A tak šla svou vlastní cestou, chladná a nezúčastněná, mírně pobavená romantickými zápletkami, které viděla kolem sebe, ale naprosto jimi nedotčená. Věděla, že to její matce dělá sta¬rosti, jenže matka byla ten poslední člověk, se kterým byla ochotna o tom mluvit. Allison Harringtonová nevěděla, co se její dceři na ostrově Saganami stalo - proto a také pro své kulturní zázemí, jímž se tak odlišovala od průměrného Sfinžana, nemohla uhodnout, co se Honor rozhodla nepřiznávat ani sama sobě. Honor byla ráda, že tomu tak je. Vlastně byla jistým smutným způsobem spokojená, protože měla Nimitze a smířila se s tím, že nikdy nebude mít - nebo potřebovat, nebo dokonce opravdu chtít - někoho jiného.
Až do nynějška.
Pomalý dech Paula Tankersleye se nezměnil, ale jeho ruka reagovala i ze spánku. Posunula se po žebrech výš a uvelebila se na jejím ňadru jako teplé, přátelské zvířátko. Ne vášnivě, jen něžně. Cítila jeho teplo na zádech, jeho dech jí vanul na zátylek a ona přitiskla jeho ruku k sobě, když si její nervy připomněly hladkost a neuvěřitelný žár jeho kůže a hedvábnou jemnost jeho vlasů.
Chtěla sem dnes na noc přijít, ale měla z toho zároveň hrůzu. Teď jí to připadalo hloupé, nicméně ta vyznamenaná válečná hrdinka, kapitán, jejíž blůza se třpytila stužkami vyznamenání za odvahu, se bála. Hodně času strávila mučivým rozhodo¬váním, zda má vzít také Nimitze. Potřebovala mít kocoura s sebou. Jakkoliv Paulovi věřila a jakkoliv ho chtěla, potřebo¬vala Nimitzovu schopnost ochránit ji, ani ne tak proti Paulovi, jako spíš proti jejímu strachu z další zrady. Styděla se za svou nejistotu, ale nedokázala ji jednoduše překonat, třebaže věděla, jak málo lidí si uvědomuje, jaký naprostý nezájem jeví stro¬mové kočky o lidskou sexualitu, a bála se, aby si Paul nemyslel, že s sebou přinesla šmíráka.