Když Honor vstoupila do pozdně nočního ruchu na HMS Gryf, zmocnil se jí pocit naléhavosti. Chod žádné válečné lodi ve skutečnosti nikdy neustává, avšak i vesmířané si udržují smysl pro ,den‘ a ,noc‘ podle diktátu hodin. Možná v tom není velký rozdíl pro lidi, kteří mají v daném okamžiku hlídku, avšak lidský živočich snadno ztrácí zakotvení v čase, když nemá ně¬jaký dohodnutý vztažný bod. Podle obecného pravidla je ,den‘ na vlajkové lodi definován stavem ,admirál je vzhůru‘. Když jde odpočívat, činí totéž většina jeho štábu a myriády dalších lidí s jejich činností svázaných a tempo na celé vlajkové lodi jako by s vděčným vydechnutím polevilo.
Dnes v noci však nepolevoval nikdo. V přístavištích člunů na Gryfu zářila světla a čestné stráže měly pohotovost, jak na palubu přilétal jeden vlajkový důstojník za druhým. Honor zdejšímu dokovému důstojníkovi nezáviděla. Zvládnout tolik malých člunů byl herkulovský úkol i při kapacitě superdreadnoughtu.
Vystoupila z pinasy Niké před kapitánem Corellovou Sarnowovi v patách a navzdory svému napětí potlačila úsměv, když se poručík mající na starosti jejich přivítání postavila do pozoru. Čestná stráž následovala jejího příkladu, zazněla boc¬manova píšťalka, námořní pěšáci zasalutovali - nemohlo být nic obřadnějšího, avšak uštvaný výraz poručíka dával tušit, že hned za nimi přilétá další pinasa... tedy až se jejich člun od¬sune stranou.

„Nerad chodím na porady jako poslední,“ přiznal se, „ale pokud pilot admirála Konstanzakisové nevymyslí způsob, jak přejít s pinasou do hyper, měli bychom ji předstihnout alespoň o pět minut. Dobrá práce, kapitáne. Nikdy by mě nenapadlo, že to stihnete včas.“
„Snažila jsem se, aby za mnou zůstala jen žíznivá čára, pane,“ opáčila s drobným úsměvem a on se ušklíbl.
„Všiml jsem si.“ Zašilhal po svém náčelníkovi štábu, avšak Corellová se pilně radila s memobankou, která jí ležela v klíně, a on se ke kapitánovi své vlajkové lodi naklonil trochu blíž a ztišil hlas.
„A mohu také říct, lady Harringtonová,“ pokračoval obdivu¬hodně vážným tónem, „že vám to dnes sluší jako nikdy.“
Honor nad tou naprosto nečekanou - a nevídanou - po¬klonou otevřela oči dokořán a jeho úsměv se rozšířil, až se mu zatřásl knír.
„Vidím, že se vám večeře vydařila,“ řekl ještě tišeji... a za¬mrkal na ni.

„Ano, madam,“ zamumlala Honor pokorně a Henkeové rty sebou zaškubaly, zatímco z MacGuinessovy volné ruky sebrala blůzu a pomáhala Honor do ní.
„Jedeme dál,“ dodala Honor, když si opět nazouvala boty. Zatímco se výtah zase rozjel, zastrčila si košili náležitě do kalhot a zapnula si blůzu. Od MacGuinesse si vzala hřeben a ráznými tahy si jím pročísla vlasy, přičemž sledovala, jak stevard cpe svléknuté části oděvu do kabely, a oči jí zasvítily veselím.
Tichý tón je upozornil, že se blíží k cíli. Honor zastrčila hřeben do kapsy a stáhla si lem blůzy. Nimitz jí skočil na ra¬meno a předl jí do ucha, zatímco si upravovala baret, a než na displeji polohy zasvítila slova PŘÍSTAVIŠTĚ JEDNA, zbyl jí čas právě tak na letmou kontrolu vzhledu obrazu, jenž se od¬rážel na vyleštěné stěně výtahu.
„Děkuji vám - oběma,“ utrousila koutkem úst, zatímco se otevíraly dveře, a vykročila ven.

