbraně v palebném postavení, provizorního mostu nebo ukryté základny, pořízená průzkumníkem při pozorování, řekne veliteli často mnohem více a přesněji, než nejpečlivěji zpracovaný náčrtek.
Cenné informace získávají průzkumníci odposlechem předávaných zpráv, rozkazů a hlášení. Poslechem rádiového vysílání se zabývají speciální jednotky, avšak i pěší průzkumník může zachytit hodnotné informace, podaří-li se mu napojit vlastní přístroj na kabel telefonního vedení, který je ukryt někde ve větvích stromů nebo zahrabán v zemi.

Z tohoto zdroje vyčte bystrý průzkumník dobu, po kterou se nepřítel na místě zdržoval, kdy asi prostor opustil, jaký byl jeho početní stav, jaká výzbroj a výstroj, druh spojovacích prostředků a místa, odkud je používal, pozná i kvalitu jeho materiálního zabezpečení a mnoho dalších údajů použitelných k vedení boje.
Speciálním zdrojem informací jsou fotografie nebo filmové snímky, jichž se používá zvláště na vyšších stupních velení. Základním materiálem jsou letecké snímky, k jejichž vyhodnocení však je třeba mít určité znalosti a praxi. Zkušený průzkumník z nich vyčte nejen pravidelný proud pochodující kolony, s okolním terénem kontrastující zákopy, okopy, pevnůstky, ale i stíny nedokonale zamaskovaných stanů, palebných postavení zbraní, vyšlapané cestičky mířící k velitelským stanovištím a pozorovatelnám, ba dokonce i pravidelné tečky minového pole.

Ukořistěné zbraně

a střelivo poslouží k rozlišení druhu vojska, k porovnání jejich účinnosti s vlastními zbraněmi a s možnou ochranou proti nim, stav jejich údržby napoví o morálním stavu nepřátelských vojáků.
Širokou škálu informací poskytují stopy, za něž je třeba považovat nejen otisky bot, pneumatik, pásů, ale i rozlohu zdupané trávy, započaté zemní práce, opuštěná ohniště i objekty, zanechané zbytky potravin, léků a jejich obalů, zapomenuté svitky kabelů, izolačních pásek, prázdné nábojnice a vše, co vojáci používali.

Hodnotí-li

poznatky z vlastní bojové činnosti, ujasňuje si, kde jednotky (hlídka) narazily na zátarasy, minová pole, odkud byla vedena nejhustší palba a jakými prostředky, které prostory byly naopak palbou nepokryty, ze kterých směrů podnikal nepřítel protiútoky a jaký byl systém jeho velení, která místa nejhouževnatěji bránil, kde použil protitankových zbraní nebo jiné speciální techniky.
Ukořistěné písemnosti a grafické dokumenty (mapy, plány) pečlivě studuje a třídí. Při hodnocení jejich obsahu se nesmí dát oklamat nepřátelskou lstí. V každém střetnutí bylo podchyceno nemálo příkladů, kdy nepřítel úmyslně „ztratil“, ponechal u padlého vojáka, u zajatce či přeběhlíka podvržené materiály, které měly protivníka oklamat, upoutat jeho pozornost na předstíranou činnost nebo vlákat jeho jednotky do nastražené léčky. Proto musí být každý získaný dokument ověřen ještě z jiného vlastního zdroje zpráv. Nejdůležitější dokumenty jsou vždy postoupeny vyšším velitelům k širšímu použití. Jako zdroj informací o bojeschopnosti vojsk nepřítele mohou posloužit rozkazy, programy, zápisníky, osobní dopisy i dokumenty (legitimace, průkazy), ale i nejjednodušší věci, jako např. výstroj vojáků, druh používaných protichemických prostředků, jejich stav apod. Velmi cennými dokumenty jsou šifrové materiály, zakódované mapy, plány spojení a další spojovací pomůcky, které umožní zachycování a dešifrování dosavadních a získávání dalších zpráv.

Situační nebo panoramatický náčrt vyhodnotí velitel především z hlediska návaznosti zachycených údajů. Doplní jej o zápisy a zprávy z pozorování, z výpovědí zajatců nebo očitých svědků. Snaží se najít systém v organizaci nepřítele a vypozorovat z něj zámysl jeho další činnosti. Jde-li o prostor, v němž je plánována další vlastní činnost, hledá nechráněná místa, styk nepřátelských jednotek, průchody v zátarasech a minových polích, vhodné směry nasazení tanků, místa pro vybudování vlastních palebných postavení nebo přechod vodních toků a další, podle charakteru úkonu.

Při hodnocení náčrtů pochodové osy bere velitel v úvahu dobu, v níž byl náčrt pořízen, změny, k nimž může dojít do chvíle, než bude tato osa použita pro přesun vlastních jednotek, nebezpečná místa, kde lze očekávat střetnutí s nepřítelem, prostory vhodné pro ukrytí protivníka, pro nastražení léčky nebo pro zahájení útoku, možnost objížděk a časové ztráty při jejich použití, místa, kde bude třeba organizovat boční zajištění, kde bude možno vlastní jednotky rozvinout, kde bude účelné se zastavit a odpočívat a řadu dalších okolností.

