„Máme ještě jednu významnou výhodu, pane,“ poukázal velitel 53. divize bitevních křižníků. „Všechny naše senzorové plošiny mají nové systémy s nadsvětelnou rychlostí přenosu a při koordinaci z Niké a Achilla...“
Komodor pokrčil rameny a Sarnow řízně přikývl. Niké byla jednou z prvních lodí vybavených novou technikou gravitač¬ních impulzů, zatímco Achilles stejný systém obdržel při po¬slední údržbě. Impulzní vysílače umožňovaly oběma bitevním křižníkům vysílat nadsvětelnou rychlostí zprávy kterékoliv lodi vybavené gravitickými senzory. Musely sice vypnout své gravitorové klíny na dostatečně dlouhou dobu, než vysílání proběhlo, protože žádný senzor nedokázal odlišit signál od pozadí ,šumu‘ signatury pohonu válečné lodě, ale poskytovaly Sarnowovi takový ,dosah‘ velení, o jakém se liďakům ani ne¬snilo.
„Jack to skvěle vyhmátl, admirále, jestli mi prominete, že to říkám takhle.“ Tentokrát se Van Slyke při řeči po Housema¬novi ani neohlédl - což naznačovalo, že po návratu na Van Slykeovu vlajkovou loď je čeká živá debata. „Pokud si to s ni¬mi nebudeme moci rozdat tělo na tělo, budeme ten rozdíl muset vyrovnat prací nohou.“
„Souhlasím.“ Sarnow se opřel a pohladil si knír. „Napadají vás ještě nějaké další výhody, které máme - nebo které bychom si mohli vytvořit?“
Honor si tiše odkašlala a Sarnow směrem k ní povytáhl jedno obočí.
„Ano, dame Honor?“
„Napadlo mě něco ohledně těch minonosek třídy Erebus, pane. Víme, co s nimi má admirál Parks v úmyslu?“
„Ernie?“ Sarnow přehrál ten dotaz svému náčelníkovi štá¬bu. Kapitán Corellová si zobrazila data na svém záznamníku a jednou jemně tvarovanou rukou si přitom projížděla vlasy. Došla na konec a se zavrtěním hlavy vzhlédla.
„Na současné svodce z vlajkové lodi není nic, pane. Zatím jsme ovšem nedostali definitivní verzi. Ještě si všechno roz¬mýšlejí, stejně jako my.“
„Mohl by být dobrý nápad o ně požádat, pane,“ navrhla Honor a Sarnow přikývl na souhlas. Minonosky nebyly Hancocku oficiálně přiděleny - jenom tudy prolétaly cestou do Reevesportu, když si Parks přečetl depeši admirála Caparelliho a nařídil jim zůstat. Byla to nejspíš jen instinktivní reakce, ale kdyby se dal přesvědčit, aby je zde na neurčitou dobu zdržel...
„Za předpokladu, že dokážeme přesvědčit admirála Parkse, aby je pro nás uzmul, jak si přesně představujete jejich nasa¬zení, kapitáne?“ otázala se komodor Bantonová. „Předpoklá¬dám, že bychom mohli zaminovat přístupy k základně, ale jak efektivní to skutečně bude? Liďáci si při závěrečném přiblížení k základně budou na miny určitě dávat pozor.“

„Dobře, Isabello.“ Sarnowův hlas vrátil Honor do stávající konverzace. „Pokud ho dokážeme přesvědčit, aby je tu nechal, můžeme jich za každý bitevní křižník pověsit pět - za novější lodě šest. Dokonce i těžký křižník zvládne dvě nebo tři.“ Usmál se sevřenými rty. „V delším střetnutí to nejspíš moc nepomůže, ale po naší první salvě bude druhá strana na pochybách, jestli nevběhla do rány dreadnoughtům místo bitevním křižníkům!“
Kolem stolu se objevily nepříjemné úsměvy, avšak House¬man ještě úplně neskončil, třebaže si dával na svůj tón pečlivý pozor, když opět promluvil.
„Nepochybně máte pravdu, admirále, ale představa dlou¬hého boje mi dělá starosti. Když máme chránit opravárenskou základnu, nebudeme schopni vytvořit skutečně mobilní obranu - mohou nás kdykoliv přišpendlit tím, že zamíří přímo k zá¬kladně - a jakmile vyčerpáme gondoly, ocitnou se vaše bitevní křižníky pod silným tlakem lodí bojové stěny, pane.“
Honor se zúžily oči, když zkoumala Housemanův obličej. Komandér, který oponoval i poté, co mu dva různí vlajkoví důstojníci - z toho jeden jeho bezprostřední nadřízený - v pod¬statě řekli, aby držel hubu, musel mít velice dobré nervy. Sta¬rosti jí ovšem dělalo, z čeho Housemanovy dobré nervy prame¬ní. Byla to odvaha stát za svým přesvědčením, nebo arogance? Skutečnost, že toho člověka nesnášela, jí ztěžovala objektivní pohled a Honor se měla na pozoru, aby ho kategoricky neod¬suzovala.
Sarnow byl podle všeho naladěn méně dobročinně.
„Já si to uvědomuji, pane Housemane,“ odvětil. „Ale přes možné nebezpečí, že vás budu nudit, mi dovolte opakovat, že účelem této porady není pouze shrnout naše problémy, nýbrž vyřešit je.“
Houseman jako by se scvrkl do sebe, když ho Van Slyke obdařil dalším, ještě chladnějším pohledem, a kdosi si odkašlal.
„Admirále Sarnowe?“
„Ano, komodore Prentisi?“