„Á, tady jste, dame Honor!“ Stín napětí v Sarnowově hlasu prozrazoval, že je také překvapen tím náhlým svoláním na vlaj¬kovou loď, a Honor na okamžik zauvažovala, jestli to myslí sarkasticky. Ale on se usmíval a jeho další slova z této po¬známky smazala veškeré možné výtky. „Žasnu, jak se vám takhle bez výstrahy podařilo vrátit tak rychle.“
Kývl k otevřenému vchodu pinasy a kapitán Corellová vlez¬la dovnitř. Za náčelnicí štábu následovala Honor a těsně za ní Sarnow. Usadili se v sedadlech, zatímco palubní technik prů¬chod zavřela, rychle, ale důkladně provedla vizuální kontrolu utěsnění a promluvila do mikrofonu své náhlavové soupravy.
„Poklop zajištěn,“ oznámila do pilotní kabiny a Honor si usadila Nimitze do klína, zatímco na přední přepážce kabiny zasvítilo světlo signalizující odlet. Mechanické držáky se za¬sunuly, lehké odfouknutí reaktivních motorů je odsunulo od nárazníků a po dalším, silnějším zvýšení tahu - díky palubnímu gravitačnímu generátoru pinasy nepostřehnutelném - vystřelili z přístaviště jako vyplašená kočka.
Pomocné reaktivní motory pinasu odnesly od lodě na bez¬pečnou vzdálenost pro spuštění gravitorů, pilot zapnul hlavní pohon a Sarnow vydechl úlevou, když malé plavidlo okamžitě přešlo na dvousetgéčkové zrychlení.
Honor se po něm ohlédla a Sarnow se usmál a poklepal na svůj chronometr.

Měl v ní kalhoty a blůzu Honořiny nejlepší uniformy. Honor velitelsky pozvedla obočí.
„Komandér Henkeová říkala, že se budete nejspíš chtít pře¬vléknout, madam. A mně bylo samozřejmě jasné—“ MacGui¬ness na to slovo položil až příliš velký důraz, „—že dnes v noci budete chtít vypadat co nejlépe.“
„Já nad sebou nepotřebuji takové dvě kvočny! A díky...“
„Drž!“ Nelítostná ruka ji chytila za bradu, otáčela jí hlavou sem a tam a tampón, který jí naposledy přejel přes rty, zdusil její hlas. Henkeová naklonila hlavu ke straně, aby zhodnotila svou práci, a potom přikývla. „Tak. Uniformu, Macu.“
„Ovšem, madam.“
Honor se vzdala, přesunula Nimitze na MacGuinessovo předloktí a potom současně shodila z ramen blůzu všední uni¬formy a skopla boty. Poprvé si v MacGuinessové přítomnosti uvědomovala své tělo, on však vypadal, že si není vědom žádného důvodu, proč by měla cítit nějaké rozpaky. Honor se v duchu kysele ušklíbla. Po všech těch letech v tělocvičnách a šatnách, kdy posilovala společně s muži, třískala s nimi o zem - a nechávala je třískat o zem se sebou - si najednou už ne¬připadá jako ‚jedna z party‘!
Potlačila nutkání obrátit se k MacGuinessovi zády, když si svlékala kalhoty, a popadla nové se zlatými lampasy na vněj¬ších švech.
„Ale sakra!“ vzdychla Henkeová, když si Honor kalhoty zapínala. „Máš makeup na límci, Honor. Drž!“
Honor znehybněla a prsty Henkeové hbitě cosi upravovaly na stojacím límci její bílé košile.
„Tak!“ prohlásila opět výkonný. „Jenom si dávej pozor, aby sis s ním nehrála a něco nerozvrtala.“

