A potom tu byl Pavel Young.
Úsměv jí z tváře zmizel a reflexivně vycenila zuby. Pavel Young udělal, co mohl nejhoršího, aby zničil i tu nepatrnou iluzi o přitažlivosti, kterou si přece jen kdysi pěstovala, a pro¬měnil její toužebné sny o tom, co by mohlo být, v cosi ohav¬ného a odporného. Ale o něm alespoň věděla, že je to nepřítel, že se jeho útok zrodil z nenávisti a uraženého ega, že to ne¬bylo něco, co by si nějak zasloužila. Vzbudil v ní pocit pošpinění a nečistoty, ale nesrazil ji na kolena. Ne, to musel udělat ,přítel‘.
Zalila ji vzpomínka na zklamání a drtivou hanbu onoho dáv¬ného odpoledne. Byla to mučivá věc, nejhlouběji skrývané tajemství často zoufale nešťastného dospívání, protože až příliš pozdě poznala, proč Nimitz projevuje takovou nechuť vůči Calovi Panokulovi. Až teprve tehdy, když vpadla veselá a bez klepaní do pokoje muže, o němž si myslela, že ji miluje, a který z ní odplavil pošpinění Youngova doteku... a zaslechla, jak se baví prostřednictvím komunikátoru se spolužákem z akademie, který je oba znal, a vysmívá se její ,neobratnosti‘.