Honor se usmála ospalým úsměvem do tmy, zaposlouchala se do pomalého, pravidelného oddechování za sebou a pozvedla ruku, aby pohladila zápěstí a předloktí, které se jí ovíjelo kolem žeber. Bylo to kradmé pohlazení, téměř jako by tomu nevěřila, a pobavení z vlastního údivu její úsměv ještě rozšířilo.
Z temnoty se ozval tichý zvuk a její oči se neomylně stočily k jeho zdroji. Když upadla do dřímoty, byl vchod do ložnice zavřený. Nyní zel dokořán a pronikalo jím dovnitř slaboulinké světlo. Bylo kalné, sotva propůjčovalo tmě světlejší odstín, ale stačilo. Z nočního stolku na ni zablýskla dvojice zelených očí a za nimi cítila hluboký, mírný souhlas.
Znovu se dotkla toho zápěstí, její úsměv se zachvěl směsicí ozvěn současné radosti a bolesti starých vzpomínek a poprvé za celé roky se postavila čelem k věcem, které v sobě tak dlou¬ho potlačovala.
Být dcerou Allison Harringtonové bylo pro dívku, která o sobě věděla, že je ošklivá, těžké. Honor svou matku měla ráda a věděla, že matka má ráda ji. Navzdory kariéře přinej¬menším stejně náročné jako kariéra námořního důstojníka Allison nikdy nebyla ,příliš zaměstnaná‘, aby nedokázala své dceři poskytnout teplo, lásku a podporu... jenomže ona byla drobná a krásná. Honor věděla, že se jí nikdy nevyrovná, že zůstane navždycky přerostlou obludou, a tajně si ošklivila tu část své osobnosti, která nedokázala matce prominout, že si kvůli ní musí svou nevzhlednost stále připomínat.