Když Honor spěšně vyplula z přístupového tunelu základny do vchodového prostoru Niké, Henkeová už na ni čekala. Vedle výkonného důstojníka stál MacGuiness, přes rameno měl pověšenou kabelu na oděvy, a oba se tvářili uštvaně. Příslušník mužstva, který stál na hlídce u konce tunelu, se začal stavět do pozoru, ale Honor mávla rukou, ať si dá pohov, a rychlými kroky svých dlouhých nohou zamířila k výtahu. Její doprovod pelášil za ní.
„Admirál Sarnow čeká s pinasou v příďovém přístavišti,“ řekla Henkeová, když všichni tři nastoupili dovnitř. Dveře se zavřely, Honor naťukala kód cíle a potom překvapeně zamrkala, když Henkeová natáhla ruku kolem ní a zastavila výtah mezi palubami.
„Tuším, že jsi říkala, že admirál čeká, Miky!“
„To ano, ale než se vydáš na Gryfa...“ Výkonný zajela rukou do malé ledvinky pod blůzou pro čisticí tampón a Honor zrudla, když jí Henkeová začala z tváře otírat zbytky očních stínů a rtěnky. Komandér se ani neusmála, ale v očích jí jiskřilo a Honor vrhla postranní pohled na MacGuinesse.
Stevard se tvářil zcela bezvýrazné. Vlastně ne, nebyla to tak docela pravda. Tvářil se jako člověk, který je nesmírně pot쬚en a zároveň se obává, co by se mohlo stát, kdyby to dal na¬jevo. Honor zachytila jeho pohled a na jediný třaskavý okamžik jej opětovala, zatímco se Henkeová věnovala jejímu obličeji, a on si odkašlal, spěšně odvrátil oči a začal se zabývat kabelou.

„Kapitáne, tady je komandér Henkeová,“ odpověděl hebký kontraalt a Honor se napřímila ještě rychleji než on. V Mikyiných slovech postřehla formálnost a v pozadí zaslechla admirála Sarnowa vydávat řízné a rychlé povely svému štábu.
„Ano, komandére?“ Paul mluvil, jako by byl stejně překva¬pený jako Honor, nicméně i on postřehl formální ráz situace. „Co se děje?“
„Pokouším se vypátrat kapitána Harringtonovou, pane. Po¬kud vím, měla v úmyslu s vámi povečeřet. Není náhodou ještě u vás?“ otázala se Miky stále stejně chladným, profesionálně neosobním hlasem - budiž jí za to chvála!
Honor se vrhla ven z postele, začala sbírat roztroušené sou¬části uniformy z koberce v kabině. Když zjistila, že Paul rozsvítil a sledoval ji uznalým pohledem, zrudla rozpaky, ale nepříjemné jí to nebylo.
„Ehm, ano,“ řekl své sestřence nevinné. „Myslím, že se prá¬vě chystá k odchodu.“ Honor jen ve spodním prádle a s jednou nohou v nohavici kalhot se na okamžik zastavila, aby mu zahrozila, a on se zlomyslné zašklebil. „Chcete s ní mluvit?“
„Ano, prosím.“
Zvláštní, jak přísně dokáže Miky mluvit, aniž by nějakým postřehnutelným způsobem změnila tón, pomyslela si Honor. Natáhla si kalhoty, posadila se ke komunikátoru, přičemž Paula bokem odstrčila, a na rtech jí zahrál úsměv, když se tak, jak byl nahý, beze studu rozkošnicky protáhl a jeho oči se na ni smály.
„Ano, Miky?“ Nedokázala zabránit, aby jí do hlasu nepro¬nikl nádech veselí, ten však zmizel po další větě Henkeové.
„Kapitáne, admirál Sarnow mě požádal, abych vám spolu s jeho pozdravem vyřídila, že se máte okamžitě vrátit na pa¬lubu.“
„Jistě.“ Honor se zúžily oči. „Vyskytl se nějaký problém?“
„Právě jsme z vlajkové lodě flotily obdrželi zprávu určenou všem, madam. Všichni vlajkoví důstojníci a kapitáni vlaj¬kových lodí se mají neprodleně dostavit na její palubu.“