Při vyhodnocování záznamů pozorování si všímá zvláště jevů, které se v určitém bodě nebo i na dalších místech opakovaly. Snaží se vysvětlit jejich původ, z dalšího uvažování vyloučí ty, pro které nalezl logické a přirozené vysvětlení. Soustředí se na možné příznaky přítomnosti nepřítele, které lze zjistit ve vzájemné vazbě jednotlivých zpráv a snaží se jejich porovnáním odhalit pravděpodobnou činnost nebo zámysl protivníka. Závěry, které nejsou prokazatelné, ale lze se o nich pouze dohadovat, si ověří dodatečným osobním průzkumem, dalším pozorováním nebo vysláním hlídky, která by potřebné údaje prověřila. Tak je možno odhalit například budování okopů, palebných postavení, zátarasů, překážek, pokládání minových polí, odchod nepřítele ze zaujatých čar, přípravu jeho sil a prostředků k útoku. Palebný systém nepřítele odhalí nejlépe průzkum bojem, při němž hlavním cílem útočící jednotky není dobytí nepřátelského území, ale vyprovokování protivníkovy palby z hlavních postavení a odhalení ukrytých zbraní a prostředků, které by mohly vlastním vojskům v dalším průběhu boje způsobit značné ztráty. Proto se jednotka provádějící průzkum bojem musí snažit dostat se do sestavy nepřátelské obrany a silným tlakem na protivníka vyprovokovat nasazení všech jeho bojových prostředků.

Bojová rozvědka

- Získávání zpráv - hlavní úkol průzkumníka!
Pro každou práci je nezbytné mít nejen potřebné nářadí, ale především suroviny, materiál nebo polotovary, které teprve dovedným zpracováním a využitím dostanou žádoucí a užitečné tvary. Takovou „surovinou“ pro činnost průzkumníka jsou poznatky, nákresy, zápisky z vlastního pozorování, z bojové činnosti, z provedených výpadů, nalezené nebo jinak získané písemnosti, věci, součásti výstroje, zbraně, pomůcky, zjištěné stopy, fotografické snímky, informace získané odposlechem telefonátů, rádiového vysílání nebo výslechem zajatců, zprávy od obyvatelstva a podle nápaditosti a pozornosti i další zdroje. Avšak teprve jejich důvtipným a logickým vyhodnocením, doplněním , porovnáním a dalšími „kouzly“ se z nich stanou potřebné podklady pro rozhodování velitelů. Právě v tom je největší kus umění průzkumníka, který proto kromě silných rukou, rychlých nohou, otužilého těla musí mít schopnost i logicky uvažovat.

VÁLKA SE NEKONÁ VLEKLÁ A SOUKROMÁ NIC VÍC NIC MÍŇ DADAGDA
MÁME TO ZA SEBOU S BEZBŘEHOU ÚLEVOU NIC VÍC NIC MÍŇ DADADGA
ČÍM DÁL TÍM VÍC TOUŽÍM TI ŘÍCT E-F7maj
VÁLKA SE NEKONÁ ZBYTEČNÁ A PITOMÁ NIC VÍC NIC MÍŇ
ČÍM DÁL TÍM VÍC TOUŽÍM TI ŘÍCT

VŠECHNY MOSTY SPÁLÍM E-A
UŽ TOHO BYLO DOST PATNÁCT MINUT E-AE-A
PŘIBLBLÝ SLÁVY NESTOJÍ ZA ROZBITEJ NOS E-A
ČÍM DÁL TÍM VÍC TOUŽÍM TI ŘÍCT

JEN SAMÝ DOBRÝ ZPRÁVY CHCI S KLIDNÝM SRDCEM PROHLÁSIT
PŘES DOČASNÝ ÚSPĚCH I NEMALÉ ZTRÁTY
NA ŽABOMYŠÍ FRONTĚ KLID
ŽÁDNÁ VÁLKA SE NEKONÁ

Použitím samohybných děl

získala Rudá armáda čas pro vývoj nového tanku srovnatelného s Tiger. Na konci roku 1943 byl vyvinut nový těžký tank IS-1 a Rudá armáda dostala první v únoru 1944. Následoval těžký tank IS-2. IS měly nižší profil než Tiger nebo Sherman. Věž a čelní pancéřování bylo silné 100 mm. Boční pancéřování bylo silné 75 mm. Tank byl vyzbrojen kanónem 122 mm D25T s hlavní dlouhou 5 metrů. Tanky IS měly výhodu ve srovnání s Tigery, protože měly dobře svařované pancéřové desky. S těmito tanky měla Rudá armáda konečně tanky lepší než Tiger I a srovnatelné s Tiger II. V březnu 1944 byly první IS-2 testovány v boji a ukázaly svoji sílu. Do konce války bylo vyrobeno více než 3.000 IS-2. Dle mínění Hasso von Manteuffela to byl nejlepší tank války. Během války postavil SSSR více než 125.000 obrněných vozidel. Německo postavilo 89.000 a jen 2.000 byly Tigery a Tigery II. Německo nemělo žádnou šanci vyhrát válku na východní frontě.