Zavřela oči před záplavou dlouho potlačované bolesti. Po celé ty roky si nedokázala přiznat, jak zle ji to ranilo. Nejenom jeho zrada, nýbrž ta strašná, hluboká rána zasazená dospívající dívce, která cítila hanbu už pro dřívější pokus o znásilnění. Dívce, jejíž matka byla krásná a která věděla, že ona sama je ošklivá. Která tak zoufale toužila, aby jí někdo dokazoval, že ošklivá není, že ignorovala Nimitzovo varování jen proto, aby zjistila, jak strašlivé dokáže jeden člověk zranit druhého.
Už nikdy. Přísahala si, že už se to nikdy znovu nestane, stejné jako mu nikdy nedala najevo, že to slyšela. Tehdy prostě utekla, protože kdyby s ním mluvila, buď by lhal a zapíral, nebo by to se smíchem přiznal... a ona by ho v obou případech zabila holýma rukama. Svým způsobem však za to byla téměř vděčná. Varoval ji, co by se mohlo stát, ukázal jí, že žádný muž nebude nikdy mít víc než jen povrchní a náhodný zájem jít do postele s někým tak neohrabaným a ošklivým jako ona, a tak vytěsnila z hlavy jakékoliv pomyšlení, že by se to mohlo kdy stát.
Znovu se dotkla té teplé, jemné ruky, přitiskla si ji k žebrům, hýčkala její teplo jako nějaký pohanský amulet proti ďáblům a pevněji zavřela oči. Vždycky věděla, že většina mužů je sluš¬ných. Nikdo adoptovaný kočkou to nemohl nevědět, avšak ona si kolem sebe přesto vybudovala zdi. Skryla nejen část sebe sama, ale i důvod, proč tu část skrývá, i před těmi nejlepšími z nich, protože nemohla jinak. Přátelé, ano; s přáteli a pro přá¬tele byla ochotna třeba zemřít; ale milenci ne. Nikdy. Toho rizika se zbavila - tak dokonale, že byla vlastně spokojená, neboť na to nikdy vědomě nepřišla - protože nedokázala niko¬mu, a už vůbec ne sobě samé, dovolit poznat, jak hluboce bylo raněno to stydlivé děvče, které se dosud skrývalo v odhodlaném důstojníkovi námořnictva. Nikdo se nesměl dozvědět, že nej¬méně jedna věc ve vesmíru ji tak bolí a děsí, že sejí neodvažuje postavit čelem.