Ticho prořízl ostrý melodický signál a Honor se v ryzím pod¬míněném reflexu kapitána pokusila současně posadit na okraj postele a sáhnout po terminálu na nočním stolku. Ale něco nebylo v pořádku. Ovíjely se kolem ní cizí paže a ona se v nich chviličku zmítala, než konečně otevřela oči, probrala se a uvě¬domila si, že to vůbec není její komunikátor.
Zamrkala a pak se zahihňala. Panebože! Dokázala si živě představit reakci toho, kdo Paulovi volal, kdyby hovor převzala ona - zvlášť když se ani jeden z nich v noci s pyžamem ne¬zdržoval!
Signál zazněl znovu. Paul ze spánku něco nevrle zabručel a pokusil se přitulit těsněji k jejím zádům, ale komunikátor zazněl potřetí.
Jedno tedy bylo jisté: měl mnohem hlubší spánek než ona. Což byl samozřejmě zajímavý poznatek, ale loď to z doku dříve nedostane.
Když signál přešel ve vyšší nepřetržité bzučení, šťouchla ho jemně do žeber. Znovu zabručel, tentokrát hlasitěji, a potom se spěšně zvedl na jednom lokti.
„Co...“ začal a potom se zarazil, když postřehl to bzučení. „Ale sakra!“ zamumlal. „Říkal jsem přece ústředně...“
Zavrtěl hlavou, aby se úplně probral, a konce jeho dlouhých vlasů přitom ometly její rameno jako lechtavé hedvábí.
„Promiň.“ Vtiskl jí polibek na lopatku a ona najednou měla chuť příst jako Nimitz. Ale potom se rychle posadil. „Nepře¬pojovali by mi to sem, kdyby si nemysleli, že to je důležité,“ dodal. „V jejich zájmu doufám, že se nespletli! Když si po¬myslím, kolik mě stálo času a námahy zařídit, aby tahle noc vyšla...“
Jeho hluboký hlas sugestivně odezněl do ztracena a Honor se usmála.
„Raději by ses měl ozvat, než se sem někdo začne dobývat laserovým autogenem,“ řekla a on se zasmál. Potom se přes ni natáhl a přijal hovor jen po akustické lince, aniž by zapnul video.
„Tankersley,“ řekl.

Přesto zpočátku reagovala upjatě a nemotorně. Staré kom¬plexy zarostly příliš hluboko a jejich vinou si až příliš uvědo¬movala svou neznalost. Bylo jí pětačtyřicet standardních roků, a přece nevěděla, co má dělat. Ani nevěděla, čím začít! K tomu, aby to dala najevo před mužem, potřebovala mnohem víc odvahy, než když u Jelcinu vedla Neohroženého proti bočním salvám Saladina, ale současně věděla, že když to neudělá nyní, podruhé se k tomu už neodhodlá.
I bez Nimitze vycítila, jak je Paul její nezkušeností překva¬pený, ale nebylo v tom nic z povrchního pubertálního výsmě¬chu Cala Panokula, ani z pohrdání a mstivosti Pavla Younga. Byl v tom jen údiv, pochopení, trpělivost, trocha smíchu a potom...
Znovu se usmála, v očích jí zaštípaly slzy. Potmě zvedla jeho ruku. Ne moc vysoko, jenom tak, aby mohla na její hřbet vtisknout lehký polibek. Potom si ji znovu přitiskla na prsa a zavřela oči.

Avšak Paul proti Nimitzovi nenamítal nic, stejné jako nijak nekomentoval její kosmetiku, třebaže se mu oči při pohledu na výsledek Mikyina snažení rozsvítily. Při jídle vnímala Nimitzovým prostřednictvím jeho emoce a tentokrát se do tohoto vědomí dychtivě ponořila, místo aby kocoura od vzájemného propojení odrazovala. Vychutnávala příjemný, dráždivý pocit jeho touhy jako kouřovou příchuť staré whisky, ale bylo za tím mnohem víc. Věci, o nichž si s naprostou jistotou myslela, že je k ní nikdy nebude žádný muž cítit.
Tep se jí zklidnil - nebo spíš uháněl dál z jiného důvodu - a poprvé, co se dokázala rozpomenout, byla ráda, že iniciativu přebírá někdo jiný. Někdo, kdo rozumí tajemstvím, která ji vždycky mátla a děsila. A když bylo po jídle, skutečně se zasmála, když Paul oznámil kocourovi, že dveře ložnice jsou určeny k tomu, aby zajišťovaly soukromí.
A to byl okamžik, pomyslela si, kdy poznala absolutně a na¬de vší pochybnost, že se v Paulu Tankersleyovi nemýlila, protože Nimitz se prostě zvedl na zadní, aby se natáhl po tlačítku otevírání dveří. Otevřeným průchodem pak nevzrušeně vypochodoval do hlavní kabiny a nechal ji s Paulem samotnou, což byl nejzřetelnější možný důkaz, že on tomu člověku věří.

