Kniha-3. krátká vítězná válka

Nenápadný mužíček v pracovně Roberta Pierra vůbec nevy¬padal jako lidožrout. Oscar Saint-Just byl muž mírných mravů, který nikdy nezvýšil hlas, nepil ani neklel. Měl ženu a dvě roztomilé děti a oblékal se jako drobný úředník.
Byl však prvním podtajemníkem Vnitřní bezpečnosti, zá¬stupcem Constance Palmerové-Levyové, a jeho mírný hlas poslal do zapomnění víc lidí, než on sám dokázal spočítat.
„Předpokládám, že nikdo neví, že jste zde.“ Pierre se za svým stolem pohodlné opřel a tázavě pozvedl obočí se součas¬ným pokynem ruky k prázdnému křeslu.
„Už byste mě mohl znát lépe, Robe,“ opáčil Saint-Just vy¬čítavě.
„V dané chvíli moje víra v lidi pokulhává až někde daleko za rostoucí paranoiou,“ pravil Pierre suše, ale v jeho tónu pro¬bleskl i náznak humoru a Saint-Just se usmál.
„Pochopitelně, pochopitelně,“ zamumlal. Opřel se a přehodil si jednu nohu přes druhou. „Pozval jste mě sem, předpoklá¬dám, abyste mi řekl, že věci pokračují víceméně podle plánu?“
„Podstatně více než méně. Komodor Danton provezl zbraně a raketoplány přesně podle plánu.“
„Skvěle!“ Saint-Just si dopřál další úsměv a potom naklonil hlavu ke straně. „A lidé, kteří je budou obsluhovat?“
„Cordelia Ransomová vyhledala buňky UOP, které potře¬bujeme, a vyčlenila je z normální struktury UOP. Momentálně je nechává procházet simulace, ale nehodlám jim vydávat žád¬ný skutečný materiál, dokud nebude těsné před akcí.“
„A chápe Ransomová nezbytnost, ehm, určité čistky? Její složka na VB nasvědčuje tomu, že je upřímné oddaná, Robe. Nebudeme muset zahrnout do čistky i ji?“
„Ne.“ Pierre zavrtěl hlavou a sevřel ústa. Některé nezbyt¬nosti jeho vlastního plánu jej znechucovaly. „Ona chápe, jak to musí fungovat, a jak říkáte, je oddaná. Bude ochotná přinášet oběti, aby to vyšlo, jenom se bojím, že jí za to budeme muset dát ministerstvo financí.“
„S tím se dokážu smířit,“ řekl Saint-Just.
„Já také - alespoň tak dlouho, dokud bude chápat potřebu postupného vývoje, a tu, myslím, chápe.“
„Pokud jste spokojen vy, pak já také.“ Saint-Just si zamyš¬leně přejel ukazováčkem po horním rtu. „A Constance?“
„Tahle část plánu se chystá právě teď - opět díky Cordelii,“ usmál se Pierre. „Ale ani nemusela nikoho příliš zpracovávat. Ústřední akční výbor UOP po tom nápadu skočil bez ohledu na krizi. Obávám se, že si u nich Constance po Frankelově vraždě příliš velkou popularitu nezískala.“
„Ani já ne,“ poznamenal Saint-Just klidně. „Doufám, že se v návalu nadšení nepokusí zabít dvě mouchy jednou ranou.“
„Kdybych si myslel, že by se k něčemu takovému mohlo schylovat, osobně bych zasáhl.“ Pierre zavrtěl hlavou. „Ne, Cordelia zdůrazňuje, že ,úderným oddílům VB‘ - to jest vám, Oscare – ‚je třeba poskytnout čas na to, aby si uvědomily vý¬strahu, kterou jim Lid dal’. Víte, agitace a propaganda jí jdou docela dobře. Možná bychom ji měli přemluvit, aby vzala ve¬řejnou informovanost místo financí.“
„Politické šachy nechám na vás. Já rozumím bezpečnostní práci a taktice, zato politika...“ Saint-Just pokrčil rameny a roz¬hodil rukama a Pierre vycenil zuby.