Stejně jako většina jejích přátel z jeune école stále pokládala LAC za spotřební materiál na jednu salvu (což jí u jejich po¬sádek oblibu rozhodně nepřineslo), alespoň však viděla přínos ve zvýšení jejich účinnosti, dokud se v boji drží. Skutečnost, že jim to také skýtá větší šanci na přežití byla pro její úvahy nejspíš nepodstatná, ale to Honor naprosto nevadilo. V těch vzácných případech, kdy megera Hemphillová udělala něco správně, se Honor nestarala, proč to udělala. A ať si ekonomičtí analytici stěžují, jak chtějí, Honor měla docela přesnou před¬stavu o tom, jaké mají kapitáni LAC pocity, když jde o přežití střetu.
Faktem bylo, že se nyní nabízelo použít toto zdokonalení u přívěsných gondol a navzdory námitkám Hemphillové k to¬mu skutečně došlo. Nové gondoly - s deseti výmetnicemi místo šesti - byly pochopitelně určeny pro lodě bojové stěny, které měly pro jejich zvládnutí k dispozici nadbytek kapacity řízení palby, nikoliv pro bitevní křižníky. Ale zdálo se, že Turner už nacházel řešení, a jejich střely byly dokonce razantnější než standardní palubní protilodní ptáčci. S novými lehčími hmot¬nostními urychlovači, které zdokonalila lodní správa, se svým výkonem vyrovnaly normálním střelám vypouštěným z lodí, nebo je dokonce předčily, a jejich hlavice byly ještě ničivější. Gondoly samy byly pochopitelně neohrabané a jejich vlek dělal s polem kompenzátoru setrvačnosti válečné lodě psí kusy a to snižovalo nejvyšší možné zrychlení asi o pětadvacet procent.
Byly také zranitelnější vůči zásahům těsně vedle, protože nenesly ani vlastní štíty, ani radiační stínění, ale pokud odpálily své salvy dříve, než byly zničeny, pak na tom příliš nezále¬želo.

A právě čas na zaměření byl kritický, protože bodová obrana se za poslední století značně zdokonalila. Ani výmetnice LAC, ani gondoly starého typu nedokázaly překonat její současný náskok (což byl jeden z důvodů, proč admiralita před dvaceti mantichorskými roky zastavila stavbu veškerých nových LAC). Navíc informace, jež RMN získalo o bodové obraně Lidového námořnictva - z nemalé části díky kapitánovi dame Honor Harringtonové - nasvědčovaly tomu, že ač je liďácká obrana proti řízeným střelám horší než mantichorská, stále ví¬ce než stačí na to, aby si poradila se salvami z gondol starého typu levou zadní.
Nicméně rada pro vývoj zbraní, nikoliv bez námitek teh¬dejší předsedkyně lady Sonji Hemphillové, myšlenku gondol vzkřísila a opatřila je novějšími a silnějšími výmetnicemi. Hemphillová celou koncepci odmítala jako ,krok zpět‘, zato její nástupce v čele WDB * projekt energicky popohnal. Honor nedokázala za námitkami Hemphillové postřehnout logiku. (* WDB - Weapons Development Board neboli Rada pro vývoji zbraní.) S ohledem na její proklamovanou podporu taktiky založené na převaze materiálu Honor spíš čekala, že se gondol s nad¬šením chopí... pokud ovšem admirál vnitrně neztotožňovala ,staré‘ zbraňové systémy s ,vrozeně méněcennými‘.
Pokud šlo o Honor, ta zastávala názor, že stáří nemusí nápad nutně diskvalifikovat - zejména s novými výmetnicemi, na jejichž vývoj dohlížela sama Hemphillová. Ta ovšem neměla v úmyslu je použít do něčeho tak zastaralého jako gondoly. Hledala způsob, jak LAC opět zefektivnit v rámci taktického přístupu, který její kritici nazývali ,lavina značky Sonja‘. Nové výmetnice byly mnohem dražší než tradiční výmetnice LAC, což také bylo oficiální jádro výhrad Hemphillové vůči tomu, aby se jimi ,plýtvalo‘ na gondoly, ovšem u LAC jí výdaje starosti nedělaly. Náklady na stavbu jednoho lehkého člunu s novými výmetnicemi vyhnaly jeho cenu až na čtvrtinu ceny torpédo¬borce, zejména po modernizaci řízení palby umožňující využít schopnosti nových výmetnic v plné míře, avšak Hemphillová za obnovení výroby LAC tvrdě lobovala a uspěla.