A tak šla svou vlastní cestou, chladná a nezúčastněná, mírně pobavená romantickými zápletkami, které viděla kolem sebe, ale naprosto jimi nedotčená. Věděla, že to její matce dělá sta¬rosti, jenže matka byla ten poslední člověk, se kterým byla ochotna o tom mluvit. Allison Harringtonová nevěděla, co se její dceři na ostrově Saganami stalo - proto a také pro své kulturní zázemí, jímž se tak odlišovala od průměrného Sfinžana, nemohla uhodnout, co se Honor rozhodla nepřiznávat ani sama sobě. Honor byla ráda, že tomu tak je. Vlastně byla jistým smutným způsobem spokojená, protože měla Nimitze a smířila se s tím, že nikdy nebude mít - nebo potřebovat, nebo dokonce opravdu chtít - někoho jiného.
Až do nynějška.
Pomalý dech Paula Tankersleye se nezměnil, ale jeho ruka reagovala i ze spánku. Posunula se po žebrech výš a uvelebila se na jejím ňadru jako teplé, přátelské zvířátko. Ne vášnivě, jen něžně. Cítila jeho teplo na zádech, jeho dech jí vanul na zátylek a ona přitiskla jeho ruku k sobě, když si její nervy připomněly hladkost a neuvěřitelný žár jeho kůže a hedvábnou jemnost jeho vlasů.
Chtěla sem dnes na noc přijít, ale měla z toho zároveň hrůzu. Teď jí to připadalo hloupé, nicméně ta vyznamenaná válečná hrdinka, kapitán, jejíž blůza se třpytila stužkami vyznamenání za odvahu, se bála. Hodně času strávila mučivým rozhodo¬váním, zda má vzít také Nimitze. Potřebovala mít kocoura s sebou. Jakkoliv Paulovi věřila a jakkoliv ho chtěla, potřebo¬vala Nimitzovu schopnost ochránit ji, ani ne tak proti Paulovi, jako spíš proti jejímu strachu z další zrady. Styděla se za svou nejistotu, ale nedokázala ji jednoduše překonat, třebaže věděla, jak málo lidí si uvědomuje, jaký naprostý nezájem jeví stro¬mové kočky o lidskou sexualitu, a bála se, aby si Paul nemyslel, že s sebou přinesla šmíráka.