„Politika, tak jak se v Lidové republice provozovala, se brzy dost drasticky změní, Oscare. Myslím si, že v dohledné bu¬doucnosti pochopíte nová pravidla mnohem lépe, než by to vůbec kdy dokázal prezident Harris.“

Kevin Usher se tiše sunul po střeše věžáku Rochelle. Když uslyšel, že se za ním vydal zbytek jeho týmu, mimovolně se¬bou škubl. Obraz v jeho noktovizoru dodával temeni věžáku chvějivě surrealistický vzhled, ale Usher prodělal dost dlouhý výcvik v jeho používání na to, aby mu to vadilo. Starosti mu dělal nevítaný - avšak nevyhnutelný - šramot, který dělali ostatní.
Obešel poslední komín větrací šachty a zahleděl se na ote¬vřené prostranství před sebou a na okraj střechy věžáku. Oble¬čením mu škubal vítr, a to byl další důvod ke starostem. Hlavní plán úniku předpokládal volný seskok ze střechy s antigravitačními popruhy, ale takový vítr by je mohl srazit proti stěně věžáku...
Odsunul tu myšlenku stranou a vytáhl z pouzdra pistoli. Lidová námořní pěchota ho během povinné vojenské služby vycvičila dobře, a když vyhlížel člověka z VB, který hlídal tuto konkrétní střechu, měl z pulzeru v ruce příjemný a známý pocit. Tenhle úkol se mu obzvlášť nelíbil, nicméně UOP si při téhle operaci nemohla dovolit žádné svědky.
Tamhle. Usherův posílený zrak našel cíl, muž poklekl na jedno koleno a učebnicovým stylem si opřel vojenskou zbraň s dlouhou hlavní o předloktí druhé ruky. Ustálil obraz v hle¬dáčku přesně tak, jak ho to instruktoři před deseti lety učili, a stiskl spoušť.
Pětiranná dávka nevýbušných šipek prolétla mužem od VB v gejzíru krve. Neměl ani čas vykřiknout a Usher spokojeně zamručel, zatímco se sunul dál po střeše, pulzer v obouručním bojovém sevření, rozhlížel se ze strany na stranu. Podle brífingu tu sice měla být jen jedna hlídka, avšak Usher už viděl příliš mnoho operací zmařených v důsledku nesprávných infor¬mací, než aby se na to spoléhal.
Tentokrát se však zdálo, že se nemýlili, a tak mávnutím ruky přivolal ostatní. Pak přistoupil k okraji střechy, aby zkon¬troloval výhled. Perfektní, pomyslel si a obrátil se, aby se podíval, jak se zařizuje zbytek týmu.
Dva lidé z obsluhy Viperů poklekli na střechu. Ozvalo se krátké bouchnutí nastřelovací pistole, která přibila nohy pod¬stavce odpalovacího zařízení k zemi. Dva další lidé už namon¬tovali na trojnožku tubus výmetnice a naváděcí jednotku. Ruce velitelky obsluhy se jen míhaly po elektronickém záznamníku, s jehož pomocí prováděla autotest prvního ptáčka. Když za¬blikala světélka menší poruchy, zavrtěla hlavou a dala střelu stranou; spokojeně přikývla, když druhý ptáček testem prošel. Usher se vrátil ke svým odpovědnostem a mávnutím ruky poslal svůj tříčlenný hlídkový tým do stanovených pozic na obvodu. Dalším pokynem ruky k sobě přivolal pozorovatelku a ukázal na věžák na opačné straně zeleného pásu.
„Dej si pozor, abys zaměřila správnou díru,“ řekl tiše a že¬na přikývla. Vyvolala si na noktovizoru nákres budovy a za současných drobných pohybů hlavy sesouhlasila jeho obrysy s obrysem věžáku, až se polohový kurzor rozblikal přímo na jednom výletovém otvoru.
„Mám to,“ zamumlala. „Zkontrolováno, potvrzeno.“ „Tak si odpočiň. Měla by tam být ještě asi deset minut, ale možná se zpozdí.“
Žena znovu přikývla, odložila puškový laserový značkovač na parapet střechy a usadila se na zemi.
Usher věnoval další pohled obsluze Viperů. Byli připravení a nacházeli se dost daleko od okraje střechy na to, aby je při zběžném pohledu nebylo vidět. Jediné nebezpečí nyní pochá¬zelo od přelétajících strojů, a k tomu by nemělo dojít, jestli jsou jejich údaje o vzdušných hlídkách stejně přesné jako ostat¬ní informace. Jestli.
