„Kontakt! Nepřátelské plavidlo ve směru nula pět tři na nula nula šest, vzdálenost pět sedm čtyři tisíc kilometrů!“
Pierre sebou ve velitelském křesle trhl a obrátil se za ná¬hlou, nečekanou zprávou svého operačního důstojníka. Mají se nacházet jedenáct světelných minut od cíle! Co to ta ženská sakra žvaní?!
„Potvrzuji kontakt!“ zvolal taktický důstojník Selima a do¬dal: „Panebože! To je dreadnought!“
Admirálova mysl byla ochromena nevírou. To nemůže být - ne takhle daleko od středu soustavy! Ale už se obracel zpátky ke svému displeji a srdce mu vyskočilo až do krku, když se na něm ukázalo potvrzení identifikace od CIC.
„Zpátky do hyper!“
„Nemůžeme přejít zpátky ještě osm minut, pane,“ namítl kapitán Selima s tváří bledou jako křída. „Generátory ještě nedokončily cyklus.“
Pierre zíral na kapitána a myšlenky mu vířily jako vznášedlo ve vývrtce. Trvalo celou věčnost, než k němu ta slova prosákla, zatímco se jeho lodě blížily k nepříteli rychlostí více než čty¬řicet tisíc kilometrů za sekundu, a admirál polkl přes ledový knedlík paniky, který se mu usadil v krku. Je po nich. Je po nich po všech, pokud posádka toho dreadnoughtů není stejné zaskočená jako on. Pokud se mu podaří obrátit lodě tak, aby mohl vypálit boční salvy, má volný výstřel přímo do hrdla klínu dreadnoughtů. Ten nejspíš nemohl čekat, že se Pierrovy lodě vynoří přímo před ním. Jestli jim bude dostatečně dlouho trvat, než zareagují, než obsadí bojová stanoviště...