„V tomto okamžiku, pane, bych řekla, že pokud admirál Parks nezmění rozhodnutí a nevezme gondoly s sebou, mělo by jich být dost na to, abychom to mohli rozjet. Dala jsem kapitánovi Corellové naše nejnovější čísla, když jsme večer přišli na palubu, a komandér Turner teď pracuje na softwaro¬vých změnách.“
Sarnow pohlédl na Corellovou, která souhlasně přikývla. Několik lidí - zejména komandér Houseman - se tvářilo skep¬ticky, avšak Honor pocítila záchvěv uspokojení. Ta koncepce snad mohla patřit mezi technické starožitnosti, nicméně právě kvůli samotné její zastaralosti by ji liďáci neměli čekat.
Přívěsná gondola nebyla nic víc než sonda bez posádky ta¬žená za lodí na vlečném paprsku a podřízená její soustavě řízení palby. Každá gondola nesla několik, obvykle půl tuctu, jedno¬ranných výmetnic řízených střel podobných těm, kterými byly vyzbrojeny lehké bojové čluny LAC. Nápad byl jednoduchý -synchronizovat gondolu s palubními výmetnicemi lodi a od¬pálit v jediné salvě větší počet ptáčků, aby to zahltilo obranu protivníka - jenže se v boji nepoužívaly už osmdesát standard¬ních roků, protože je pokroky v obranné technice proti střelám odsoudily k neúčinnosti.
Staré výmetnice používané na gondolách neměly mohutné hmotnostní urychlovače, které dodávaly střelám z lodí počá¬teční impulz. V důsledku toho vypouštěly střely menší počá¬teční rychlostí, a protože jejich střely měly naprosto stejnou pohonnou soustavu jako všechny ostatní střely, nedokázaly rozdíl v rychlostech vyrovnat, pokud střely z lodi nebyly se¬řízeny na nižší než optimální výkon. Nesoulad v rychlostech vaši salvu v podstatě rozdělil na dvě, čímž se snížil její zahlcovací efekt. Jenže když jste jejich výkon snížili, menší rychlost celé salvy poskytla nepříteli nejenom víc času na úhyb¬né manévry a na přizpůsobení jeho prostředků elektronického boje, ale také dala jeho aktivní obraně víc času na zaměření a zneškodnění střel.

Tváře v brífingové místnosti Niké vyhlížely nešťastně. Honor se opřela v křesle, zatímco komandér Houseman říkal: „...uvě¬domuji vážnost situace, admirále Sarnowe, ale sir Yancey si jistě musí uvědomit, že nemůžeme ani náhodou udržet soustavu proti rozsáhlému útoku! Ani zdaleka nemáme potřebnou pa¬lebnou sílu a—“
„To stačí, komandére.“ Hlas Marka Sarnowa byl dokonale bezvýrazný, nicméně Houseman sklapl ústa a admirál věnoval mrazivý úsměv shromážděným komodorům, kapitánům a štáb¬ním důstojníkům toho, co se mělo zanedlouho stát operačním svazem Hancock 001.
„Požádal jsem vás o vaše upřímné názory, dámy a pánové, a chci je slyšet. Ale držme se toho, co nám přísluší, prosím vás. Jestli jsou rozkazy, které jsme dostali, nejlepší možné nebo nejsou, je mimo diskusi. Musíme se postarat o jejich provedení, aby to fungovalo. Souhlasíte?“
„Naprosto, pane.“ Komodor Van Slyke obdařil svého náčel¬níka štábu pohledem plným nesouhlasu, ke kterému se na veřejnosti uchyloval jen zřídka, a důrazně přikývl.
„Dobře.“ Sarnow ignoroval Housemanovo zrudnutí a po¬hlédl na komodora Bantonovou, svého služebně nejstaršího velitele divize. „Už jste s komandérem Turnerem dokončili tu studii, o které jsme se s vámi Ernie a já bavili v pondělí, Isabello?“
„Jen nahrubo, pane, a vypadá to, že kapitán Corellová a da¬me Honor mají pravdu. Simulace nasvědčují, že by to mohlo fungovat. Musíme ale ještě přesně určit, jakých úprav řízení palby bude zapotřebí, a stále neznáme dostupné počty. Obávám se, že na Gryfu myslí momentálně na jiné věci, než jsou naše žádosti o údaje.“ Bantonová si dovolila nasadit stejný úsměv jako admirál a jeden nebo dva lidé se opravdu uchechtli.