Potichu obešel svůj úsek, potom si našel koutek, kde nebyl vystaven přímému náporu větru, ale který mu skýtal volný výhled, usadil se tam a čekal.

„Takže to by bylo asi tak všechno - pokud si nevzpomenete na něco jiného, na co bychom se měli podívat, Oscare?“
Saint-Just zavrtěl hlavou a Constance Palmerová-Levyová vstala. Její štáb ji s očividnou úlevou napodobil. Jen málokdo z nich sdílel její vášeň pro pozdní noční strategické porady, nicméně když šéfka VB někoho vyzvala, aby zůstal déle, do¬tyčný se nevzpíral.

3. krátká vítězná válka

Takže Parnell do Jelcinu nemohl ,vidět‘ tak dobře, jak by si přál. Možná je problém v něm samém. Zvykl si využívat podrobnější výzvědné infor¬mace, než jaké měl právo očekávat.
„Nějaká zpráva od Rollinse?“ zeptal se.
„Ne, pane.“ Perot pohlédl na časový a datový displej na stěně a zašklebil se. „Lodě zapojené do operace Argus sice nemohou dodržovat nějaký zaručený rozvrh, ale jestli létají tak pravidelně jako obvykle, měl dostat poslední dávku infor¬mací z Hancocku nejpozději včera.“
„Což znamená dalších sedmnáct dní, než ji dostaneme my,“ zavrčel Parnell.
Opřel se a začal se popotahoval za spodní ret. Sedmnáct dní bylo na čekání příliš dlouhých. Barnett ležel sto čtyřicet šest světelných let od Jelcinu, což pro superdreadnoughty zna¬menalo třítýdenní cestu, a Parnell měl k dispozici okno sotva šestadvaceti dnů. Nebude tedy moci odkládat rozhodnutí až do příchodu Rollinsova hlášení, a současně když odletí, bude se muset obejít bez tří bojových eskader admirála Ruize, které se nacházely teprve na cestě k Barnettu. Mohl by místo nich vzít dvě eskadry určené podle původního plánu rozmístění k posílení Seafordu a poslat všechny Ruizovy síly do Seafordu místo nich... jenže jestli se Ruiz opozdí, Rollinsovi se může zoufale nedostávat sil k dosažení jeho cíle.
To bylo dilema. Hlavní plán předpokládal útok na Jelcin s drtivou převahou sil, výslovně proto, aby odřízl a zničil veš¬keré tam rozmístěné manťácké jednotky jako první krok k de¬moralizaci a osekávání RMN. Jestli odtamtud Caparelli skuteč¬ně stáhl čtyři eskadry, velikost kořisti se zmenšila zhruba na polovinu - za předpokladu, že původní odhady velikosti usku¬pení sil rozmístěných v Jelcinu byly přesné - a jemu se nelíbilo, že by se měl vzdát dalších zničených cílů. Na druhou stranu by morální účinek mohl být vyšší, protože malý svaz mohl být úplně zničen bez větších havenských ztrát. A v hloubi duše skutečně dával přednost úderu proti relativně slabšímu odporu, když neměl dosud příležitost zhodnotit rozdíl technické úrovně na vlastní oči. Dostupná bojová hlášení nasvědčovala tomu, že to je přinejmenším tak zlé, jak se obával, možná ještě horší, a to v něm probouzelo pokušení co nejvíce zvyšovat početní převahu ve svůj prospěch, dokud to nebude vědět jistě.
Nejhorší bylo, že to bude znamenat v rychlosti zpřeházet celý plán operace. Jeho síly a síly ze Seafordu měly jednat koordinovaně a dát se do pohybu současně na definitivní rozkaz k útoku vydaný z Barnettu. Když se on pustí nyní do akce, válka začne v okamžiku, kdy vstoupí do prostoru Jelcinu, jenže toho ví příliš málo o situaci v oblasti Seaford-Hancock, než aby si mohl být jist, že Rollins - dokonce i s Ruizem - má dostatečnou převahu, aby mohl provést svou část plánu.