Zavřela oči před záplavou dlouho potlačované bolesti. Po celé ty roky si nedokázala přiznat, jak zle ji to ranilo. Nejenom jeho zrada, nýbrž ta strašná, hluboká rána zasazená dospívající dívce, která cítila hanbu už pro dřívější pokus o znásilnění. Dívce, jejíž matka byla krásná a která věděla, že ona sama je ošklivá. Která tak zoufale toužila, aby jí někdo dokazoval, že ošklivá není, že ignorovala Nimitzovo varování jen proto, aby zjistila, jak strašlivé dokáže jeden člověk zranit druhého.
Už nikdy. Přísahala si, že už se to nikdy znovu nestane, stejné jako mu nikdy nedala najevo, že to slyšela. Tehdy prostě utekla, protože kdyby s ním mluvila, buď by lhal a zapíral, nebo by to se smíchem přiznal... a ona by ho v obou případech zabila holýma rukama. Svým způsobem však za to byla téměř vděčná. Varoval ji, co by se mohlo stát, ukázal jí, že žádný muž nebude nikdy mít víc než jen povrchní a náhodný zájem jít do postele s někým tak neohrabaným a ošklivým jako ona, a tak vytěsnila z hlavy jakékoliv pomyšlení, že by se to mohlo kdy stát.
Znovu se dotkla té teplé, jemné ruky, přitiskla si ji k žebrům, hýčkala její teplo jako nějaký pohanský amulet proti ďáblům a pevněji zavřela oči. Vždycky věděla, že většina mužů je sluš¬ných. Nikdo adoptovaný kočkou to nemohl nevědět, avšak ona si kolem sebe přesto vybudovala zdi. Skryla nejen část sebe sama, ale i důvod, proč tu část skrývá, i před těmi nejlepšími z nich, protože nemohla jinak. Přátelé, ano; s přáteli a pro přá¬tele byla ochotna třeba zemřít; ale milenci ne. Nikdy. Toho rizika se zbavila - tak dokonale, že byla vlastně spokojená, neboť na to nikdy vědomě nepřišla - protože nedokázala niko¬mu, a už vůbec ne sobě samé, dovolit poznat, jak hluboce bylo raněno to stydlivé děvče, které se dosud skrývalo v odhodlaném důstojníkovi námořnictva. Nikdo se nesměl dozvědět, že nej¬méně jedna věc ve vesmíru ji tak bolí a děsí, že sejí neodvažuje postavit čelem.

A potom tu byl Pavel Young.
Úsměv jí z tváře zmizel a reflexivně vycenila zuby. Pavel Young udělal, co mohl nejhoršího, aby zničil i tu nepatrnou iluzi o přitažlivosti, kterou si přece jen kdysi pěstovala, a pro¬měnil její toužebné sny o tom, co by mohlo být, v cosi ohav¬ného a odporného. Ale o něm alespoň věděla, že je to nepřítel, že se jeho útok zrodil z nenávisti a uraženého ega, že to ne¬bylo něco, co by si nějak zasloužila. Vzbudil v ní pocit pošpinění a nečistoty, ale nesrazil ji na kolena. Ne, to musel udělat ,přítel‘.
Zalila ji vzpomínka na zklamání a drtivou hanbu onoho dáv¬ného odpoledne. Byla to mučivá věc, nejhlouběji skrývané tajemství často zoufale nešťastného dospívání, protože až příliš pozdě poznala, proč Nimitz projevuje takovou nechuť vůči Calovi Panokulovi. Až teprve tehdy, když vpadla veselá a bez klepaní do pokoje muže, o němž si myslela, že ji miluje, a který z ní odplavil pošpinění Youngova doteku... a zaslechla, jak se baví prostřednictvím komunikátoru se spolužákem z akademie, který je oba znal, a vysmívá se její ,neobratnosti‘.

Honor se usmála ospalým úsměvem do tmy, zaposlouchala se do pomalého, pravidelného oddechování za sebou a pozvedla ruku, aby pohladila zápěstí a předloktí, které se jí ovíjelo kolem žeber. Bylo to kradmé pohlazení, téměř jako by tomu nevěřila, a pobavení z vlastního údivu její úsměv ještě rozšířilo.
Z temnoty se ozval tichý zvuk a její oči se neomylně stočily k jeho zdroji. Když upadla do dřímoty, byl vchod do ložnice zavřený. Nyní zel dokořán a pronikalo jím dovnitř slaboulinké světlo. Bylo kalné, sotva propůjčovalo tmě světlejší odstín, ale stačilo. Z nočního stolku na ni zablýskla dvojice zelených očí a za nimi cítila hluboký, mírný souhlas.
Znovu se dotkla toho zápěstí, její úsměv se zachvěl směsicí ozvěn současné radosti a bolesti starých vzpomínek a poprvé za celé roky se postavila čelem k věcem, které v sobě tak dlou¬ho potlačovala.
Být dcerou Allison Harringtonové bylo pro dívku, která o sobě věděla, že je ošklivá, těžké. Honor svou matku měla ráda a věděla, že matka má ráda ji. Navzdory kariéře přinej¬menším stejně náročné jako kariéra námořního důstojníka Allison nikdy nebyla ,příliš zaměstnaná‘, aby nedokázala své dceři poskytnout teplo, lásku a podporu... jenomže ona byla drobná a krásná. Honor věděla, že se jí nikdy nevyrovná, že zůstane navždycky přerostlou obludou, a tajně si ošklivila tu část své osobnosti, která nedokázala matce prominout, že si kvůli ní musí svou nevzhlednost stále připomínat.