Vzdychl a znovu si pohladil spánky. Tohle byl důvod, proč vůbec přesunul svůj hlavní štáb na základnu DuQuesne, řekl si - a také důvod, proč ho prezident Harris oprávnil, aby operaci definitivně načasoval podle vlastního uvážení. Jenže on očeká¬val postupnější rozvoj, ne takovouto bleskovou změnu dostup¬ných údajů na poslední chvíli.
Na chvilku zavřel oči, potom se ostře nadechl a nechal opě¬radlo křesla napřímit.
„Půjdeme do toho,“ řekl řízně.
„Ano, pane.“ Perotův hlas se zachvěl potlačovaným vzruše¬ním, ale i on byl profesionál. „A admirál Rollins, pane?“
„Pošlete k němu kurýrní člun. Nebo raději dva, pro případ, že by se jednomu něco stalo. Vzkažte mu, že za osmačtyřicet hodin odlétáme se všemi dostupnými silami.“
„Se všemi dostupnými silami, pane?“
„Bez operačního svazu admirála Coatswortha určeného pro Seaford,“ dodal Parnell. Zamnul si bradu a přikývl. „Jestli toho odveleli tolik, nebudeme seafordský odřad vůbec potřebovat, a stejně je přečíslíme dvě ku jedné. Naopak neznáme přesnou situaci v Rollinsově sektoru. Může tam potřebovat větší sílu, než jsme původně předpokládali, a tak mu vzkažte, že jemu přidělené oddíly odletí z Barnettu, jakmile dorazí admirál Ruiz, nebo nejpozději za osm dní. Nechám zde rozkazy, aby se Ruiz připojil ke Coatsworthovi - to pro všechny případy posílí Rollinsovu bojovou sestavu.“
„Ano, pane.“ Perot si zuřivým tempem naťukával do zá¬znamníku poznámky.
„Jakmile tyhle depeše budou na cestě, vzburcujete operační úsek základny. Dám jim osmačtyřicet hodin, když to bude nut¬né, ale to jim neříkejte. Pokud to vůbec je možné, chci být připraven k odletu za čtyřiadvacet. Zajistěte, aby každá bojová eskadra dostala kopie všech našich simulací Jelcinu. Chci, aby si je cestou k cíli projížděli dopředu i pozpátku.“
„Ano, pane.“
„A zanechte výslovný pokyn admirálu Coatsworthovi, aby před svým odletem poslal kurýra k Rollinsovi. Já vím, že by to stejně udělal, ale uložte mu to oficiálně. Rollins musí znát jeho časový rozvrh - a vědět, jestli je s ním Ruiz - aby mohl koordinovat své pohyby, a nemůžeme si dovolit žádné fiasko, když už takhle měníme plány za pochodu.“
„Ano, pane.“
„Potom budeme muset informovat prezidenta. Já pro něj nahraji depeši, zatímco vy budete rozhýbávat to ostatní, a budu potřebovat dalšího kurýra, který ji dopraví na Haven.“
Tentokrát Perot pouze přikývl, zatímco si naťukával po¬známky, a admirál se usmál sevřenými rty.
„Předpokládám, že bych měl vymyslet také nějakou drama¬tickou památnou větu pro Veřejnou informovanost a historické knihy, ale ať se propadnu, jestli mě něco napadá. Kromě toho by neznělo příliš dobře, kdybych přiznal pravdu.“
„Pravdu, pane?“
„Pravda, Russele, je, že jsem v tomhle okamžiku podělaný strachy. A řekl bych, že ani Veřejná informovanost by z toho nevytloukla nic vzletného a úderného.“
„Nejspíš ne, pane... ale rozhodně to výstižně shrnuje moje pocity. Na druhou stranu...“
„Na druhou stranu, jestli jsou naše údaje spolehlivé, nachy¬táme je v nedbalkách...“ souhlasil Parnell. Zachvěl se a vstal. „Nu, i kdyby ne, měli bychom je zahlédnout včas na to, aby¬chom se stačili vypařit do hyper. Každopádně to budeme muset tak či onak zjistit.“

3. krátká vítězná válka

Navzdory noční hodině vešel admirál Parnell do operačního sálu základny DuQuesne svižně. Nikdo by při pohledu na něj neuhodl, že spal necelé tři hodiny, avšak Parnell sám si byl ostře vědom své únavy. Zauvažoval - už zase - že si vezme stimulační tabletku, jenže když to udělá, už neusne. Raději napřed zkusí, co dokáže horká káva.
Komodor Perot už tam byl, a když vstoupil jeho šéf, rychle se otočil se záznamníkem zastrčeným v podpaždí.
„Doufám, že je to důležité, Russelle.“ Parnellův tón zněl žertovně jen napůl a Perot přikývl.
„Já vím, pane. Kdybych si nemyslel, že je, neobtěžoval bych vás.“ Perot mluvil klidně, ale pokynul hlavou ke straně, aby pozval admirála do jedné z brífingových místností pro přísně tajné porady, a Parnell překvapeně pozvedl obočí dříve, než se stačil ovládnout.
Perot za nimi zavřel dveře a uťal tak mumlavý šum operač¬ního sálu. Pak naťukal na záznamníku složitý kód hesla a otiskl palec na skener. Displej poslušně ožil a Perot podal záznamník beze slova admirálovi.
Parnell se při pohledu na hlavičku diplomatického sboru zamračil, potom si přečetl text a ztuhl. Klesl do křesla a jak znovu zvolna přejížděl pohledem stručné věty, cítil, že mu z mozku odplouvají závoje únavy.
„Bože můj, pane, oni to udělali,“ ozval se Perot tiše.
„Možná,“ odvětil Parnell opatrněji, nicméně i u něj se s opa¬trností svářilo nadšení. Odložil záznamník na stůl a pohladil si spánky. „Jak spolehlivý je ten zdroj velvyslance Gowana?“
„Za informace ze žádného výzvědného zdroje se nelze ab¬solutně zaručit, pane, ale zatím všechno, co nám tenhle zdroj poskytl, sedělo a—“
„Což může znamenat, že o něm vědí a pěstují si jej, aby na nás ušili nějakou velkou boudu,“ přerušil ho Parnell suše.
„To je věčný problém se špiony, pane,“ přisvědčil Perot. „V tomto případě ovšem několik dalších zdrojů jeho informace potvrzuje.“ Parnell zvedl obočí a Perot pokrčil rameny. „Když přeskočíte na další stránku za velvyslancovou depeší, uvidíte, že oba odřady Domovské flotily, o nichž se zmiňuje zpráva prvního zdroje, odlétly téměř přesně podle časového rozvrhu, který nám předal, a směr jejich letu souhlasí s jeho verzí jejich rozkazů. Gowan měl také den nebo dva na to, aby zpracoval i ostatní své kontakty, a mezi personálem námořnictva se na¬šlo pár takových, kteří si pouštěli pusu na špacír. Tři z jeho lidí - dva číšníci a jeden holič, všichni na Héfaistu - ohlásili, že zaslechli, jak si zákazníci stěžují, že mají být převeleni do Grendelsbane.“
„Jací zákazníci?“ zeptal se Parnell se zájmem.
„Mužstvo a poddůstojníci, pane - nikoliv důstojníci. A by¬li to stálí zákazníci.“ Perot zavrtěl hlavou. „Rozhodně nebyli nastrčeni jen pro tuto příležitost, takže pokud se nechceme domnívat, že manťáci odhalili celou Gowanovu síť a že jejich rozvědka přesně věděla, koho nechat před kým žvanit...“ Ná¬čelník štábu se s pokrčením ramen odmlčel.
„Hm.“ Parnell se zadíval zase dolů na záznamník. Toužil uvěřit, a současně se svými touhami bojoval. Kdyby tak byli schopni rozšířit síť Argus i do Jelcinu! Jenže na to nebylo dost času - i kdyby to nevylučovala rušná aktivita v otevřeném ves¬míru v okolí Jelcinu. Zdálo se, že Graysoňané dychtí roztavit pro účely svých orbitálních i planetárních projektů všechny asteroidy do posledního, a rozvědka námořnictva usoudila, že je příliš pravděpodobné, že by zakopli o některou ze senzo¬rových plošin, i kdyby byla sebevíc maskovaná. Tím by ovšem celá operace Argus přišla vniveč.