Sotva se dreadnought začal otáčet, zahoukaly nové poplašné signály.
„Střílejí na nás!“ vyhrkla taktický důstojník a do právě vzty¬čeného bočního štítu Bellerofonta se zaryly lasery a grasery. Většina z nich nedocílila ničeho, protože štít je rozptyloval a tlumil, nicméně na Avšarího panelu škod vykvetla červená světélka tam, kde půl tuctu slabších zásahů nadělalo důlky do masivního pancíře. Tentokrát přesně věděl, co má dělat.
„Slečno Wolvershamová, jste oprávněna opětovat palbu!“ vyštěkl spojovací důstojník Bellerofonta rozkaz ocitovaný pří¬mo z předpisů a poručík Arlene Wolvershamová stiskla tla¬čítko.

Admirál Pierre potlačil zaúpění, když se dreadnought stočil napříč a jeho štíty pohrdavě odrážely Pierrovu palbu stranou. Ještě nikdy neviděl tak velkou loď manévrovat tak rychle a sebejistě. Trvalo jí sotva deset sekund, než vztyčila štíty a sto¬čila se - její kapitán musel mít instinkty a reakce kočky!
Na svém displeji uviděl gravitorovou signaturu své původní kořisti a intuitivně uhodl, co se stalo. Údaje rozvědky byly dokonalé, ale zakopl o neplánované odlétající loď. Hloupý rutinní přelet, který se nedal nijak předvídat. A důsledkům se nyní už nedalo uniknout.
„Všechny jednotky, stočit loď!“ vyštěkl, ale ještě než to do¬řekl, uvědomil si, že uvnitř aktivní meze nepřátelských říze¬ných střel je to marné. I kdyby se jeho lodě otočily včas na to, aby se ukryly za své klíny a unikly paprskovým zbraním dreadnoughtu, jenom tím oddálí nevyhnutelný konec, protože je místo toho zničí laserovými hlavicemi...
A pak si uvědomil, že se jim nepodaří ani to.

HMS Bellerofontes zahájil palbu po celé délce boku a ,střílnami‘ v pravobočním štítu proletělo dost energie na to, aby roztříštila na kusy menší měsíc.
O čtvrt sekundy později přestaly 141. a 142. divize bitevních křižníků Lidového námořnictva existovat.

„Ostře na levobok!“ vyštěkl. „Všechny baterie, palte, jak¬mile zaměříte!“

„Ježíšmarjá, to jsou liďáci!“ zašeptala nižší taktický důstojník Bellerofonta. Předpisy sice takovéto popisy nepřítele neschva¬lovaly, avšak komandér-poručík Avšarí byl jakékoliv kritiky dalek. Koneckonců, předpisy ani nepředpokládaly takovouto bláznivou situaci.
Komandér-poručík pozoroval, jak se zelená světla jeho displeje se znázorněním stavu lodi mění na jantarová a rudá a zoufale si přál, aby se na můstek co nejdříve dostavil kapitán.
Nebo výkonný. Nebo kterýkoliv důstojník vyšší než on sám, protože on se v takové situaci nevyznal a dobře to věděl. Tohle měla být snadná cesta, dobrá příležitost pro nižší a mladší důstojníky hlídek, aby si do deníků zapsali další čas na můstku, jenže on je spojovací důstojník, proboha - a ke všemu jeho výsledky taktických cvičení na akademii bývaly katastrofální! Co má, sakra, dělat dál?
„Boční štíty zapnuty! Pravoboční energetické baterie pře¬pojeny na řízení počítačem, pane!“ hlásila mladičký poručík z taktického a Avšarí ulehčeně přikývl. To alespoň rozhodlo, na kterou stranu točit loď.
„Točte ostře doleva, kormidelníku.“
„Rozkaz, pane. Ostře doleva.“